Článek
Ve čtvrtek 12. března zveřejnila íránská opoziční média záběry, na nichž americký letoun F/A-18 Hornet útočí palubním kanónem na cíle u přístavu Čabahár na pobřeží Ománského zálivu. Letěl přitom v extrémně nízké výšce – pouhé desítky metrů nad zemí. Je to typ útoku, který by pilot nepřežil, kdyby pod ním fungovala byť jen jediná protiletadlová baterie nebo se poblíž nacházel voják s přenosnou střelou na rameni.
Téhož dne zaznamenaly námořní sledovací systémy, jak průlivem nerušeně proplul tanker naložený íránskou ropou směrem k čínským přístavům. Írán v tu chvíli vyvážel přes jeden a půl milionu barelů denně – víc než v únoru, tedy před začátkem války.
Tyto dva obrazy zachycují podstatu toho, co se v Íránu tři týdny po zahájení americko-izraelské operace „Epický hněv“ odehrává. Probíhají dvě války současně a každá se řídí jinou logikou. Spojené státy a Izrael vedou leteckou kampaň, ve které jednoznačně vítězí. Írán vede ekonomickou válku, ve které zatím neprohrává. A tyto dvě války spolu souvisejí méně, než by se zdálo.
V první analýze na začátku března jsme rozebírali zdůvodnění amerického útoku a úspěšný lov na íránská odpalovací zařízení. V druhé jsme popsali ekonomickou frontu a íránskou strategii v Hormuzském průlivu. Dnes se díváme na to, kam se situace za další týden posunula – a proč ani vojenská převaha, ani ropovody, ani strategické zásoby ropy nepřinesly rozhodnutí.
Převaha, která nerozhoduje
Vojenská čísla mluví jasně. Za necelé tři týdny americko-izraelská koalice zasáhla přes sedm tisíc cílů. Íránská protivzdušná obrana je potlačena natolik, že americké stíhačky operují ve výškách, kde by je za normálních okolností ohrozila i palba z pěchotních zbraní.
Desítky podzemních raketových základen, které Írán budoval po celá desetiletí jako páteř svého odstrašení, se proměnily z přednosti ve slabinu. Americká a izraelská letadla a drony nad nimi krouží a ničí odpalovací zařízení ve chvíli, kdy vyjíždějí z tunelů. Jak to shrnul analytik Sam Lair z Montereyského centra pro nešíření zbraní: „Co bylo dříve mobilní a těžko dohledatelné, přestalo být mobilní a stalo se snadným terčem.“
Komerční satelitní snímky zachycují následky: u Šírázu zničená odpalovací rampa s červeným oblakem unikající kyseliny dusičné z paliva zasažené střely, u Esfahánu zasypané vchody do tunelů po zásazích průnikovými bombami, poškozené základny u Tabrízu, Kermánšáhu a dalších měst. Na některých místech bombardéry vchody do podzemí zcela zavalily a zbývající střely pohřbily uvnitř.
Intenzita íránské palby oproti prvnímu dni klesla řádově. Ale úplné umlčení se nedaří – a nejspíš to ani není íránský záměr. Teherán si zbývající zásoby střel a dronů patrně šetří. Přesný rozsah zbývajícího arzenálu přitom nezná s jistotou nikdo.
Analytik Decker Eveleth z washingtonského think-tanku CNA Corp. upozorňuje, že právě tato nejistota Íránu paradoxně pomáhá, protože nutí protivníka počítat s horším scénářem. Režim beze zbraní by u případného jednacího stolu neměl co nabídnout a o co se opřít. Na dobré vztahy se sousedy po útocích na arabské státy, které ještě nedávno zachovávaly vůči Íránu neutralitu, nebo alespoň zdrženlivost, spoléhat rozhodně nemůže.
Americký předpoklad, že bombardování vytvoří podmínky pro lidové povstání, se zatím nenaplňuje. Naopak – válka patrně posloužila ke konsolidaci nového režimu Modžtaby Chameneího. Protesty z ledna 2026, nejzávažnější za poslední roky, utichly. Vnější útok tradičně posiluje legitimitu íránského establishmentu. Představitelé režimu vyzývají občany, aby vyšli do ulic v okolí bezpečnostních složek; opoziční právníci to označují za vytváření živých štítů. Šéf parlamentu Ghalibaf napsal na sociální sítě: „Tento váš nejmenší voják vás prosí o tři věci: ulice, ulice, ulice.“ Válka, ať už dopadne jakkoli, režimu pomáhá.
Selektivní přiškrcení
Obraz na moři se za poslední týden podstatně zpřesnil. Blokáda Hormuzského průlivu, o které jsme psali minule, se ukázala být selektivnější, než se na první pohled zdálo. Od 12. března Írán v průlivu na žádnou loď nezaútočil. Tankery směřující do Číny, Indie a Pákistánu průlivem alespoň v některých případech proplouvají.
