Odhady se ošklivě pletou. Novorozenců ubývá rychleji, než všichni čekali

Letošní rok se do českých demografických statistik zapíše černým písmem. Už loni rodiny přivítaly na svět nejméně novorozenců od dob Marie Terezie, zhruba 84 tisíc. Předběžná data za letošní rok však naznačují, že propad nekončí a Česko s vysokou pravděpodobností poprvé v historii pokoří hranici 80 tisíc narozených dětí za rok.

Tento strmý pád vyvolává na domácí scéně debaty o nastavení rodinné politiky či výši sociálních dávek. Při pohledu na globální data je však zřejmé, že české potíže nejsou anomálií, nýbrž součástí masivního, synchronizovaného trendu, který zaskočil i demografy.

Zhruba 80 % světové populace dnes žije v zemích, kde je úhrnná plodnost nižší než tři děti na ženu. A celých 40 % lidstva žije v zemích, kde ženy mají průměrně méně než dvě děti, tedy pod hranicí nutnou pro přirozenou obnovu populace. Je to bezprecedentní posun – ještě v roce 1950 existovala na celém světě pouze jedna jediná země s plodností pod úrovní dvou dětí na jednu ženu.

Nejzásadnější zprávou posledních let není samotný fakt, že se rodí méně dětí. To se očekávalo. Šokující je rychlost tohoto poklesu, která předbíhá prognózy vlád i mezinárodních institucí. Modely, podle kterých se plánují důchodové systémy, kapacity škol či infrastruktura na desetiletí dopředu, se v posledních letech zdají příliš optimistické.

Učebnicovým příkladem selhání predikcí je Jižní Korea. Ještě před pěti lety demografové očekávali, že se v této zemi v roce 2023 narodí přibližně 350 000 dětí. Realita byla o více než třetinu nižší – narodilo se jich jen 230 000.

Taková odchylka v horizontu jedné pětiletky je v demografii, která obvykle pracuje s trendy s velkou setrvačností, zcela mimořádná. Jihokorejskou vládu tato „chyba v systému“ donutila změnit metodiku a aktualizovat populační prognózy každé dva roky namísto obvyklých pěti, aby vůbec stíhala sledovat realitu.

Podobný scénář se odehrává v Latinské Americe, regionu, který byl dlouho považován za demograficky vitální. V Kolumbii předpovídala OSN na rok 2024 přibližně 701 000 porodů, přičemž modelu přisuzovala jen 2,5% pravděpodobnost, že číslo klesne pod 553 000. Skutečnost? Jen 445 000 porodů. Plodnost tam spadla na hodnotu 1,06 dítěte na ženu, což je úroveň hluboko pod evropským průměrem.

Abychom se dostali blíže: v Turecku plodnost klesla v roce 2022 na 1,48 dítěte na ženu. Podle dřívějších modelů OSN se měla země na tuto úroveň dostat až v roce 2100. Skutečnost předběhla nedávný „nejpravděpodobnější odhad“ zhruba o 80 let.

Globální modely OSN často „zachraňuje“ předpoklad, že Afrika bude populačně růst ještě dlouho a masivně. Jenže i tento pilíř se začíná otřásat. Data z některých afrických zemí naznačují, že pokles porodnosti tam může kopírovat dřívější asijský scénář – tedy být mnohem rychlejší, než se čekalo.

Například v Angole OSN stále předpovídá vysokou porodnost i na konci století, zatímco jiné instituce (IHME), které berou v potaz vzdělání žen a dostupnost antikoncepce, varují, že čísla padají rychleji. Pokud to tak bude, globální populační vrchol přijde opravdu brzy.

Ekonom Jesús Fernández-Villaverde z Pensylvánské univerzity upozorňuje, že oficiální projekce OSN, která očekává vrchol světové populace v roce 2084 na úrovni 10,3 miliardy lidí, je s velkou pravděpodobností chybná. Podle jeho přepočtů začne lidstvo početně klesat už kolem roku 2054, a to z nižšího vrcholu okolo 9 miliard.

Zrádnost těchto odchylek spočívá v tom, že fungují jako „úročení“ naruby. I malé chyby v dnešních odhadech se v čase nasčítají do obřích odchylek od původních předpokladů. Pokud se model splete o pouhé 0,2 dítěte dnes, za třicet let to znamená rozdíl stovek milionů lidí. Dnešní nenarozené děti jsou totiž chybějícími matkami dětí budoucích. Malá chyba na začátku tak vede k obřímu rozdílu na konci.

