Ještě „blbější nálada“. Dva velké milníky USA provází překvapivé paralely

„Americké dobrodružství je nepřetržitý proces. Jakmile překonáme jeden milník, objeví se na obzoru další.“

Slova bývalého amerického prezidenta Geralda Forda, která pronesl právě před 50 lety. Federace, již tehdy z Bílého domu vedl, slavila velké výročí - 200 let od svého vzniku.

„Na počátku našeho třetího století je ještě tolik práce před námi,“ pokračoval v projevu republikán, který do úřadu nastoupil o dva roky dříve po odstoupení Richarda Nixona. Následně vyjmenoval několik prioritních výzev, na nichž Washington a celé USA musí pracovat.

Byly mezi nimi i stabilnější mezinárodní řád, nezávislost jednotlivce nebo bezpečnější společnost. Celou tuto pasáž překládáme v infoboxu.

Ve Spojených státech tehdy vládla – jak se říká – „blbá nálada“. Američané vstřebávali aféru Watergate, zřejmě největší politický skandál v dějinách země, který vedl k Nixonově rezignaci. Washington také teprve o rok dříve ukončil bolestivou a společensky únavnou dvacetiletou válku ve Vietnamu. První polovinu 70. let poznamenal i ropný šok roku 1973.

Přesto se právě v letech následujících po 200. výročí nezávislosti na Spojeném království Amerika z marasmu dostala a nastartovala období ekonomické prosperity a pokroku. To ji definitivně dovedlo k vítězství ve studené válce a do pozice, z níž mohla určovat pravidla světového řádu.

Při dalším velkém výročí, které dnes slaví v čele s Donaldem Trumpem, je ale ona zmíněná nálada zřejmě ještě „blbější“ a zda bude i 21. století americké v tuto chvíli vůbec není jisté.

Spojené státy jsou dnes jiná země než před 50 lety. Výrazně se mění etnické a rasové složení obyvatelstva, populace stárne a navíc postupně ubývá příslušníků střední třídy, která v minulosti vždy stála za rozmachem americké ekonomiky.

Pokud ale budeme polovinu 70. let minulého století a 20. let tohoto století porovnávat z hlediska politiky, najdeme celou řadu paralel. S lehkým přivřením oka vidíme stejné jevy: válku, kterou většina společnosti nechápe, kauzy vrcholných politiků a kontroverzního prezidenta. Stačí zaměnit Vietnam za Írán, Watergate za Epsteinovy seznamy a Nixona za Trumpa.

„Ty paralely jsou až mrazivé: mezinárodní konflikt, domácí nepokoje, politické otřesy, stranické rozdělení a ekonomická nestabilita,“ řekl pro americký neziskový projekt PolitiFact historik Marc Stein z univerzity v San Franciscu. Obě velká výročí americké státnosti podle něj přišla během zásadní krize důvěry v národní hodnoty a nejistoty ohledně velikosti Spojených států.

„Nálada byla tehdy ponurá a je ponurá i dnes,“ doplňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Daniel Immerwahr, profesor moderních dějin na Northwestern University v Illinois. „Teoreticky na tom lze postavit i optimistický argument. Někdo by si mohl říct, že v roce 1976 to vypadalo špatně, ale pak USA začaly těžit z nových technologií a zažily velký hospodářský růst, že možná ani dnes není situace tak špatná. Jenže mně se tomu argumentu věří těžko,“ doplňuje.

Lze však pozorovat i rozdíly. V nich je potřeba hledat důvod, proč se před padesáti lety Washington nadechl k porážce Sovětského svazu ve studené válce, zatímco nyní tápe sám nad sebou a v čím dál víc oblastech jej dohání Peking.

„Studená válka nebyla vyhrána způsobem, jakým bývá vyhrána většina válek – tedy tím, že jedna strana druhou porazí. Americký systém se jednoduše ukázal být odolnější než sovětský a ten se nakonec zhroutil. Dnes si ale nejsem jistý, že je americký politický a ekonomický systém stejně odolný,“ obává se Immerwahr.

Pokud totiž chceme hovořit o odolnosti systému, polovina 50. let se ukázala jako vzorový příklad. Ford do úřadu nastoupil po rezignaci svého nadřízeného Nixona, který odstoupil, aby se vyhnul impeachmentu kvůli aféře Watergate.

Jinými slovy - systém zafungoval a úspěšně omezil výkonnou moc prezidenta, který se pokusil umístit odposlech do sídla opoziční strany. Jaký lepší okamžik k odpálení ohňostrojů?

Dnes by aféra ke stejnému výsledku nevedla. To není jen dojem, jsou to slova viceprezidenta J. D. Vance z minulého týdne. „Kdyby se Watergate stala zítra, byla by to zpráva pro zprávy ve dvanáct,“ řekl a Nixona označil za oběť deep state.

