Moskva po smrti Navalného: „Lidé jsou zděšení, chodí jako bez duše“

Od pátku 16. února svobodně smýšlející část Ruska oplakává politika Alexeje Navalného. Lidé v Rusku, i ti v emigraci, se propojují na sociálních sítích, vyjadřují si navzájem soustrast a vzpomínají na nejvýraznější okamžiky, které se jim s Navalným asociují.

Pro ty starší to může být vystoupení Navalného na demonstraci svolané 5. prosince 2011 na Čistoprudný bulvár v Moskvě poté, co se provalilo, jak cynicky ruská vládnoucí moc zfalšovala volby do Státní dumy. Přišlo tehdy překvapivě mnoho lidí a po skončení demonstrace se dav s Navalným v čele vydal na Lubjanku, k sídlu Ústřední volební komise. Tak začaly protesty let 2011–2012, kterých se účastnily stovky tisíc lidí po celém Rusku a které skončily brutálně potlačenou demonstrací na Bolotném náměstí a následným procesem, během něhož byly k vysokým trestům odsouzeny desítky lidí. Vzpomenout mohou také na účast v kampani před komunálními volbami v roce 2013, v nichž Navalnyj kandidoval na starostu Moskvy. Oficiálně tehdy získal necelých 30 procent hlasů, ale všem bylo jasné, že v podmínkách svobodné konkurence by Putinem dosazeného Sergeje Sobjanina porazil – 16milionová Moskva tehdy skutečně stála za Navalným.

Pro ty mladší to mohla být práce v jednom z proslulých Navalného štábů. Ty začaly po celém Rusku fungovat v roce 2017, před blížícími se prezidentskými volbami, v nichž se chtěl Alexej Navalnyj postavit Vladimiru Putinovi. K volbám ho nakonec samozřejmě nepustili.

Ale v 81 štábech, které se záhy proměnily v celonárodní hnutí, politicky dospěla celá generace takzvaných „navalňat“ – osmnáctiletých až dvacetiletých lidí, pro které byla práce v Navalného štábech občanskou a politickou iniciací a zásadním životním impulzem. Díky „Ljošovi“, jak mládež Navalnému říkala, pochopili, že věci se nemají vzdávat, i když situace vypadá beznadějně. A že k tomu, aby člověk mohl v Rusku usilovat o demokracii, je potřeba odvaha. Navalnyj jim v tom šel příkladem během nesčetných zatčení, vazeb, procesů i poté, co byl otráven, co se hrdinsky vrátil do Ruska a co byl uvězněn, týrán a zabit.

Už jen takováto namátková sonda do politické biografie Alexeje Navalného nám může pomoci zodpovědět první důležitou otázku, kterou před námi otevřela jeho předčasná tragická smrt a která může mít pro Rusko a pro celý svět do budoucna velký význam: Kdo je ona svobodně smýšlející část Ruska, která Navalného oplakává? Dokáže vystoupit ze stínu? A má dostatek sil na to, aby změnila zdánlivě nezměnitelnou situaci? Protože jak mnohokrát zopakoval sám Navalnyj – skutečných změn v Rusku, a v jejich důsledku snad také ukončení války na Ukrajině, mohou dosáhnout jen sami Rusové.

Opírat se o průzkumy veřejného mínění v zemi, která je ve válečném stavu a kde vládne diktatura, je ošidné. Čísla, která do světa médií vypouštějí sociologové, mohou o skutečném stavu věcí v ruské společnosti říci jen málo. Neexistuje totiž metoda, která by dokázala zohlednit podstatný faktor dnešního stavu mysli většiny Rusů: strach.

Oproti tomu reakce na smrt Navalného, ať bude jakákoliv, může ukázat mnohé. Už proto, že i ten sebemenší viditelný projev soustrasti s Navalným vyslovují lidé s plnou zodpovědností: Vědí totiž, že pro ně může znamenat trestní stíhání – podle paragrafu o podpoře extremistických organizací, za které byly Navalného štáby i jeho Fond boje s korupcí dávno prohlášeny.

Každý projev občanské neposlušnosti v Rusku dnes předpokládá překonání strachu a ty, kdo jsou takového kroku schopni, je třeba vnímat jako vrcholek ledovce, pod kterým se skrývá daleko větší potenciál. Každá květina položená k Soloveckému kameni, kde se tradičně připomínají oběti politických represí a který se stal spontánně místem tryzny za Navalného, představuje příslib daleko širšího odporu ve chvíli, kdy ze sebe společnost setřese strach. A stejně tak čtyři stovky lidí zadržených během minulého víkendu, protože se s Navalným podle policie „příliš dlouho loučili“, mohou být předzvěstí daleko širšího protestu. Ale to pouze v případě, že v sobě lidé v Rusku dokážou potlačit pocity bezvýchodnosti a zmaru a seberou odvahu, aby naplnili odkaz Navalného: „Když mě zabijí, nevzdávejte se!“

Nebude přehnané, když řekneme, že zmíněná část společnosti, která si po boku Navalného prošla léta 2011–2024, se dá počítat na miliony.

