Ropa z Perského zálivu si hledá nové cesty do světa. Válka ji následuje

Když 10. a 11. září zasáhly drony saúdský ropovod Východ–Západ, kterým donedávna proudila většina saúdského vývozu, Rijád ho zavřel. Jemenští Hútíové 11. září obsadili ostrov Perim, který průliv Báb al-Mandab dělí na dvě plavební dráhy, a vyhlásili blokádu saúdských dodávek přes Rudé moře. Saúdská Arábie tak během několika dní přišla o obchvat, který si pro případ zavření Hormuzu budovala desítky let.

Protože se ropa obchoduje na světovém trhu, výpadek v Perském zálivu pocítí i ti, kdo od Saúdů ani od jejich sousedů nic nekupují. Ropa Brent, podle níž se řídí ceny v Evropě, se prodává za 107 až 110 dolarů za barel. To se promítá do cenovek benzinu a nafty na českých čerpacích stanicích a přes dopravu a energie i do dalších cen.

Pohled na delší období je ovšem výrazně příznivější než události poslední dní. Sedmidenní průměr toku ropy Hormuzem podle analytika Roryho Johnstona vystoupal k 12 milionům barelů denně. Byť je to stále 60 procent předválečného objemu, znamená to, že Hormúzský průliv se postupně daří znovu otevírat.

Za zlepšením toku ropy stojí systém, který během války vybudovaly Spojené státy a arabské producentské země. Ten dělí cestu na dva úseky. Tankery odběratelů, například z Číny nebo Indie, doplují jen do Ománského zálivu před východním ústím průlivu. Do Perského zálivu nevplouvají: nechtějí riskovat útok ani platit válečné pojištění. Pojistné se v červenci podle údajů citovaných Al-Džazírou pohybovalo mezi 7,5 a 10 procenty hodnoty trupu za plavbu; před válkou to bylo mezi 1 a 3 procenty.

Ropu tedy za zálivu přiváží obvykle „místní“ tankery. Patří většinou národním flotilám producentských zemí nebo rejdařům, které si tyto země najímají. Národní flotily hrají ovšem zřejmě hlavní roli; soukromí rejdaři si totiž za riziko nechávají dobře zaplatit.

Lodě proplouvající průlivem mají vypnuté transpondéry AIS, jimiž se plavidla za běžných okolností jinak průběžně hlásí. Samir Madani, spoluzakladatel firmy TankerTrackers.com, která sleduje tankery na satelitních snímcích, je proto nazývá arabskou stínovou flotilou, protějškem íránské stínové flotily, která stejným způsobem léta převážela sankcionovanou ropu.

Naložené tankery se shromažďují západně od Spojených arabských emirátů, například u pobřeží Dubaje nebo západně od ománského poloostrova Musandam, který průliv vymezuje od jihu. Tam čekají, až je americké Ústřední velitelství (CENTCOM) povede dál. Konvoje obvykle vyráží v noci a Američané ho kryjí vrtulníky, stíhacími letouny a námořními drony. Válečné lodě v samotném průlivu nejsou. Na východě hlídkují na linii americké blokády Íránu, na západě operují z Bahrajnu a nejspíš i ze Spojených arabských emirátů.

Satelity snímkují oblast ráno, takže tankery na snímcích v průlivu obvykle nejsou a objeví se až v Ománském zálivu. V průlivu je tedy snímky zachycovaly v poslední době spíše jen ve výjimečných případech. Například, když loď poškodí íránský útok, a ta musí zastavit motory.

Konvoje nevyrážejí každou noc. Některé noci je provoz slabý nebo žádný, a když konvoj vyplouvá, veze co nejvíc ropy. Vypovídající jsou proto až průměry. Na začátku září podle Madiniho vyplouvalo z Ománského zálivu do Arabského moře v průměru 9,85 milionu barelů ropy denně, za 28 dní v průměru 8,2 milionu. V posledním týdnu podle analytika Roryho Johnstona vystoupal denní průměr až k 12 milionům barelů denně.

Podobně vychází i předběžný odhad námořní analytičky Michelle Wiese Bockmannové z dat firmy Vortexa: vývoz surové ropy z Perského zálivu bez Íránu dosáhl v srpnu dvou třetin až tří čtvrtin předválečné úrovně.