Mimochodem, až – a jestli vůbec – začne globální populace v polovině století klesat, stane se tak poprvé v zaznamenaných dějinách nikoliv v důsledku vnější katastrofy – jako byl mor ve 14. století – ale v důsledku našeho svobodného rozhodnutí.

Proč se modely OSN a dalších institucí drží scénáře, v němž se populace stabilizuje, ačkoliv data z terénu ukazují volný pád?

Modely v sobě mají zabudovaný předpoklad takzvaného „návratu k průměru“. Vycházejí ze zkušenosti z 90. let, kdy se v některých bohatých zemích (například ve Francii či Skandinávii) porodnost po poklesu mírně zvedla. Modely, například ten od Populační divize OSN, proto obvykle předpokládají, že i země, které dnes padají k hodnotám okolo 1,0 dítěte na ženu, se nakonec „odrazí ode dna“ a vrátí se k bezpečnějším hodnotám třeba kolem 1,7 v případě OSN.

Tento předpoklad Patrick Gerland z Populační divize OSN vysvětlil pro The Atlantic jistou formou humanistického optimismu: „Lidé v těchto zemích nechtějí, aby jejich země úplně zmizela.“ Modely tak často pracují s nepřekročitelné „mantinely“; například předpoklad, že plodnost neklesne pod 0,5. Mark Mather z Population Reference Bureau to pro Vox shrnul jednoduše: pro demografy je těžké „vydat předpovědi, podle kterých lidé prostě nebudou mít děti“.

Otázkou je, zda se historie opravdu musí opakovat. Demografka Jennifer Sciubba upozornila pro Vox na znepokojivý fakt: „Nikdy jsme neviděli zemi, která by se z takto nízké porodnosti (pod 1,3) přesvědčivě vrátila zpět.“ Trend je podle ní jasný: „dolů, dolů, dolů“. Odborníci hovoří o „pasti nízké plodnosti“, kdy se malá rodina stává novou sociální normou, kterou je obtížné změnit.

Netýká se to jen třeba evropských zemí. Například Thajsko zažívá pokles porodnosti nepřetržitě už 72 let a žádný bod obratu nenastává. Přesto mu modely OSN předpovídají demografický zázrak a růst porodnosti v příštích letech. A třeba v Jižní Koreji se na tamních největších online tržištích v loňském roce prodalo více kočárků pro psy než pro děti.

Vzít pravítko a protáhnout současnou křivku poklesu až k nule je pochopitelně nesmyslné – což neznamená, že to nebudeme dělat. Například Elon Musk označuje s patosem sobě vlastním „populační kolaps“ za největší hrozbu pro současnou civilizaci.

Není to však poprvé, co lidstvo děsí vlastní demografie – jen se během půlstoletí zcela obrátilo znaménko strachu. V 70. letech 20. století, pod vlivem knihy Paula Ehrlicha Populační bomba, dominovala představa, že se lidstvo „umnoží“ k hladomoru.

Tato úzkost měla reálné a často tragické dopady. V Indii vedla v 70. letech k programu nucených sterilizací milionů mužů. Čína v roce 1979 zavedla politiku jednoho dítěte. Dnes země, která se tak bála přelidnění, řeší problém přesně opačný: Nejnovější projekce demografů OSN z roku 2024 říká, že čínská populace klesne ze současných 1,426 miliardy na zhruba 1,3 miliardy v polovině století – a na pouhých 770 milionů v roce 2100.

Věčně kmitající kyvadlo obav a strachu se tak přechyluje na opačnou stranu. Ovšem stejně jako se nenaplnily katastrofické scénáře o globálním hladomoru ze 70. let (díky zelené revoluci a poklesu porodnosti), nemusí se naplnit ani vize vymírání lidstva.

Lidé jsou přizpůsobiví – a společnosti také. To, že nevíme, co pokles způsobuje a kdy a kde se může zastavit, neznamená, že se nezastaví nikdy. Stejně jako modely nedokázaly předpovědět rychlost současného poklesu, nemohou s jistotou říci, jak se změní hodnoty příštích generací.

Jisté je zatím jen to, že jednoduchá a drahá řešení nefungují. Politici mají tendenci reagovat na nízká čísla finančními pobídkami, jako je zvýšení porodného či daňové bonusy. Zkušenosti ze zahraničí i analýza českých dat však ukazují, že v kultuře orientované na individualismus a v ekonomice s vysokými náklady obětované příležitosti mají tyto nástroje jen omezený a dočasný efekt.

Demografická mapa světa se přepisuje rychleji, než jsme si ochotni připustit. A pro Česko, které se letos propadá na historické dno, je to zpráva o to naléhavější: nejsme v tom sami a návod na řešení zatím nikdo nenašel.