Půl století po válce. Vietnam se tak změnil, že není jasné, kdo vlastně vyhrál

/Od našeho zpravodaje ve Vietnamu/

Vietnam, Ho Či Minovo město, ulice Ly Tu Trong, dům číslo 22. 

V řadové budově dnes sídlí mnoho firem a u vchodu je hlídač v uniformě. Když vidí cizince, mává a gestikuluje, ať jde k němu.

„Ano, je to tady, je to tady,“ říká s úsměvem a směřuje k výtahu. „Vyjedete do devátého patra a tam jsou pak schody.“

Pak se nakloní a zašeptá: „Sto tisíc.“

Když dostane stotisícovou bankovku místní vietnamské měny dong, tedy v přepočtu necelých 80 korun, spokojeně přivolá výtah. „Tak nezapomeňte, deváté!“ loučí se a jde si dojíst oběd.

Deváté patro se nachází na střeše domu. Dříve tam byl bar, nyní se ale všude válí harampádí. K nejvyššímu místu - výtahové šachtě, která se před třiceti lety na chvíli změnila na heliport - zbývá ještě několik schodů.

Právě na tomto místě pořídil fotograf tiskové agentury UPI Hubert van Es snímek, který patří spolu s fotografií běžící plačící dívky po útoku napalmem ke dvěma nejslavnějším záběrům vietnamské války.

30. dubna 1975 už do jihovietnamské metropole Saigonu - dnes oficiálně nazývané Ho Či Minovo město - vstoupili vojáci komunistického severu. A vrtulník z této budovy evakuoval úplně poslední zájemce.

Většinou šlo o Vietnamce, kteří pracovali pro americkou armádu, když v letech 1965 až 1973 bojovala na straně Saigonu. Stoupali po schůdcích, které jsou tu i dnes. Místo se vlastně moc nezměnilo. Až na panorama za ním: Město se rozrostlo a všude jsou prosklené moderní výškové budovy.

Za slavnou fotografií se ale skrývá tragédie a zároveň omyl. Tragédie v tom smyslu, že pilot poslední evakuační helikoptéry musel mnoho lidí v Saigonu zanechat. Nevešli se. Někteří z nich pravděpodobně na mnoho let skončili v takzvaných převýchovných táborech, kam vítězná severní komunistická vláda z Hanoje umístila 300 tisíc Vietnamců. Těch, kteří pracovali pro jihovietnamskou vládu a Američany, případně po boku Američanů bojovali.

Omylem je široce sdílené přesvědčení, že tento dům v centru Saigonu byl americkým velvyslanectvím. Ačkoliv se sám Hubert van Es snažil mýtus vyvrátit, dodnes se v mnoha publikacích, textech a filmech objevuje tvrzení, že jde o poslední helikoptéru odlétající z americké ambasády.

Ve skutečnosti v budově sídlila pobočka americké agentury pro zahraniční pomoc USAID a byt v ní měl také zástupce ředitele saigonské pobočky Ústřední zpravodajské služby (CIA).

Několik pater pod slavnou střechou se dnes nachází ústředí firmy Sochem (South Basic Chemicals), největšího vietnamského výrobce chemikálií a hnojiv. Cestou výtahem dolů přistupuje do výtahu jedna zaměstnankyně firmy, které pokládám otázku, zda ví, v jakém domě pracuje a jak se dnes ona a její kolegové dívají na Američany.

Dotaz na dům pomine a jde k rovnou k Američanům. „Všichni jsme si mysleli, že máme dobré vztahy, že spolupracujeme, ale proč nám Donald Trump tak zvedl cla?“ ptá se. „Nikdo to nechápe a je to zklamání.“

Největší připomínkou posledního dne války a triumfu Severního Vietnamu nad Jižním je bývalé sídlo jihovietnamského prezidenta. Dnes nese název Palác sjednocení a v parku stojí tank čínské výroby T-59 s číslem 390. Ten jako první prorazil bránu paláce a vnikl tak do samotného srdce nepřítele.

Trochu to připomíná pražský příběh se sovětským tankem, který roky stál na Újezdu pod Petřínem a údajně byl prvním sovětským tankem, který přijel do města 9. května 1945. Byla to ale legenda a ani tento saigonský tank není originálem: ten prý stojí v muzeu v Hanoji.