I když přesná čísla jsou předmětem debat, objem přepravené ropy zjevně roste. Před válkou opouštělo celý region včetně Ománu a Íránu zhruba 18,5 milionu barelů surové ropy denně. V květnu a červnu to bylo kolem šesti milionů, v době rozhovoru se zakladatelem TancerTrackers přes 11 milionů, tedy asi o 39 procent méně než před konfliktem.

Konvoje nejsou rozhodně stoprocentně účinné. V noci na 1. září, kolem 23:40 místního času, zasáhly neznámé projektily v průlivu saúdský supertanker Sidr rejdařství Bahri a zabily dva filipínské námořníky. Zhruba ve stejnou dobu zasáhly projektily i druhý tanker se saúdskou ropou. Saúdská Arábie z útoku viní Írán.

Ale útoky v průběhu září postupně ustaly. Dá se to nejspíše spojit s tím, jaké se na ně Íránu dostalo odpovědi: síly USA totiž v následujících dnech eskalovaly údery na íránské cíle na vodě. Například 5. září americké stíhačky a drony zaútočily na tři tankery spojené s Íránem: Downy u ostrova Charg, Stark 1 u Džásku a Kylo v Ománském zálivu.

CENTCOM akci označil za odvetu za o útok na americkou letadlovou loď a torpédoborec balistickými střelami (neúspěšný, ale zřejmě poměrně nebezpečný). „Když vystřelíte na dvě naše lodě, uvalíme na vás ještě vyšší ekonomické náklady a zničíme tři vaše,“ uvedl velitel CENTCOM admirál Brad Cooper. Zdá se, že podobná logika platí i v případě útoků na konvoje.

Americké síly přitom poprvé zasáhly naložené tankery. Dosud mířily na prázdné lodě, a to na záď, aby vyřadily strojovnu nebo kormidlo. Tanker Kylo pod vlajkou Komor trefily bomby přímo do paluby. Posádka dostala výzvu loď opustit a tanker se potopil do hloubky kolem sta metrů. TankerTrackers dosud napočítal celkem asi 12 tankerů, které americké síly vyřadily; pět z nich patří íránské státní společnosti NITC.

Ovšem vraťme se ke konvojům. Po proplutí úžinou začíná v Ománském zálivu druhá fáze: překládka ropy z lodi na loď (ship-to-ship, STS). Zavážeč zakotví vedle tankeru odběratele a ropu do něj přečerpá. Transpondéry mají lodě vypnuté i zde, a tak analytici naložené a prázdné lodě rozlišují na satelitních snímcích podle stínu, který trup vrhá na hladinu: prázdný tanker je vysoko nad vodou a jeho stín je širší. Koncem srpna napočítali v TankerTrackers v Ománském zálivu nejméně 15 souběžných překládek s nákladem kolem 25 milionů barelů ropy a paliv. Náklady pocházely ze všech zemí regionu kromě Íránu.

Právě překládky jsou nejužším místem celého systému. Kotviště, na nichž probíhají, jsou plná. Jedna otočka zavážeče – průjezd průlivem, čekání na tanker odběratele, přečerpání a návrat do Perského zálivu – trvá v průměru pět dní. Americké síly tak v dobrých dnech provedou průlivem hodně ropy, ale tankery pak na druhé straně čekají. Kdyby bylo víc služeb pro překládky v ománském Suháru nebo u emirátské Fudžajry, vrátil by se podle Madaniho vývoz k předválečné úrovni výrazně dřív.

Trh si na novou trasu zvykl. Londýnská Baltic Exchange v březnu zavedla index TD34 pro supertankery z ománského terminálu Míná al-Fahal do čínského Ningbo. Denní výdělky na této trase podle Bloombergu v září dosáhly téměř 386 tisíc dolarů, tedy několikanásobku předválečných hodnot.

Překládky nejvíce podle dostupných informací využívají Spojené arabské emiráty a Irák (byť ten využívá i dopravy po souši přes Sýrii). Kuvajt posílá jednou denně nebo obden supertanker (VLCC) se zhruba dvěma miliony barelů.

