Rubio nás uklidnil, ale Evropa si nesmí oddychnout, varuje bezpečnostní expertka

/od zpravodajky Seznam Zpráv v Mnichově/

Na Mnichovské bezpečnostní konferenci vystoupil americký ministr zahraničí Marco Rubio, jehož projev podle budoucí zmocněnkyně pro obranné a bezpečnostní otázky na českém Ministerstvu zahraničí Veroniky Stromšíkové přinesl emočně silný, ale umírněný apel na Evropu.

Rubio podle ní zopakoval to, co loni řekl viceprezident J. D. Vance, ale v přátelském tónu a bez dramatického zemětřesení, které Vance způsobil. Stromšíková to řekla v Mnichově v rozhovoru pro Seznam Zprávy na okraj konference. Na místo přicestovala s delegací ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé).

Stromšíková zdůraznila, že letošní konference není jen o vztazích mezi Washingtonem a Bruselem, ale také o samostatnější a sebevědomější Evropě. Varovala, že Evropa si nesmí oddychnout ve stylu „zase jsme to nějak uhráli“ a že posílení vlastních schopností je klíčové. Podle ní jsou patrné odhodlání a zapálení evropských lídrů, zejména Francie, Německa a Itálie, k tomu, aby se Evropa skutečně stala schopnou prosazovat své zájmy.

Velký prostor v rozhovoru věnovala Stromšíková i roli Česka. Oceňuje, že je praktickým a spolehlivým partnerem, což potvrzuje i veřejné poděkování ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za muniční iniciativu prezidenta Petra Pavla během projevu před desítkami státníků. Zdůraznila, že Česko zůstává aktivní a jeho podpora Ukrajině pokračuje.

Jak vnímáte sobotní projev amerického ministra zahraničí Marca Rubia na Mnichovské bezpečnostní konferenci? Mluví se o určité úlevě – do jaké míry ji lze brát vážně, když víme, že v americké administrativě existují rozdíly v tom, jak vnímají zahraniční politiky?

Když to porovnáme s projevem viceprezidenta J.D. Vance, který loni způsobil prakticky zemětřesení, Rubio z hlediska podstaty neříkal nic zásadně odlišného. Jeho sdělení ale bylo naladěné do jiného tónu než to, které jsme slyšeli dříve. Byl tam velmi silný, místy až emotivní apel na to, že americké výzvy k silnější a samostatnější Evropě nejsou míněny nepřátelsky.

Naopak, Američanům na Evropě záleží, a právě proto odmítají jen nečinně přihlížet tomu, že Evropa podle jejich pohledu v některých ohledech zaostává, zejména v oblasti vlastní obranyschopnosti. Kolizní rozdíl tedy nevidím, ale sdělení bylo podáno v duchu: Nepochybujte, že s vámi počítáme, právě proto na vás takto silně apelujeme, abyste přidali tam, kde je to potřeba.

Prioritně se na letošní konferenci řeší budoucnost transatlantických vztahů. Máte pocit, že jde spíše o nápravu vztahů než o roztržku, jak to nazval prezident Petr Pavel?

Jednoznačně. Zajímavý byl v tomto směru projev (Friedricha) Merze (spolkového kancléře Německa), který Evropu mobilizoval, aby se nedívala napravo nalevo, ale soustředila se sama na sebe a posilovala vlastní kapacity. Neznělo to jen ve smyslu „dávejme víc na obranu“. Zazněla i témata, která EU prioritně řeší, konkurenceschopnost, technologický pokrok a podobně.

Byl to projev sebevědomější Evropy a dnešní vystoupení Rubia to podle mě dobře doplnilo: mobilizující, ale zároveň velmi přátelsky laděné.

Nebojíte se, že Evropa po těchto apelech zase poleví a bude spoléhat na americký „deštník“?

Toho bychom se měli obávat všichni. Evropa si teď nesmí oddychnout ve stylu „zase jsme to nějak uhráli“. To by byla chyba.

Mám ale pocit, že v naladění evropských politiků, v čele s francouzsko-německým motorem, ke kterému se stále víc přidává i Itálie, je dnes patrné odhodlání. Projevy Merze i (francouzského prezidenta Emmanuela) Macrona mi přišly natolik zapálené, že věřím, že budou v Evropě silně působit na to, aby se věci skutečně posouvaly.

Vnímala jste na místě nervozitu ještě před Rubiovým projevem?

Ano, očekávání bylo velmi napjaté. Dokonce jsme jako delegace posouvali bilaterální jednání, které měl ministr Macinka, aby všichni stihli Rubiův projev. Opravdu nás to eminentně zajímalo.

Po Rubiovi mluvila Ursula von der Leyenová a podobně jako Macron apelovala na větší evropskou samostatnost. Jak to vnímáte z českého pohledu?

Myslím, že jsme plně pro. Premiér Babiš mířil stejným směrem, když na neformální evropský summit přijel s požadavky, které už dříve shrnul v dopise Ursule von der Leyen o tom, jak učinit Evropu konkurenceschopnější.

To je klíč ke všemu: být samostatnější. Zároveň bych ale zdůraznila, že větší evropská soběstačnost neznamená odvrat od Spojených států. Transatlantická vazba zůstává zásadní na obou stranách Atlantiku.