Abychom však získali úplný obrázek, je třeba zmínit ještě další kategorie ruského obyvatelstva, především tu, kterou bych nazval generací roku 1991. Jsou to lidé, kterým je dnes kolem 60 nebo 70 let a celým životem si nesou odkaz demokratizačního procesu konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Svou skrytou sílu nečekaně předvedli na tryznách svolaných po zavraždění politika Borise Němcova v roce 2015 – jen v Moskvě se jich tehdy přes nejrůznější zákazy opakovaně sešly desítky tisíc a smuteční akce se postupně proměnily v celospolečenský protest.

Tito lidé zpočátku brali Navalného kriticky: Nechápali, nebo spíše nechtěli pochopit, jeho politický styl, v němž zdánlivě podružné „řeči o korupci“ mohou mít daleko větší efekt než sebepropracovanější politický program. Ale v následujících letech si Navalnyj většinou získal i je: svou výdrží a neústupností.

Když se po okupaci Krymu a začátku války na Donbase na celou zemi snesla vlna zatýkání a represí a klást odpor se zdálo nemožné, Navalnyj to ani na okamžik nevzdal. Ani když mu hrozili uvězněním, ani když ho vydírali zavřeným bratrem Olegem, ani když se ho poprvé pokusili zabít. Pamatuji se na své překvapení, když jsem někdy kolem roku 2014 na jedné přednášce v Moskvě mohl zblízka sledovat, jak tehdy asi 65letý historik a profesor Andrej Zubov, který později emigroval do Prahy, sdílí obdiv k Navalnému se svými osmnáctiletými studenty.

A zmínit je třeba také ty (a ani těch není málo), kdo vždy brali Navalného jakoby „s rezervou“: Sympatický mi není, ale… Zahrával si kdysi s nacionalismem, ale… Má příliš velké ego a vůdcovské sklony, ale… I ti však nakonec rezignovali před Navalného neutuchající energičností a vervou, s níž vzdoroval kremelskému goliášovi.

A hlavu před ním nakonec museli sklonit i jeho nejzatvrzelejší kritikové: To když se ještě zesláblý, po vražedném útoku novičokem, vrátil do Ruska a nechal se uvěznit. Už totiž nešlo o politika Navalného s jeho klady a zápory – stal se symbolem boje za svobodu a morálním vzorem hodným následování.

Život Alexeje Navalného v obrazech:

V okamžiku, kdy se potvrdila zpráva o jeho smrti, se všichni – v Rusku i v emigraci – shodli na jednom: Nastala nová epocha. Odhadnout, co přinese, není jednoduché. Celá výše zmíněná a početně nezanedbatelná část ruské společnosti se nachází ve stavu šoku a zmatenosti. Jak mi píší přátelé z Moskvy: „Lidé na ulici jsou zděšení, chodí jako bez duše.“ Bezesporu bude nějakou dobu trvat, než se nadechnou a pokusí se odpovědět na věčnou ruskou otázku: Co dělat?

Určité symptomy v reakcích ruské občanské společnosti je však možné pozorovat již nyní. A s jistým právem na omyl se z nich dají vyvodit i opatrné závěry do budoucna.

Důležité je především vnímání samotné smrti Alexeje Navalného. Veřejnost se ve své většině kloní k názoru, že byl ve vězení za polárním kruhem státní mocí zavražděn. A skutečně tomu nasvědčuje čím dál více indicií. Co je však důležitější – i kdyby se ukázalo, že Navalnyj zemřel na „syndrom náhlého úmrtí“, jak jeho matce v sobotu sdělila správa věznice Polární vlk, prakticky nikdo nepochybuje o tom, že se tak stalo v důsledku úmyslně špatného zacházení – jinými slovy, že byl ve vězení umučen.

Jinou variantu svobodně smýšlející část společnosti nebere v potaz, takže odpovědnost za smrt Navalného v jejích očích tak či onak nese putinovský režim. A téměř všemi je také vnímána jako osobní msta Vladimira Putina. A pokud se v blízké budoucnosti občanská společnost vzchopí k odpovědi, vedle ukončení války na Ukrajině bude politickým požadavkem číslo jedna pohnat současnou ruskou vládu k zodpovědnosti za Navalného smrt.

