Omezit cigarety, nebo vydělávat miliardy? Čína jde proti světovému trendu

Na konci července minulého roku večeřel cizinec na internetu známý pod jménem Malik v šanghajské restauraci, když si všiml muže s cigaretou. Vytáhl telefon a upozornil ho, že kouření je v restauraci zakázané. Anglicky jej požádal, „aby šel kouřit ven“, protože „tady je to proti zákonu“.

Nastala prudká hádka. Číňan na Malika křičel „Tohle je Čína!“ a pokusil se mu v nahrávání zabránit. Případem se nakonec zabývala policie, podle které byl kuřák nejprve ochotný odejít a konflikt se vyhrotil až poté, co mezi muži padly urážky.

Mnohem větší dopad mělo video na sociálních sítích. Z Malika se stal jakýsi samozvaný bojovník proti kouření a incident rozvířil další z debat o tom, proč se čínské protikuřácké předpisy na řadě míst dodržují jen velmi vágně.

Podobné pozdvižení vyvolal i novější případ z Nankingu. Amanda Čangová tam večeřela se svou matkou, která prodělala rakovinu plic. V obchodním komplexu ucítily cigaretový kouř. Mladá studentka si všimla páru středního věku a upozornila ho, že podle ní kouří na místě, kde je to zakázáno.

Když pár její výzvu nevyslyšel, začala si ho přes sklo restaurace natáčet. Rozzlobený muž vešel dovnitř a začal na oplátku natáčet ji. „Jestli nechceš dýchat kouř, zůstaň doma,“ křičel podle jejího svědectví.

Následné vyšetřování poukázalo na jednu ze slabin čínského systému. Zatímco Čangová tvrdila, že šlo o krytý prostor, na který se zákaz kouření vztahuje, správa komplexu argumentovala tím, že místo je součástí otevřené obchodní zóny. Protikuřácká pravidla se totiž v Číně liší město od města a jejich prosazování se pohybuje na škále od laxního po prakticky neexistující.

Takové třenice nejsou v zemi, na kterou připadá téměř polovina světového prodeje cigaret, ničím neobvyklým. Přestože některá velká čínská města kouření ve vnitřních veřejných prostorách zakázala, cigaretový kouř je stále běžně cítit na autobusových zastávkách, ve výtazích, parcích, restauracích či dokonce nemocnicích.

Svět přitom od tabáku postupně ustupuje. Od začátku století klesl podíl dospělých užívajících tabák zhruba z třetiny na pětinu. Také prodej klasických cigaret se v řadě regionů prudce propadl - mezi lety 2008 a 2022 klesl v Evropě či Americe o více než 40 procent.

Čína však jde proti proudu. Ročně se v zemi prodá kolem 2,4 bilionu cigaret a jejich odbyt v posledních dvou desetiletích na rozdíl od většiny světa výrazně vzrostl.

Určité změny přicházejí až s mladší generací. V roce 2024 kouřilo podle čínských dat 10,7 procenta lidí ve věku 15 až 24 let, tedy méně než polovina celostátního průměru.

Opět to však neplatí pro všechny. Financial Times například popsaly příběh teprve šestnáctiletého Süa z Kantonu, který začal kouřit v prvním ročníku střední školy a postupně se dostal na více než krabičku denně.

„Tehdy jsem si myslel, že je to zábava, opravdu velká zábava,“ popsal své začátky. „Teď jsem závislý a nedá se s tím nic dělat.“

V jednom ohledu je Sü pro Čínu typickým kuřákem: Je to muž a začal velmi mladý.

Genderový rozdíl je v Číně mimořádný. Kouří zhruba 44 procent mužů, ale méně než dvě procenta žen.

„V čínské kultuře je kouření cigaret považováno za mužskou záležitost,“ popsala deníku The New York Times čínská feministická aktivistka Lu Pin, která žije ve Spojených státech.

Podle ní se na tom podílejí i instituce, které by měly zákazy kouření prosazovat. „I policie se na tomto aspektu mužské kultury podílí a podporuje ho, a proto nevynakládá prostředky na vymáhání protikuřáckých předpisů,“ uvedla.

Kouření žen bylo naproti tomu v čínské společnosti i oficiální propagandě historicky odsuzováno.

„Nacionalističtí průkopníci začali na počátku 20. století označovat ženské kouření za ‚západní ponížení‘,“ vysvětlil Matthew Kohrman, antropolog ze Stanfordovy univerzity, který se zabývá čínským tabákovým průmyslem a genderem.

Když v roce 1949 převzala moc Komunistická strana Číny, „znovu ostře odsoudila kouření žen, ale zároveň obnovila válkou zničený tabákový průmysl“ jako důležitý zdroj příjmů.

Mezi muži se naopak cigareta pevně propojila se společenskými vztahy. Nabídnout ji hostovi, kolegovi nebo obchodnímu partnerovi může dodnes fungovat jako drobné gesto pohostinnosti a respektu.

