Hlavní obsah

Kompletní projev kanadského premiéra z Davosu, za který sklidil ovace vestoje

Foto: Reuters

Kanadský premiér Mark Carney při projevu v Davosu, 20. ledna 2026.

Premiér Kanady Mark Carney přednesl v Davosu projev, za který ho posluchači ocenili ovacemi ve stoje. Citoval v něm mimo jiné Václava Havla a varoval před změnami v mezinárodní politice. Nabízíme kompletní přepis.

Článek

20. ledna 2026

Davos, Švýcarsko

Děkuji za slovo, Larry.

Je mým potěšením – a povinností – být tu s vámi ve chvíli, která je zlomová pro Kanadu i pro celý svět.

Dnes budu hovořit o rozpadu světového řádu, o konci příjemné fikce a začátku kruté reality, v níž geopolitika velmocí nepodléhá žádným omezením.

Ale současně říkám i to, že ani jiné země, zejména střední mocnosti jako Kanada, nejsou bezmocné. Mají schopnost vybudovat nový řád, který ztělesňuje naše hodnoty, jako jsou dodržování lidských práv, udržitelný rozvoj, solidarita, svrchovanost a územní celistvost jednotlivých států.

Moc méně mocných začíná upřímností.

Každý den jsme svědky toho, že žijeme v éře velmocenského soupeření. Že řád založený na pravidlech slábne. Že silní si dělají, co mohou, a slabí strpí, co musí.

Tento Thúkydidův aforismus je předkládán jako nevyhnutelnost – jako přirozená logika mezinárodních vztahů, která se nyní znovu prosazuje. A tváří v tvář této logice mají země silnou tendenci přizpůsobit se v zájmu zachování klidu. Vyhovět. Vyhnout se problémům. Doufat, že si poslušností zajistí bezpečnost.

Nezajistí.

Jaké jsou tedy naše možnosti?

V roce 1978 napsal český disident Václav Havel esej nazvanou Moc bezmocných, v níž si položil prostou otázku: Jak se komunistický systém udržuje u moci?

Jeho odpověď začínala zelinářem. Vedoucí prodejny se zeleninou umístí do výkladu heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Sám tomu nevěří. Nikdo tomu nevěří. Ale přesto to heslo ve výkladu má – aby se vyhnul problémům, dal najevo svou poslušnost, aby měl klid. A protože všichni vedoucí prodejen ve všech ulicích dělají totéž, systém přetrvává.

Nejen díky násilí, ale také díky účasti obyčejných lidí na rituálech, které v soukromí považují za vylhané.

Havel tomu říkal „život ve lži“. Moc systému se nezakládá na pravdě, nýbrž na ochotě všech lidí chovat se tak, jako by pravdu měl. A z toho také pramení jeho křehkost: stačí, aby jeden člověk vypověděl poslušnost — aby zelinář odstranil heslo —, a zdání začíná dostávat trhliny.

Je načase, aby firmy a země odstranily heslo z výkladu.

Země, jako je Kanada, prosperovaly po desetiletí v rámci toho, co jsme nazývali mezinárodním řádem založeným na pravidlech. Vstupovali jsme do společných institucí, chválili jejich principy a těžili z jejich předvídatelnosti. Pod ochranou tohoto řádu jsme mohli prosazovat zahraniční politiku založenou na hodnotách.

Věděli jsme, že tento mezinárodní řád vždy neplatí. Že když se to hodí, nejsilnější ho poruší. Že obchodní pravidla jsou vymáhána asymetricky. A že mezinárodní právo je uplatňováno s různou přísností v závislosti na totožnosti obviněného nebo oběti.

Tato fikce byla užitečná a zejména americká hegemonie zajišťovala veřejné statky: otevřené námořní trasy, stabilní finanční systém, kolektivní bezpečnost a podporu rámcového řešení sporů.

A tak jsme do výkladu umístili heslo. Účastnili jsme se rituálů. A povětšinou jsme se vyhýbali poukazování na rozdíly mezi rétorikou a realitou.

Tato výhodná dohoda už nefunguje.

Dovolte mi, abych to řekl narovinu: nacházíme se uprostřed zlomu, nikoli postupné změny.

Série krizí ve finančnictví, zdravotnictví, energetice a geopolitice z posledních dvou desetiletí odhalila rizika extrémní globální integrace.

A v poslední době začaly velmoci používat ekonomickou integraci jako zbraň. Cla jako páku. Finanční infrastrukturu jako donucovací prostředek. Dodavatelské řetězce jako zranitelnost, které lze zneužít.

Nemůžeme „žít ve lži“ vzájemné prospěšnosti integrace, jestliže se integrace stává zdrojem naší podřízenosti.

Multilaterální instituce, na které se střední mocnosti spoléhaly — Světová obchodní organizace, OSN, Konference smluvních stran –, struktura kolektivního řešení problémů – jsou výrazně oslabeny.

Výsledkem je, že mnohé země docházejí k totožnému závěru. Musí rozvíjet větší strategickou autonomii: v oblasti energetiky, potravin, kritických minerálů, financí a dodavatelských řetězců.

Takové nutkání je pochopitelné. Země, která se nedokáže sama uživit, zásobovat palivem nebo bránit, má jen málo možností. Když vás přestanou chránit pravidla, musíte se chránit sami.

Ale řekněme si otevřeně, kam to povede. Svět pevností bude chudší, křehčí a méně udržitelný.

A je tu ještě jedna pravda: pokud velmoci přestanou byť jen předstírat, že se drží pravidel a hodnot, aby mohly bez překážek prosazovat své mocenské zájmy, bude stále obtížnější znovu a znovu profitovat z „transakcionalismu“. Hegemoni nemohou své vztahy zpeněžovat donekonečna.

Doporučované