Dalším efektem, který nastal v podstatě okamžitě po zprávě o Navalného smrti, je zvýraznění kontur společenské či politické angažovanosti. Do minulého pátku bylo běžné kritizovat kompromisně naladěnou část ruských elit za to, že je ochotna spolupracovat s režimem, jenž vede válku na Ukrajině. Nyní však přibyl vnitropolitický motiv. Napříště bude přitakávání režimu spojováno také se zodpovědností za smrt Alexeje Navalného. A naopak: Ti, kdo se rozhodnou jít ve stopách Navalného, musí počítat s tím, že jim ze strany režimu už nehrozí jen věznění, ale také smrt.

Takové vyostření společenských vztahů může vést k ještě hlubšímu rozdělení společnosti a k radikalizaci na obou stranách barikády.

V mnoha bezprostředních reakcích v Rusku i v emigraci zaznělo, že se smrtí Navalného se ztratila nebo alespoň znejasnila perspektiva politických změn. Takto náladu sympatizantů Navalného zformuloval filolog a badatel v oblasti historické paměti Nikolaj Epple, který v současnosti žije v Holandsku: „Alexej Navalnyj dokázal neobyčejným způsobem generovat naději. Vydupával ji doslova z ničeho, s neobyčejnou silou ji probouzel v neuvěřitelném množství lidí. A ti dnes cítí, že společně s Alexejem byla zabita i naděje.“

A skutečně – dnes, když tu Navalnyj není, je dvojnásob cítit, nakolik byl schopný nabourávat zdánlivou bezvýchodnost, nabízet řešení tam, kde se situace zdála beznadějná, dávat do pohybu čas, který se jakoby zastavil.

Specifická ztráta naděje se přitom týká těch, kdo v posledních dvou letech opustili Rusko. Z úst převážně mladých emigrantů na smutečních shromážděních od Tbilisi po Berlín a Amsterdam nejednou zaznělo, že s Navalným zemřela jejich naděje na návrat domů.

A pak je tu ještě jeden a možná nejdůležitější motiv: Kolem improvizovaných památníků s portréty Navalného, svíčkami a smutečními květinami je často slyšet, že vraždou Navalného režim překročil pomyslnou hranici. Zde už za beznadějí prosvítá také zlost, která může být v určitých situacích důležitým stimulem společenských změn.

Nedávné fronty, ve kterých lidé stáli, aby podpořili vlažně opozičního prezidentského kandidáta Borise Naděždina, představovaly vyjádření tiché a opatrné nespokojenosti s poměry a s nesmyslnou válkou. Ve frontách, které lidé stojí k Soloveckému kameni a dalším improvizovaným památníkům Alexeje Navalného, je cítit hluboký smutek, ale také nesmiřitelnost a vzdor.

Je otázkou, zda se výše zmíněná svobodně smýšlející a prozatím málo viditelná část ruské společnosti dokáže projevit. Zda pro ni bude smrt Alexeje Navalného dostatečným impulzem k tomu, aby nehledě na všechna rizika nahlas promluvila a převzala iniciativu do svých rukou.

Brzy se k tomu nabídne příležitost. Stačil s ní přijít ještě sám Navalnyj, když zpoza polárního kruhu vyjádřil podporu akci Poledne proti Putinovi naplánované na poledne 17. března, tedy na den prezidentských voleb.

I před smrtí Navalného musela Vladimira Putina ze spánku budit noční můra: Co si počne s celoruskou demonstrací, kterou nikdo nesvolal, nikdo ji neorganizuje, ale kterou zároveň nejde zrušit – není přece možné zabránit lidem, aby se sešli u volebních uren. A co když se toho chopí někdo, o kom ještě nemá ponětí?

Dnes se ale situace radikálně změnila a plánovaná akce může nabýt zcela jiného rozmachu. A především získala nový obsah: smrt Alexeje Navalného.

Lidé mají několik týdnů na to, aby se probrali z šoku, nabrali dech a rozmysleli se, zda jsou ochotni riskovat. A 17. března v pravé poledne, kdy v Rusku bývá ještě chladno a pošmourno, mohou vyjít na ulici, aby předznamenali jaro Alexeje Navalného. Ale také nemusí. V tom případě bude všechno nejspíš na dlouhá léta prohrané.

O tom, jakým směrem se vychýlí kyvadlo historie, rozhodne to, co Alexeji Navalnému zcela jistě nechybělo – odvaha to nevzdávat.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.