Výrazně se cigarety propsaly například do svatebních rituálů. Ještě v 80. a 90. letech byl v některých částech Číny rozšířený zvyk, při kterém nevěsta zapalovala cigarety mužským svatebním hostům jako projev úcty.

Na tyto zvyklosti reagovali i výrobci. Studie 738 různých čínských krabiček cigaret zjistila, že 9,2 procenta neslo motivy nebo texty spojené se svatbou – například tradiční znak dvojitého štěstí nebo motiv draka a fénixe.

Kulturní tradice ale vysokou spotřebu cigaret vysvětluje jen částečně.

V roce 2014 čínská vláda zveřejnila návrh předpisů, které měly zavést jednotný celostátní zákaz kouření ve všech vnitřních veřejných prostorách - dodnes ale nebyly přijaty. Podle odborných studií přicházel nejsilnější odpor na ministerské úrovni právě od Státní správy tabákového monopolu.

Stejná instituce současně stojí za China National Tobacco Corporation, dominantním výrobcem cigaret v zemi. Regulátor a státní tabáková společnost fungují v podstatě jako jedna organizace se dvěma štítky - pod jedním stát tabák reguluje, pod druhým jej vyrábí a prodává.

„Vzhledem k tomu, že ti, kdo prodávají tabák, jsou zároveň těmi, kdo stanovují politiku pro kontrolu tabáku, dochází zde ke značnému střetu zájmů,“ řekl The New York Times Ka Hung-Chan, epidemiolog z Oxfordské univerzity, který se zabývá čínskou politikou kontroly tabáku.

Ve hře jsou tak mimořádné obnosy peněz. Zisky čínského tabákového monopolu spolu s odvody a daněmi z tabáku odpovídají zhruba sedmi procentům vládních příjmů. Podle The New York Times přinesl systém v roce 2025 státu na ziscích a odvodech přibližně 244 miliard dolarů – částku blížící se oficiálnímu čínskému rozpočtu na obranu.

Jak hluboko se tabákový průmysl dokázal propojit s veřejným životem, ukázaly už následky ničivého zemětřesení v S’-čchuanu v roce 2008.

Tabákové společnosti tehdy pomáhaly financovat obnovu škol. Zprávy postupně hovořily o více než stovce základních škol podporovaných tabákovým průmyslem, z nichž některé nesly názvy spojené s výrobci či značkami cigaret.

Jednou z nich byla Sichuan Tobacco Hope Primary School. Na škole financované tabákovým průmyslem se objevil slogan: „Usiluj o to prospět společnosti. Tabák ti pomůže stát se talentem.“

Pozdější akademická studie v provincii Jün-nan zjistila, že rodiče i pedagogové takový sponzoring často vnímali pozitivně jako způsob, jakým firmy „vracejí společnosti“ část svých zisků. Protikuřáčtí aktivisté jej naopak kritizovali jako formu nepřímé reklamy.

Ekonomický argument je o to citlivější v době, kdy Čína čelí zpomalení hospodářského růstu, vleklé krizi na realitním trhu, slabší domácí poptávce a deflačním tlakům.

„V první řadě jde o významný zdroj příjmů. Proto nejsou všechna opatření na omezení kouření příliš účinná,“ uvedl pro Financial Times Čeng-ming Čchen, profesor epidemiologie na Oxfordské univerzitě. Čínští muži podle něj patří k nejtěžším kuřákům na světě.

Jedním z nejúčinnějších nástrojů by podle Čchena bylo výrazné zdražení.

„Když čínská ekonomika upadá, nejlepším řešením je velmi výrazně zvýšit daň z tabáku,“ řekl. Zkušenosti z evropských zemí podle něj ukazují, že výrazný růst ceny dokáže současně snížit spotřebu a zvýšit příjmy státu.

Právě levné cigarety totiž zůstávají jednou z překážek čínské protikuřácké politiky. Pro vládu však tabák představuje natolik spolehlivý zdroj peněz, že motivace prudce omezit jeho prodej zůstává problematická.

„V době hospodářského poklesu je tabák vždy považován za nezbytnou komoditu,“ shrnul Čchen.

Přesto tlak na změnu sílí, zejména mezi mladšími Číňany. Naráží však nejen na ekonomické zájmy, ale také na problém s vymáháním už existujících předpisů.

Podle odborníků navíc zpřísnění politické a občanské kontroly v posledních letech oslabilo část protikuřáckého aktivismu. Ubylo mediálních kampaní i právníků ochotných vést spory kvůli nedodržování zákazů kouření.

Právě tím nakonec skončil i příběh Amandy Čangové z Nankingu.

Po konfliktu v obchodním centru se obrátila na policii a žádala postih kuřáků. Policisté podle jejího svědectví odmítli zasáhnout s tím, že jde o drobný přestupek. Čangová následně podala stížnosti také u několika městských úřadů, ani tam ale neuspěla.

„Jako obyčejný člověk z toho mám pocit bezmoci,“ řekla. „Jen doufám, že budou dodržovat zákon.“ Když pak na internetu zveřejnila příspěvky o tom, jak její snaha dopadla, skončila se zablokovanými účty na sociálních sítích.