Na Nixonově pádu samozřejmě nebylo nic, co by jakkoli s deep state souviselo. Sedmatřicátý prezident rezignoval, až když si uvědomil, že jeho republikánští kolegové nasedají do vlaku k impeachmentu. Viceprezident má ale v jistém ohledu pravdu – Trump zažívá jeden skandál za druhým, ale všechny se ztrácí v pěně dní.

Historici zároveň vidí rozdíl už v samotných oslavách. Jak vypadaly ty minulé? Jejich plánování začalo už v roce 1966, kdy demokratický prezident Lyndon B. Johnson vytvořil dvoustranickou komisi, která měla oslavy zorganizovat. Nixon, který do úřadu poprvé nastoupil v lednu 1969, do ní ovšem – jak v eseji o 200. výročí píše historička z American University M. J. Rymsza-Pawlowska – „jmenoval politicky věrné spojence a dlouholeté podporovatele“.

Nixonova administrativa nakonec podle profesorky na kritiku reagovala změnou přístupu: „Zahájila mnohem méně direktivní proces, v jehož rámci rozdělovala finanční prostředky místním skupinám bez přísných federálních požadavků.“

Jak nedávno upozornil deník Wall Street Journal, studie zadaná Kongresem zjistila, že se celkem uskutečnilo „1 766 historických rekonstrukcí, soutěží krásy, sázení stromů a také soutěž staromódních houslistů“. Pompézní oslavy – například přehlídka velkých plachetnic, symbolická cesta vozových kolon nebo tradiční ohňostroj – sice proběhly i na federální úrovni, ale nebyly nijak zpolitizované. Prezident Ford byl sice nevýrazný, ale také nekonfliktní prezident. Při oslavách hojně mluvil o otcích zakladatelích a svoji vlastní osobnost nestavěl do popředí.

Podle Rymsza-Pawlowské byla pro účely oslav 200. výročí vytvořena významná infrastruktura, která se mezitím stala trvalou součástí institucí – místní historické organizace, knihovny, akademická výzkumná centra či postgraduální stipendia. „Není náhoda, že tolik institucí a iniciativ veřejné historie vzniklo právě v polovině 70. let. Je to důsledek jak nadšení, tak příležitostí, které toto výročí přineslo,“ píše v eseji.

Letošní výročí ale nevytváří příležitosti. Historici i politologové hovoří o politizaci akce ve jménu Donalda Trumpa. Loni Bílý dům už pod republikánovým vedením vytvořil organizaci Freedom 250, partnerství veřejného a soukromého sektoru, které má pořádat výroční akce, přestože již existovala komise America250, zřízená Kongresem, jež na oslavách pracovala řadu let.

Poté, co v posledních týdnech několik hudebních interpretů odstoupilo ze série koncertů k 250. výročí právě kvůli jejich politizaci, Trump kontroverze ještě podtrhl, když na své síti Truth Social dokonce napsal, že by místo toho mohl uspořádat politický mítink.

Napětí kolem oslav se projevuje i v průzkumech. Každý pátý Američan uvádí, že v letošním roce neplánuje Den nezávislosti slavit. Téměř 40 % populace navíc ani nevěří, že země přežije dalších 250 let.

„Samotná myšlenka oslav se stala politickou a stranickou záležitostí,“ řekla historička z Yaleovy univerzity Beverly Gageová agentuře Reuters. „Na současném okamžiku je pozoruhodné, jak rozšířený se zdá být pesimismus.“

Byli Američané v roce 1976 optimističtější? V jistém smyslu určitě ano. Veřejnost sice měla obavy z ekonomiky i zahraniční politiky a politická korupce se zdála být všudypřítomná, přesto podle historiků panoval pocit, že to nejhorší už mají za sebou – že ve dvojí zkoušce Watergate a Vietnamu obstáli.

Tehdejší rétorika byla uklidňující, nikoli jedovatá. Ford po nástupu do úřadu ujistil národ, že „dlouhá národní noční můra skončila“. Jeho nástupce Jimmy Carter také pokračoval v tomto duchu. Jen několik dní po výročí na demokratickém sjezdu prohlásil: „Říkám vám, že to nejlepší naši zemi teprve čeká.“

Spojené státy se odrazily k neoficiálnímu titulu „vítěz 20. století“ a dodnes jsou stále ekonomickým, technologickým i kulturním lídrem a nejdůležitějším světovým hráčem. Americké dobrodružství pokračuje i v době 250. narozenin federace, ale tentokrát není zdaleka jisté, zda další kapitola bude stejně úspěšná jako ty předchozí.