Můžeme si vyměňovat názory i vést ostřejší debaty o tom, jak spolu fungujeme, ale hluboký vzájemný zájem trvá. Ostatně i to, že Rubio, Merz i další evropští lídři začínali projevy historickými exkurzy o společných úspěších, je podle mě signál, že spolu nadále počítáme.

Jako diplomatky se vás nebudu ptát na obrannou politiku, ale hodně se mluvilo o významu aliančních závazků,  nejen v obraně, ale obecně o tom, aby Evropa byla slyšet a schopná prosazovat své zájmy. To se nevyhnutelně týká i Česka. Co konkrétně podle vás může Česká republika v nadcházejících měsících udělat, aby tyto závazky naplnila? Kde vidíte naši silnou stránku?

Myslím, že Česká republika chce a bude dál plnit závazky, které jsme převzali v rámci NATO. Zároveň je ale zřejmé, že hlavní tah této vlády směřuje k širšímu pojetí evropské bezpečnosti, tedy k pružnější a konkurenceschopnější Evropě jako celku.

Konkrétně to znamená posilování evropského průmyslu, větší důraz na odolné dodavatelské řetězce, surovinovou a energetickou soběstačnost a také tlak na rozumné ceny energií. To všechno dnes už není jen ekonomická agenda, je to přímá součást bezpečnosti. Evropu totiž nelze vnímat pouze prizmatem toho, kdo má kolik tanků či munice. Moderní bezpečnost stojí na celkové ekonomické a průmyslové síle.

Obranný průmysl je navíc neoddělitelnou součástí širšího podnikatelského prostředí. Pokud v Evropě, a tedy i v Česku, nevytvoříme podmínky pro to, aby byl průmysl flexibilní, inovativní a konkurenceschopný, nebude se nám dařit ani v bezpečnostní oblasti. Právě tady podle mě může Česko v příštích měsících hrát velmi aktivní roli: tlačit na odstraňování bariér, podporovat inovace a propojovat veřejný a soukromý sektor.

Co je podle vás nejsilnější stránka Česka? V Mnichově se opakovaně mluví o tom, že právě zde vznikla myšlenka muniční iniciativy prezidenta Pavla. Navíc je Česká republika v Mnichově opravdu silně zastoupena, nejen na vládní a prezidentské úrovni, ale i ze strany soukromého sektoru. Jak nás v kuloárech naši partneři vnímají?

Zažili jsme tady opravdu velmi hezký moment. Já sama jsem sice neseděla přímo v hlavním sále, opravdu tu běháme z jednoho jednání na druhé, ale během projevu Volodymyra Zelenského zaznělo adresné poděkování Petru Pavlovi, a skrze něj celé České republice, za muniční iniciativu. To byl moment, který slyšel celý sál: „České republice děkujeme.“

To by rozhodně nemělo zapadnout. Česká muniční iniciativa pokračuje dál a náš příspěvek je velmi konkrétní a rozhodně není nevýznamný. I z reakcí partnerů je patrné, že Česko je vnímáno jako země, která nepřichází jen s prohlášeními, ale s praktickými řešeními.

Dostaly jsme se k Ukrajině. Čerstvý průzkum Kielského institutu ukázal, že americká pomoc Ukrajině klesla o 99 %. Sám prezident Zelenskyj v pátek řekl v rozhovoru pro deník Politico, že Evropa je ta jediná, kdo pomáhá. Co si o tom myslíte?

Z pohledu české diplomacie Spojené státy učinily suverénní rozhodnutí: Jejich vysoce specializovaný vojenský materiál, který často nikdo jiný nemá a který Ukrajina potřebuje, jsou připraveny Ukrajině prodávat. Evropští partneři si jej pak mohou pro Ukrajinu pořizovat.

Takto to bylo řečeno a my to respektujeme. Už se podařilo shromáždit desítky až stovky milionů eur v rámci programů, z nichž byla v průběhu roku 2025 nakupována technologicky velmi vyspělá technika, kterou Ukrajinci využívají. Předpokládám, že tento model bude pokračovat i v roce 2026.

Současně se dojednávala i unijní půjčka, z níž by měly jít prostředky na vojenskou pomoc, z toho asi 30 miliard v roce 2026. To ukazuje, že evropská podpora má potenciál zůstat velmi robustní.

Jak v pomoci Ukrajině vnímáte českou roli? Není tajemství, že ohledně pomoci Ukrajině panují uvnitř vlády neshody. Můžeme i nadále dokazovat, že patříme mezi nejbližší spojence Ukrajiny?

Odkázala bych znovu především na to veřejné poděkování prezidenta Zelenského a na fakt, že muniční iniciativa dál pokračuje. To je velmi konkréní důkaz kontinuity.

Připomněla bych také velmi zdařilou návštěvu ministra zahraničí Petra Macinky na Ukrajině, která byla po Slovensku jeho druhou zahraniční cestou. Byla jsem u toho a mohu dosvědčit, že jednání s jeho protějškem Andrijem Sybihou proběhla ve velmi přátelském a srdečném duchu.