Saúdská Arábie v průběhu roku převedla většinu vývozu na ropovod k Rudému moři; přes přístavy na východním pobřeží šlo v květnu podle analytiků zřejmě jen pár procent z celkového objemu přepravené ropy. Postupně se to ale mění a útoky na ropovody z 10. a 11. září to mohou změnit zcela zásadně.

Pak je tu ještě část ropy, která konvoje ani překládky nepotřebuje: dopravuje se kolem průlivu ropovodem a nakládá se na tankery až za ním. Jde zhruba o něco přes 2,5 milionů barelu denně.

Kapacita roste i v samotném průlivu. Američané z něj už odstranili kolem 40 min a prověřili přes 200 dalších podezřelých objektů. Plavební koridory se rozšiřují, aby jimi mohly projíždět větší konvoje. Madani odhaduje, že vývoz z regionu se může za tři až pět měsíců dostat na 85 procent předválečného objemu.

Dosažení plné úrovně se ovšem nečeká. Írán, který tvořil asi desetinu vývozu, z trhu zcela vypadl (k tomu se hned dostaneme). Ostatní země produkující ropu pak nemají při současných cenách důvod těžbu zvyšovat, nebo ani nemohou.

Americké námořnictvo přitom lodě nejen doprovází, ale také blokuje Írán. Blokádu obnovilo 14. července. Podle přehledu organizace United Against Nuclear Iran od 12. července neopustil Ománský záliv žádný tanker s íránskou surovou ropou a americké síly do začátku září obrátily zpět 87 lodí.

Američané se soustředí na surovou ropu a na tankery zapsané na sankčním seznamu amerického úřadu OFAC. Írán toho využívá při vývozu zkapalněného ropného plynu (LPG). Tanker ze sankčního seznamu ho naloží v přístavu Asalúje, propluje průlivem a v Ománském zálivu ho přečerpá do lodi, která na seznamu není. Ta pak blokádní linií zpravidla projede; takto podle UANI od obnovení blokády proplulo asi pět menších plynových tankerů.

Přesto je vliv na íránskou produkci ropy velmi výrazný. Na druhou stranu v tuto chvíli už blokáda plní svou funkci v podstatě s maximálním možným účinkem. Írán totiž mezitím snížil těžbu zhruba na úroveň domácí spotřeby, a z jeho pohledu tedy těžko může být hůře.

Zatímco se Hormuz postupně pootevíral, válka se přesunula jinam. Ropovod Východ–Západ, známý také jako Petroline, vede zhruba 1 200 kilometrů od polí v okolí Abkajku u Perského zálivu do přístavu Janbu na pobřeží Rudého moře.

Saúdové ho postavili v 80. letech právě pro případ, že Írán průliv zablokuje, a od února jeho kapacitu zvýšili na sedm milionů barelů denně (podle agentury Reuters jím před útokem proudily čtyři až pět milionů barelů denně). Vývoz z Janbu se podle firmy Kpler za války zhruba zpětinásobil na téměř čtyři miliony barelů denně a přístav se stal hlavní saúdskou vývozní branou.

Drony, které ropovod zasáhly kolem 11. září, podle saúdské vlády přiletěly z Iráku; Rijád z útoku viní irácké šíitské milice spojené s Íránem. Na satelitních snímcích, které zveřejnily například The New York Times, jsou vidět požáry u dvou čerpacích stanic. Útočníci mířili na právě sem, protože jejich čerpadla udržují v potrubí tlak, který surovinu žene přes 1 200 kilometrů pouště.

Podle amerických představitelů citovaných stanicí CNN se ale stanice opravují snáz než případné rozsáhlé škody na potrubí. Oprava podle agentury AP potrvá tři až pět týdnů a mezitím by mohla fungovat aspoň část kapacity.

Když v dubnu útok zasáhl jednu čerpací stanici, Aramco podle NYT obnovilo plný provoz za sedm dní. Tentokrát jsou poškozené dvě a opravy může zdržet i to, že se vybavení dováží po moři, které pro saúdské lodě také není zcela bezpečné kvůli změně v jiné části bojiště.