Denní export ropy z celého regionu přesto klesl nejméně o 60 % a britská monitorovací služba UKMTO od začátku války eviduje přes dvacet námořních incidentů v oblasti průlivu a Perského zálivu. Například 16. března íránské síly zasáhly tanker kotvící v Ománském zálivu – první úspěšný útok východně od průlivu za téměř dva týdny. Cíl nebyl náhodný: šlo o kotviště u Fudžajry, jediného funkčního emirátského exportního přístavu mimo Perský záliv.
Hormuzský průliv.
Zatímco Írán fakticky zastavil většinu exportu svých arabských sousedů, jeho vlastní ropa pluje dál v podstatě bez přerušení. Podle dat zpravodajské firmy Kpler, která cituje Iran International, íránský export dosahuje od začátku března v průměru přes jeden a půl milionu barelů denně.
Vykládky v čínských přístavech dokonce rostou. Írán navíc poprvé od října 2024 vyexpedoval náklad dvou milionů barelů z terminálu Jask – svého jediného přístavu mimo průliv. Teherán de facto škrtí cizí export a zároveň chrání svůj vlastní. Z hlediska finanční životaschopnosti režimu uprostřed války je to pozoruhodný taktický úspěch. Ale je v tom víc než taktika.
Selektivním pouštěním tankerů do Číny a Indie si Írán snaží vybudovat alespoň nějakou míru „dobré vůle“ – země, které z obchodu s ním profitují, budou méně ochotné podpořit jeho izolaci. Blokáda tak není jen ekonomickou zbraní proti Washingtonu, ale i nástrojem, jímž se Teherán pokouší štěpit mezinárodní koalici proti sobě.
K tomu se přidává návrh, který by ještě před měsícem zněl jako okrajová spekulace. Íránský představitel řekl CNN, že Teherán zvažuje umožnit omezený průjezd tankerů průlivem – ale jen za podmínky, že náklad bude obchodován v čínských juanech. Pokud by se tato podmínka formalizovala, šlo by o nejzávažnější výzvu petrodolarovému systému za celou jeho padesátiletou existenci – útok nikoli na americká vojenská aktiva, ale na finanční architekturu, na které stojí americká globální moc.
Křehké obchvaty
Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mezitím přesměrovaly část svého exportu přes ropovody, které Hormuz obcházejí. Denní objem narostl z obvyklých tří a půl milionu barelů na zhruba šest milionů.
Je to působivý logistický výkon, ale pokrývá jen menší část chybějících objemů – podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) výpadek dosahuje osmi milionů barelů surové ropy a dalších dvou milionů kondenzátů denně. Strategické zásoby členských států IEA, z nichž se má uvolnit rekordních 400 milionů barelů, kupují čas v řádu týdnů, ne měsíců, a navíc nestačí tempem – ze zásob se budou uvolňovat zřejmě pomaleji, než jak je možné obvykle ropu těžit a dopravovat k zákazníkům. Americký ministr energetiky Wright i proto připustil, že „neexistují záruky“ poklesu cen.
Náhradní trasy také nejsou nezranitelné. Kromě zmíněného útoku u Fudžajry íránské síly zaútočily také na emirátský ropovod, který Hormuz obchází. Saúdský ropovod East-West, hlavní záchranná trasa pro arabskou ropu, ústí na Rudém moři – tedy v oblasti, kde od roku 2024 jemenští Hútíové v koordinaci s Teheránem ohrožují lodní dopravu.
Alternativní trasy, kudy převézt ropu z Perského zálivu.
Analytici Lloyd's List odhadují, že i s námořními konvoji se podaří obnovit nanejvýš asi 10 % ztracených objemů. Odhad vychází ze zkušenosti s ochranou plavby v Báb al-Mandabu. Hormuz je „stísněnější“, mělčí a íránské zásoby min, dronů a protilodních střel jsou zřejmě výrazně větší než byly ty hútíjské.
Reflexe této reality přichází i z Evropy. Německý ministr zahraničí Wadephul otevřeně řekl, že evropská námořní operace Aspides, dosud zaměřená na Rudé moře, „není efektivní“. Rozšíření na Hormuz unijní ministři zamítli.
Jak upozorňuje Jack Watling z britského Královského institutu obranných studií, problém není jen v tom, zda lodě dokáží průlivem bezpečně proplout. Problém je v tom, zda je někdo pojistí a zda na ně posádky nastoupí. Jedna skrytá mina stačí k tomu, aby byla vodní cesta formálně „nebezpečná“ – ale její vyčištění stojí měsíce a miliardy. Watling současně upozorňuje na problém vytrvalosti: USA mohou konvoje krátkodobě chránit, ale nemají kapacitu eskortovat stovky lodí denně po celé týdny.
Technologie přitom pomáhají oběma stranám – americké drony a umělá inteligence umožňují sledovat íránské pozice v reálném čase, ale Írán zase díky satelitní komunikaci dokáže odpalovat námořní drony daleko od průlivu a ruská technická pomoc ztěžuje jejich elektronické rušení.
Americká frekvence letů nad průlivem časem nevyhnutelně klesne a íránské příležitosti k útoku vzrostou. I kdyby Washington vyhlásil své vítězství, Teherán bude průliv pravděpodobně blokovat ještě dost dlouho na to, aby mohl říct, že přestal z vlastního rozhodnutí. Dopad na světový trh s energiemi bude mít dlouhý ocas.
Dilema bez dobrého řešení
Bylo by přitom příliš zjednodušující nazývat situaci patem. Írán z konfliktu vychází objektivně slabší. Celá jeho síť regionálních spojenců – od Hizballáhu přes Hamás po šíitské milice v Iráku – je systematicky demontována od října 2023. Jaderná infrastruktura byla zasažena podruhé za necelý rok. Vztahy se sousedy poničil vlastními útoky.
Analytik Raphael Cohen z americké RAND Corporation soudí, že i přežívající Írán vyjde z války chudší, slabší a izolovanější než kdykoli od roku 1979. Jenže v krátkodobém výhledu drží Teherán karty, které bolí. A USA s Izraelem stojí před volbou, v níž žádná z cest nevede ke skutečnému vítězství.
Jak upozorňuje australský vojenský analytik Mick Ryan, Trumpova administrativa vstoupila do války s působivou teorií prostředků – letecká síla, zpravodajská převaha, technologická vyspělost –, ale bez jasných cílů. Cíle se mění z týdne na týden: od zničení jaderného programu přes bezpodmínečnou kapitulaci po výzvy k lidovému povstání. Když nevíme, co je vítězství, je těžké ho dosáhnout.
Spojené státy mohou zkusit otevřít průliv silou – a vsadit na to, že pesimistické prognózy o íránských minách, dronech a protilodních střelách se mýlí. Rizika jsou zřejmá: ekologická katastrofa, ztráty tankerů i vojenských lodí, politická cena doma.
Koalice Tel Avivu a Washingtonu může také prostě zatnout zuby a pokračovat v tlaku a doufat, že režim nevydrží, přestože válka ho dosud spíše konsoliduje. Mezitím ovšem přetahují vlastní zdroje: čtyřicet procent operačně připravených lodí amerického námořnictva je na Blízkém východě, systémy protiraketové obrany THAAD byly staženy z Korejského poloostrova, Japonsko čeká na zpožděné dodávky Tomahawků. Čína a Rusko pozorně sledují, kolik americké pozornosti a munice pohlcuje Záliv – a počítají, co si mohou dovolit jinde.
Intermezzo
Netanjahu a Trump se mohou pokusit (po dohodě nebo samostatně) konflikt ukončit. Ale výsledkem bude s velkou pravděpodobností Írán, který připomíná Saddámův Irák po válce v Zálivu roku 1991: vojensky oslabený, ekonomicky izolovaný, ale vedený režimem, který samotné přežití považuje za vítězství a bude ještě tvrději potlačovat opozici.
Analytici z RAND tuto paralelu považují za nejpravděpodobnější scénář. Saddám po roce 1991 obcházel inspektory, potlačoval šíitské povstání a dalších dvanáct let vzdoroval mezinárodnímu tlaku – a nakonec bylo zapotřebí další války a dvacetileté okupace, aby jeho režim padl. Íránský stát je přitom institucionálně silnější a společensky složitější než Saddámův Irák.
A dá se očekávat ještě jeden problém: motivace Teheránu dokončit jadernou zbraň je po sérii útoků z loňského a letošního roku silnější než kdykoli předtím. Zásoby obohaceného uranu, které zůstaly po náletech v roce 2025, pokud víme, ani teď zničeny nebyly. Režim, který přežije dvě vlny bombardování, těžko může nedojít k závěru, že jedinou spolehlivou zárukou proti třetí vlně je atomová bomba.
Pchjongjang je toho dokladem – jakmile stát získá jadernou zbraň, pravidla hry se mění zásadně a nevratně. Se Severní Koreou si Spojené státy vyměňují tweety, ne bomby a střely.
Právě to je budoucnost, ke které se íránský scénář přibližuje – s tím rozdílem, že příště budou spojenci v regionu stát před akutnější verzí téhož problému. V nejlepším případě by se dalo mluvit o dočasném vítězství, které hrozbu oddálí, ale nevyřeší.
Donald Trump kdysi slíbil, že Američané budou z neustálých vítězství unavení. V Íránu se tato věta, myšlená jako sebevědomá nadsázka, může naplnit doslovněji, než si její autor představoval.
