Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jakákoliv strategická hrozba pro Německo bude hrozbou i pro Velkou Británii a naopak. Tato klauzule bude součástí společné smlouvy o obraně a hospodářské spolupráci, kterou ve čtvrtek podepíší kancléř Friedrich Merz a premiér Keir Starmer.
Základem pro podpis smlouvy se stala společná deklarace z loňského léta, od té doby obě vlády pracovaly na konečném znění smlouvy.
„Německo a Spojené království jsou odhodlány bránit a prosazovat mír a bezpečnost v Evropě. Jako přední evropští spojenci v NATO budeme spolupracovat s našimi spojenci a partnery, abychom zajistili, že naše schopnost odstrašovat a bránit se v euroatlantické oblasti zůstane vždy důvěryhodná a bude působit proti jakýmkoli možným hrozbám nebo protivníkům,“ píše se v deklaraci.
Bezpečnostní osa Londýn-Paříž-Berlín
Obranný pakt navazuje také na smlouvu Trinity House, již loni podepsali ministři obrany obou zemí. Jak upozorňuje server Politico, Německo tak získá klauzuli o vzájemné pomoci s oběma evropskými jadernými mocnostmi - Británií i Francií. Právě to si přál kancléř Merz - posílit odstrašující sílu kontinentu nezávisle na Spojených státech.
„NATO je nyní velká organizace s 32 státy a vztahy mezi Francií, Británií a Německem jsou pro vojenskou stránku NATO velmi důležité,“ řekl Seznam Zprávám Michael Clarke, britský bezpečnostní expert a bývalý ředitel think tanku RUSI (Royal United Services Institute).
„V návaznosti na summit s Francií před několika týdny byla tato bezpečnostní smlouva mezi Británií a Německem vždy součástí plánu labouristické vlády. Dokonce i v opozici měla Labouristická strana jasno v tom, že až vstoupí do vlády, bude pracovat přímo na bezpečnostních vztazích s Německem,“ upozorňuje britský expert.
„Pokud bude existovat silný vztah mezi Paříží, Berlínem a Londýnem, bude samotné NATO mnohem silnější organizací, protože tyto tři země poskytují velkou část vojenského vedení, na které se zbytek Aliance spoléhá. Kdysi by to zahrnovalo i Itálii, ale dnes už ne,“ vysvětluje Clarke.
Oba státy sice ve smlouvě znovu potvrzují své závazky vůči Severoatlantické alianci, jež tvoří základní rámec jejich obranné politiky, zároveň ale posilují svoji obranu vně Aliance.
Americký prezident Donald Trump sice na posledním summitu NATO ujišťoval partnery, že jeho administrativa bude i nadále ctít spojenecký závazek vyplývající z pátého článku smlouvy o NATO, v minulosti se ale vyjadřoval k Severoatlantické alianci dost skepticky, a dokonce naznačoval, že by ji mohly USA i opustit.
„Smlouvy o vzájemné obraně ukazují, že evropské státy se stále více zavazují k zajištění vlastní bezpečnosti. Je však třeba říct, že to neznamená, že jsou nahrazovány závazky přijaté v rámci NATO. Naopak, všechny státy své závazky důsledně potvrzují písemně i svými činy,“ připomněla v rozhovoru pro Seznam Zprávy polská analytička Aleksandra Koziołová z polského Institutu pro mezinárodní záležitosti (PISM).
Francie dává své jaderné síly NATO k dispozici
Bezpečnostní spolupráci nedávno Britové prohloubili i s Francouzi, a to prostřednictvím nového jaderného paktu. „Jde o významný krok vpřed,“ řekl Seznam Zprávám pod podmínkou anonymity významný západní diplomat.
Francouzsko-britský pakt
„Jde o významný krok vpřed,“ zhodnotil vysoce postavený západní diplomat pro Seznam Zprávy význam dohody mezi Londýnem a Paříží o možnosti koordinace jejich jaderných odstrašujících prostředků.
„Už v době Lancasterské smlouvy hovořily Británie a Francie o spolupráci v jaderné oblasti a o tom, co znamenají ponorkové síly,“ připomíná Michael Clarke a upozorňuje na různou podobu jaderných zbraní obou zemí.
„Novinkou je to, že Francie je připravena své jaderné síly použít pro NATO, to dříve nedělala,“ říká. Další novinkou je, že Británie se vrátí k taktickým jaderným zbraním a pořídí si letku stíhaček F-35 schopných nést jaderné zbraně.
Přidává se Polsko
Smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení podepsali letos v květnu Francouzi také s Polskem.„Potřebujeme sjednocenou, silnou a konkurenceschopnou Evropu. Polsko a Francie k tomu mohou významně přispět,“ řekl francouzský prezident Emmanuel Macron s tím, že Polsko a Francie nesou zvláštní odpovědnost za mír na kontinentu.
Poláci také o podobné obranné smlouvě jednají s Brity. Obě země jsou již mnoho let blízkými spojenci, kteří spolupracují na posílení východního křídla NATO. Spolupráce se odráží i ve společných projektech obranného průmyslu, jako je program fregat MIECZNIK AH140 a program pozemní protivzdušné obrany NAREW.
Polsko patří k zemím Aliance, které začaly masivně zbrojit už před nedávným přijetím závazku vydávat na obranu pět procent HDP. Investuje do těžké techniky, letectva, protivzdušné obrany i do vojenského personálu.
Reakce na Trumpa
Analytik Michel Clarke hovoří o tom, že by se Poláci mohli přidat i k projektu Společných expedičních sil (JEF), který vznikl v roce 2010.
„V prvních letech toho moc nedělaly, teď se ale stávají důležitějšími. Je to deset zemí v čele s Británií. Kdybyste k tomu přidali Polsko a Kanadu, bylo by to silné uskupení, které se navíc nemusí řídit pravidly NATO, protože je to dobrovolná skupina států, které chtějí větší integraci svých ozbrojených sil,“ upozorňuje.
NATO svou velikostí nutně naráží na různé zájmy severního a jižního křídla - zatímco to severní vnímá jako hlavní hrozbu Rusko, jižní křídlo spíš řeší imigraci, Blízký východ a další problémy ve Středomoří.
Jižní Evropa ve zbrojení zaostává:
Na otázku, zda jsou výše popsané bilaterální smlouvy reakcí na Trumpovu administrativu, Clarke přikyvuje. „Je to zajišťující strategie. Všichni v Evropě doufáme, že se nám podaří obnovit staré vztahy s USA a že naše vztahy budou snadnější, než jsou od nástupu Trumpovy administrativy. Musíme se ale smířit s tím, že jde také o o dlouhý proces, který nemá s Trumpem nic společného - větší soustředění se na oblast Indopacifiku.“
Podobně mluví i Aleksandra Koziołová: „Je zřejmé, že Trumpova administrativa podporuje evropské státy v tom, aby převzaly větší odpovědnost za svou vlastní bezpečnost. V současném geopolitickém klimatu došlo k pozoruhodnému posunu pozornosti USA směrem k Asii, který je doprovázen rostoucí ochotou Evropanů převzít větší odpovědnost.“