Vývoz ze západního pobřeží Saúdské Arábie váznul už před útokem na ropovod. Jemenští Hútíové totiž 20. července vyhlásili námořní embargo proti Saúdské Arábii. Hned v prvním týdnu klesly viditelné nakládky v Janbu podle dat sledovacích firem nejméně o 30 procent a část tankerů začala i v Rudém moři plout s vypnutými transpondéry.

V srpnu vyvezl přístav podle Bloombergu už jen asi 2,25 milionu barelů denně (v červnu to bylo 4,3 milionu). Průlivem Báb al-Mandab, kudy vede nejkratší cesta do Asie, v srpnu zřejmě neproudila téměř žádná saúdská ropa. Co z Janbu odplulo, mířilo na sever, přes Suezký průliv – a pak často dlouhou cestou do Asie.

Na začátku září pak zahájili Hútíové pozemní ofenzivu podél jemenského pobřeží a získali kontrolu nad průlivem. Mluvčí Hútíů podle agentur ujistil, že plavba zůstává bezpečná pro všechny kromě saúdských lodí. Blokáda je tedy výběrová, a ostatní státy tak nemají příliš silný důvod zasahovat.

Saúdům tím pádem na západním pobřeží zbývá cesta na sever k Suezskému průplavu a Středozemnímu moři. Podle odhadu společnosti Kpler by se tudy dalo teoreticky dopravovat až 3,4 milionu barelů denně, ale to zatím nikdo nevyzkoušel.

Hlavní saúdští zákazníci navíc sídlí v Asii a cesta z Janbu do japonské Čiby přes Středomoří a kolem Afriky je podle výpočtu Kpleru dlouhá zhruba 27 tisíc kilometrů – tedy zhruba dvakrát víc než přes Báb al-Mandab.

Situaci komplikuje i fakt, že arzenál Hútiů roste. Například 24. srpna jejich balistická střela zasáhla tanker Amzan stovky kilometrů od jemenských břehů. O dva týdny dříve zapálil jejich dron rafinerii Aramca v Džízánu.

Nejschůdnější cestou ven je tak pro saúdskou ropu znovu Perský záliv a konvojový systém. Firma TankerTrackers 15. září upozornila, že saúdský vývoz z východního pobřeží se během dvou týdnů výrazně zvýšil. Amerického krytí se ale Saúdům dostává jen v jednom ze dvou úzkých míst.

Korunní princ Muhammad bin Salmán podle NYT minulý týden požádal amerického prezidenta Donalda Trumpa o vojenský zásah proti Hútíům, jenže neuspěl. Bývalý vysoký úředník Pentagonu Dan Shapiro to vysvětlil tím, že americké námořnictvo je přetížené, dochází mu munice a už je zapojené do otevřeného konfliktu s Íránem.

Během dvou týdnů čelilo království útokům z východu (tanker zasažený v Hormuzu), z jihu (Hútíové) i ze severu (drony z Iráku). Amena Bakrová z Kpleru řekla deníku NYT, že dvě hlavní vodní cesty jsou zablokované a že z hlediska energetické bezpečnosti je situace katastrofální. Saúdská těžba v srpnu podle hlášení OPEC klesla na nejnižší úroveň od roku 1990.

Jinak řečeno, hlavní potíž spočívá v tom, že hlavní potíž není vyřešená. Nejde o uzavření jednoho průlivu, ale o to, že proti sobě stojí strany, které nemají dost vůle ani motivace uzavřít mír, nebo aspoň nějakou dohodu. Americko-íránský konflikt zřejmě patří mezi „nevyhnutelné“ spory, v nichž jsou si strany tak vzdálené, že těžko najdou společnou řeč.

Spojené státy neprohrály a prohrát nemusejí, jak ukazuje i současné „polootevření“ Hormuzského průlivu. Jde o značný americký úspěch – což ovšem také znamená, že Teherán bude věnovat hodně snahy, aby situaci zvrátil. Americkou odvetu „loď za loď“ zřejmě snášet nechce, a bude proto hledat jiné způsoby, jak projíždějící plavidla zastavit – nebo zatlačí jinde, například dalšími útoky na nakládací a těžební infrastrukturu.

Vyhráno zatím nemá nikdo. Většině ze zbytku světa nezbývá než přihlížet, počítat s dalšími překvapeními a jezdit s lehkou nohou na plynu.