Hlavní obsah

„Znovu jsme selhali,“ říká expertka na válečné zločiny

Foto: Profimedia.cz

Každý rok jsou v Památníku srebrenické genocidy v Potočari pohřbívány nově (do)identifikované oběti.

Reklama

5. 6. 6:00

Genocida. Slovo, které se skloňuje v souvislosti s ruskou „denacifikací“ Ukrajiny, zabíjením občanů kvůli jejich národnosti. Bosna s tím má vlastní zkušenosti. Tamní odbornice pro Seznam Zprávy popisuje, co vyšetřovatele čeká.

Článek

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Od krvavé války v Bosně a Hercegovině uplynuly už téměř tři dekády, úřady ovšem i dnes nacházejí a identifikují nové oběti tehdy spáchaných zvěrstev. Na genocidu, jejímž dějištěm byla především Srebrenica a její okolí, upozorňuje v Sarajevu nejedno bosenské muzeum; ve městě sídlí také Institut pro výzkum zločinů proti lidskosti a mezinárodního práva.

Právě tam míří mé kroky. Pracovníci institutu dobře vědí, jak složité je prokazovat válečné zločiny. Co všechno je nutné nashromáždit, než se úřady vůbec pokusí přivést zločince ke spravedlnosti. Úkol, před kterým teď stojí Ukrajina, kde zpráv o zločinech, jichž se dopouštějí ruští agresoři, neustále přibývá.

„Je velmi těžké znovu sledovat masakry, které se světu odehrávají před očima. Znovu jsme selhali ohledně vlastních principů,“ říká mi o chvíli později v jedné z mnoha kanceláří institutu vědecká pracovnice Sabina Subašić-Galijatovićová.

„Doufali jsme a věřili, že po hrozných zkušenostech z Rwandy a bývalé Jugoslávie jakožto civilizace pokročíme a že prevence kriminality bude základním principem mezinárodního právního řádu. Žijeme však ve světě, kde státy jakožto subjekty mezinárodního práva, které ho také tvoří a přijímají, ho nejen neuplatňují, ale i tím nejbrutálnějším způsobem porušují,“ přibližuje svůj názor ohledně ukrajinského dění a situace ve světě.

Subašić-Galijatovićová se ve svém odborném zaměření věnuje mimo jiné i zločinům sexuálního zneužívání. Během války v Bosně byly tyto zločiny velmi rozšířené, prováděné systematicky. Tématu se expertka věnovala i ve své disertační práci – ještě než se mnohem později rozloučíme, dostanu ji v tištěné formě na památku.

Celkem 75 těchto případů se dostalo i před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Ten mimo jiné také klasifikoval vraždění civilistů v městě Srebrenica a jeho okolí jako genocidu.

Masakr ve Srebrenici

Dobytí enklávy Srebrenica srbskými jednotkami a následný masakr tisícovek lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině.

Vojáci pod velením bosenskosrbského velitele Ratka Mladiče ovládli Srebrenici v červenci 1995. Podle odhadů se u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města tísnilo až 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění.

Celkový počet obětí masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8 tisících mrtvých.

Vyšetřování ICTY

ICTY byl založen, aby stíhal osoby odpovědné za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná v bývalé Jugoslávii od roku 1991. 

Bosenská odbornice tribunál popisuje jako ne zcela běžný soud, a to kvůli jeho expiračnímu datu. Co se však týče práce, kterou odvedl, byla podle ní skvělá – obzvláště v normativním slova smyslu. Tedy pro vývoj mezinárodních právních norem a stanovení odpovědnosti.

„Poprvé v historii byla před mezinárodním tribunálem stíhána úřadující hlava státu a její nejbližší spolupracovníci ve státních institucích. Byl to velký krok vpřed na poli mezinárodní justice,“ komentuje práci soudu Subašić-Galijatovićová.

Řeč je o Slobodanu Miloševićovi, který byl hlavním představitelem Srbů během konfliktů v bývalé Jugoslávii a zastával také funkci prezidenta. I když za své činy stanul před soudem, rozsudek si nikdy nevyslechl. V roce 2006 totiž zemřel v cele.

Fakt, že se Milošević před tribunál vůbec dostal, je však podle expertky určující. Vidí v tom naději, že by kvůli ruské agresi vůči Ukrajině v budoucnu mohl čelit odpovědnosti i ruský prezident Vladimir Putin.

„V případech mezinárodních ozbrojených konfliktů, útoků jednoho suverénního státu na druhý a dobytí části jeho území, nicméně nestačí stanovit pouze individuální odpovědnost. V takových případech je to odpovědnost státu,“ upozorňuje Subašić-Galijatovićová.

„Souběžně se stanovením individuální odpovědnosti před ICTY proto Bosna a Hercegovina vedla před Mezinárodním soudním dvorem dlouhý maratonský proces proti Srbsku a Černé Hoře za porušení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy,“ připomíná expertka.

Proces, o kterém mluví, trval 14 let a v jeho závěru byla Srbsku skutečně přiřknuta vina.

Problematika důkazů

Jak napovídá i samotná doba trvání procesu, řešit válečné záležitosti u soudu není snadné. Na jeden z problémů, který by mohl později potkat právě i Ukrajinu, mě odbornice upozorňuje hned několikrát. Jde o to, že mnohé z důkazů, které by agresora mohly usvědčit, najdou vyšetřovatelé jen těžko na území napadeného státu. Dostat se k informacím zevnitř „druhého tábora“ je přitom velmi náročné.

Právě dostatečné důkazy jsou ale podstatou všeho. Během bosenské války se na území země vyskytovaly jednotky OSN, jejichž záznamy o válečných zločinech byly u soudu důležitou pákou. Ukrajina ovšem takový „luxus“ nemá. Ptám se proto, zda nemohou podobně důležitou roli sehrát svědectví ze sociálních médií. Konflikt od počátku provází velké množství fotografií a videí, nejen od novinářů, ale přímo od občanů napadených měst a obcí.

Subašić-Galijatovićová si to spíše nemyslí. Vizuální záznamy podle ní sice ukáží, že k činu došlo, jejich práce zde ale také končí. Nejde totiž o důkazy dostatečné, a to ani v případě, že půjde o záběry explicitní. „Je na videu opravdu ruský voják? Udělal to z vlastní vůle, nebo z rozkazu?“ vyjmenovává některé z problematických otázek.

Řadoví vojáci se zodpovídají svému nadřízenému a v případě masových zločinů je nad nimi vždy některá ze státních institucí či samotný stát.

„Válku na Ukrajině také nezačali sami vojáci,“ vysvětluje Subašić-Galijatovićová a ještě naposledy připomíná důležitost sběru důkazů, které vyšetřovatele dokáží dovést až k tomu, kdo v zákulisí tahá za nitky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované