Proč po nás střílejí? Pro ukrajinské matky je těžké to dětem vysvětlit

Musely začínat znovu, se starostí o děti a o to, co se děje ve válce u nich doma.

Příběhy ukrajinských žen, které se po začátku ruské invaze v únoru 2022 usadily v Česku a prosadily se pracovně podle svých představ, popisuje ve své knize Fénixové jedna z nich - spisovatelka a výtvarnice Oksana Maslova z Oděsy, která do Prahy přišla na jaře před třemi lety s malou dcerou.

Každá kapitola je věnována příběhu jedné Ukrajinky, která žije a pracuje v Česku.

„Naše životy se roztříštily, ale musíme jít dál. Čas se nezastavil,“ říká Maslova v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Hrdinky vaší knihy mají jednu věc společnou. Na jaře 2022 dramaticky uprchly z Ukrajiny a v České republice se jim podařilo zapadnout na trhu práce. Pracují v biologické laboratoři, v divadle, jedna je lékařkou v české nemocnici, jedna turistickou průvodkyní. Který moment z příběhů, jež jste slyšela, byl pro vás nejsilnější?

24. února 2022 se všechny ukrajinské ženy ocitly téměř ve stejné situaci. Vypukla válka, nad mírumilovnými městy létaly rakety, ozývaly se zvuky výbuchů, média předpovídala úplně jiné věci. Některá předpovídala rychlý konec války, jiná úplné dobytí Ukrajiny nepřítelem, další předpovídala úplné vítězství.

Jen jedna věc byla jasná. Naše životy se roztříštily, všechny naše dosavadní plány nedávaly smysl, naše domovy už nebyly v bezpečí, naše děti nemohly být bezpečně odvedeny do školky. Všechny naše úspory na bankovních účtech byly v ohrožení, v ohrožení byla i naše práce.

Musely jsme začít znovu. Navíc jsme musely učinit těžká rozhodnutí: odejít, nebo zůstat. Pokud ano, na jak dlouho? Kam a jak? Kde bydlet? Co jíst? Jak vyhledat lékařskou péči? Jak zajistit vzdělání pro děti? Jak hledat práci? V jiné zemi, jejíž jazyk neznáte. Která má jiné tradice, psaná i nepsaná pravidla. Všechny vaše osobní i profesní zkušenosti - jakou to vlastně má v takové chvíli hodnotu? Díky lidem v České republice, české vládě mohly ukrajinské ženy s dětmi získat první podporu. Bezpečnou střechu nad hlavou, jídlo, lékařskou péči, základní oblečení.

Česká republika poskytla útočiště více než 350 tisícům uprchlíků, z nichž většina jsou ženy a děti. Rozhodla jsem se najít a zeptat se těch, které uspěly. Hledala jsem ženy různých profesí a věku. Chtěla jsem zjistit, jak dokázaly překonat všechny překážky. Co si samy říkaly v nejtěžších chvílích osobních katastrof. Jak si krok za krokem budovaly svůj nový život.

Jak tedy?

Nejvíce mě zaujalo, jak ženy z naprosto odlišných profesí překonaly své strachy a omezení. Každý příběh, zdánlivě nenápadný, je příběhem vítězství, každodenních vítězství. To mě zaujalo, když jsem hledala příběhy do knihy.

Na prezentaci knihy se několik hostů, kteří se sami narodili a vyrůstali v České republice, zeptalo hrdinek přítomných na panelové diskusi: „Jste tak silné. Dokázaly jste to, protože máte sílu. Ne každý to dokáže.“ A jedna z hrdinek odpověděla: „Sedíme tu před vámi jako hvězdy. Ale pravdou je, že až prezentace skončí, každá z nás opustí sál a vrátí se ke svému obvyklému životu: k práci, k rodině, domů. Stejně jako se vy vrátíte ke své práci, ke své rodině, k sobě domů. Mezi námi není žádný velký rozdíl.“ To mě udivuje - jak tyto ženy každý den, navzdory všemu, pracují na dosažení svých cílů. Vlastně jsem to formulovala v úvodu své knihy: Věnováno těm, kteří pokračují.