V prostorách paláce se nicméně zdá, jako by se tu zastavil čas. Všechny místnosti dýchají stylem 70. let a vypadají tak, jak do nich severovietnamští vojáci vstoupili 30. dubna 1975. K vidění je ložnice jihovietnamského prezidenta Nguyena Van Thieua i konferenční sál, kde 21. dubna - devět dní před kapitulací - abdikoval a opustil zemi americkým letadlem.

Zachovalá je i jídelna, kde ještě na začátku března 1975 - dva měsíce před pádem Jižního Vietnamu - Thieu hostil delegaci amerických senátorů. Nechodí sem jen zahraniční turisté: palác je místem, kde se po promoci s čerstvým univerzitním diplomem tradičně fotí mladé Vietnamky a mladí Vietnamci.

O dva bloky dál stojí bývalá saigonská úřadovna CIA, dnes válečné muzeum. O vývoji vietnamsko-amerických vztahů svědčí proměna této budovy. Po roce 1975 se muzeum nazývalo Výstava zločinů Američanů a jejich loutek. Později Muzeum válečných zločinů a agrese. V roce 2000 ale USA a Vietnam navázaly diplomatické vztahy a v rámci usmiřování dostal komplex současný název Muzeum válečných pozůstatků.

Místní zaměstnanci neustále opravují americké vrtulníky, letadla, tanky a jeden člun, aby připomínaly původní stav. Tým se štaflemi v den mé návštěvy na jedné helikoptéře něco kutil na vrtuli, další mladík na vedlejším stroji obnovoval nápis v angličtině. Mezi exponáty je i vzpomínka na francouzskou koloniální éru. Gilotina, kterou se tehdy ve Vietnamu popravovalo. Naposledy v roce 1960.

Koho vietnamská válka pořád zajímá, nemůže opominout tunely Cu Chi nedaleko Saigonu. Jde o podzemní labyrint, který pro své přesuny a útoky vybudovali komunističtí partyzáni Vietkong, bojující proti Američanům a jihovietnamské vládě. Dokonce je tady i střelnice, kde si turisté mohou za zvláštní poplatek zastřílet z „dobového kulometu“.

Průvodce turistické kanceláře Minh dlouze vykládá o tehdejší době, ukazuje tunely a podzemní bunkry, pasti nastražené na americké vojáky. Když po prohlídce sedíme v restauraci, rozpovídá se o své minulosti. „Narodil jsem se rok před koncem války, v roce 1974. Otec bojoval v jihovietnamské armádě. Až do roku 1981 seděl ve vězení, v pracovním táboře. Za několik let pak zemřel kvůli dýchacím problémům. Nebyla to jednoduchá doba,“ říká.

Vítězní komunisté na jihu prosazovali kolektivizaci a znárodnění všech firem. Celá země se propadla do ekonomické krize a ačkoliv byl Vietnam pátým největším producentem rýže na světě, musel ji dovážet, aby odvrátil hrozbu hladomoru.

Komunisté sice zůstali u moci dodnes, ale později je realita donutila povolit soukromé podnikání a tržní ekonomiku. Mezi roky 1986 až 2016 se HDP na hlavu ve Vietnamu zvýšil desetinásobně. Právě jih Vietnamu a Saigon jsou hospodářským motorem země, jejímž největším exportním trhem jsou dnes Spojené státy a která se snaží ve světě prorazit vlastním elektroautem VinFast. Tato vietnamská automobilka nedávno investovala v Indonésii miliardu dolarů.

Vzhledem k ekonomických změnám a zejména k vzestupu jižních oblastí země se tak Max Hastings, historik a autor knihy Vietnam: Podrobné dějiny tragické války 1945-1975, ptá, kdo vlastně nakonec válku vyhrál.

„Mrtví revolucionáři Severního Vietnamu by se obraceli v hrobě nad výstavními ulicemi dnešního Saigonu. Nablýskané výlohy jeho obchodů, těchto chrámů konzumerismu, překypují zbožím luxusních značek, šperky a značkovým oblečením. Ačkoliv byly USA před půl stoletím poraženy vojensky, jejich nynější hospodářský a kulturní vliv tuto porážku zvrátil ve vítězství. Tam, kde Američané neuspěli s bombardéry B-52, prokázali svou neodolatelnou sílu YouTube a Johnny Depp,“ napsal.