Některé ukrajinské ženy mluví o tom, jak vysvětlit svým dětem válku a jak těžké bylo vysvětlit jim, že musely jít do nové školy v nové zemi a začít si hledat nové přátele. To musí být velmi těžké a možná si lidé v zemích, které děti hostí, neuvědomují, jak těžké to je…

Většina hrdinek mojí knihy jsou matky, některé matky mnoha dětí. A nejtěžší otázky si kladou samotné děti. Jak vysvětlit, proč už tu táta není a že v některých rodinách už nikdy nebude. Jak vysvětlit, že teď musí žít v jiné místnosti, zemi, chodit do jiné školy, učit se jiný jazyk. To je něco, co ukrajinské matky dělají každý den.

Jak pomoci svému dítěti žít s vědomím, že jeho kamarád byl zabit přímo doma? Že školu, ve které studovalo, zničila raketa. Že sousedům vyhořel dům a oni se nemohli dostat z trosek. A zároveň děti motivovat k tomu, aby chodily do školy a měli nějaké cíle. To je práce, která je pro ostatní neviditelná.

Bohužel učitelé ne vždy chápou problémy a potřeby emocionálního zabezpečení ukrajinských dětí. Jen si představte, čím si prošly a procházejí. A kolik práce musí matka udělat, aby její dítě mohlo chodit do školy, navzdory všem hrůzám, které se právě teď v jejich rodných městech dějí.

Myslíte si, že Češi obecně přijali Ukrajince dobře?

Lidé, které znám v České republice, podporovali a nadále podporují Ukrajinu a Ukrajince. Jsem upřímně vděčná každému z nich.

Na konci knihy píšete, že vám v Česku pomohlo, když jste se šla podívat na Staroměstské náměstí na orloj. Je to pro vás opravdu tak magické místo?

Můj vlastní recept na restart je následující: Kdykoli v týdnu, kdykoli, přijďte deset minut před každou celou hodinou na Staroměstské náměstí a postavte se pod orloj.

Prozkoumejte detailně krásu, kterou vytvořili lidé, jejichž jména si už nikdo nepamatuje. Všechny tři ciferníky, které počítají stejný čas odlišně. A když se velká ručička dotkne dvanáctky, Orloj se dá do pohybu. Tančí, přikyvují, zpívají.

Takže tam stojíte, hlavu zakloněnou jako v dětství, s úžasem se díváte na číslice a počítáte zvuky hodin, které nahlas odbíjejí: jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm. A každý z těchto úderů vás zázračným způsobem naplní radostí, očekáváním něčeho dobrého.

Poprvé jsem orloj viděl dávno před válkou. Byl to vysněný výlet do Zlaté Prahy. Karlův most, Pražský hrad, orloj – zlaté trio všech turistů zůstalo v mém vnímání jako něco velmi ​​slavnostního, radostného. Proto je pro mě každá návštěva orloje šancí dotknout se ozvěny tohoto pocitu.

Když čtu příběhy ukrajinských žen, které si v České republice úspěšně našly nový život a novou práci, nemohu se vyhnout otázce: zůstanou v zemi, kde už něco vybudovaly, nebo se po válce vrátí na Ukrajinu?

Upřímně řečeno, ukrajinské ženy tuto otázku slyší už od roku 2022. A sama o sobě je nebezpečná. Adaptace a integrace jsou složité procesy, které vyžadují velmi velké úsilí, a ukrajinské ženy to musely udělat velmi, velmi rychle a také ve stavu neuvěřitelného stresu, protože všechno ztratily.

Pokušení zmrazit se, čekat, možná se brzy budeme moci vrátit na výchozí bod, je velké. Pravdou ale je, že čas se nezastaví, čas jde dál, život jde dál. Tyto extrémně těžké roky jsou vaším životem, který právě teď žijete. A jak ho žijete, o tom rozhodujete vy. Musíte se rozhodnout sami, také právě teď. Tato kniha je o ženách, které učinily velmi těžkou volbu - jít dál.

Proč je ta otázka nebezpečná?

Myšlenky na to, co udělám potom, až bude po všem, berou čas a energii. Energii potřebnou pro současný život, tady a teď. Nemůže ovlivnit širší okolnosti a takové myšlenky pak vedou jedině k nervovému přetížení a schopnosti soustředit se v aktuálním čase na důležité věci.

Sledujete zprávy z Ukrajiny, nebo je pro vás lepší je omezit?

Jak můžete omezit část svého života, své přátele, svá rodná místa? Je člověk se srdcem něčeho takového schopen?