Írán ucpal hrdlo „cibulí“ a chce nechat za válku zaplatit celý svět

Vzdušnou válku proti Íránu USA a Izrael podle očekávání jednoznačně vyhrávají. Lov na mobilní odpalovací zařízení funguje a intenzita íránských útoků klesá. Jenže válka má i ekonomickou frontu – a na té není výsledek zdaleka tak jednoznačný.

Ještě před dvěma týdny proplouvalo Hormuzským průlivem průměrně 76 tankerů denně. Od zahájení americko-izraelské operace proti Íránu 28. února to bylo nanejvýš pět – výhradně v noci, s vypnutými přístroji, které normálně kvůli námořní bezpečnosti a přehledu vysílají polohu lodí (údaje pocházejí z analýzy firmy Vortexa, kterou citoval londýnský Economist).

Supertankery, páteř světového obchodu s ropou, se oblasti vyhýbají. Na západní straně se hromadí naložené lodě, na východní prázdné. I Čína, která má abnormálně dobré vztahy s Íránem, se podle zpráv z odvětví pokouší vyjednat bezpečný průjezd pro svá plavidla, zatím marně.

Hormuzem přitom před válkou „protékalo“ denně kolem 20 milionů barelů ropy a ropných produktů – zhruba pětina celosvětové spotřeby a čtvrtina veškerého námořního obchodu s ropou. Na rozdíl od Suezu, který lodě mohou obeplout kolem Afriky, Hormuz alternativu nemá: tankery vezoucí ropu z Perského zálivu tudy jednoduše musí projet.

Výpadek, který uzávěra způsobila, nemá v historii obdoby. Podle investiční společnosti Raymond James se z trhu ztratilo více než 15 milionů barelů denní produkce a další miliony zůstávají uvězněné na tankerech. Analytická firma Rapidan Energy Group odhaduje, že jde o největší přerušení dodávek ropy v dějinách.

Po necelých dvou týdnech se tak místo širé oblohy těžiště konfliktu přesunulo – postupně, ale ne až tak překvapivě – na tuto úzkou námořní cestu. Právě tam se rozhoduje, kolik bude svět za tuto válku platit.

Hormuzský průliv je mělký a v nejužším místě měří pouhých 34 kilometrů. Pro supertankery jsou k dispozici jen dva ještě užší, dostatečně hluboké plavební koridory.

Írán se na scénář blokády průlivu připravoval desítky let. I po téměř dvou týdnech intenzivního bombardování ze strany USA a Izraele má k dispozici systém, který analytici přirovnávají k cibuli: musíte jednotlivé vrstvy odstraňovat jednu po druhé, než se dostanete k jádru. Jonathan Schroden z amerického Centra pro námořní analýzy to pro Economist popsal takto: „Pokud Írán průliv zaminuje, je nejdříve nutné zlikvidovat střely, drony a rychlé útočné čluny a teprve poté se pustit do min.“

A íránská „cibule“ je stále neoloupaná. Podle amerických zpravodajských zdrojů, na něž se odvolala CNN, Teherán v posledních dnech začal do průlivu pokládat námořní miny – zatím jen několik desítek, ale Írán má podle amerických zdrojů stále k dispozici 80 až 90 procent svých malých plavidel.

Pentagon tvrdí, že zničil 16 člunů pokládajících miny, ale odhady íránských zásob min se pohybují řádově v tisících kusů. Ty lze pokládat z rybářských lodí i tradičních dřevěných dávů, kterých se v oblasti pohybují tisíce – a odlišit minovou loď od rybáře je v praxi mimořádně obtížné.

Americké schopnosti v odminování přitom nejsou v nejlepší kondici. Námořnictvo loni v září vyřadilo ze služby poslední specializované minolovky třídy Avenger, které operovaly v Perském zálivu. Jejich roli převzaly jiné lodi s „balíčky“ pro boj s minami, včetně podmořských dronů – ale koncept je v praxi dosud neotestovaný a samotné odminování představuje pomalý proces, při němž jsou lodě extrémně zranitelné. Po první válce v Zálivu v roce 1991 trvalo odstraňování min měsíce – a to v prostředí, kde se už nebojovalo.

Mimochodem, moderní válečné lodě jsou v některých ohledech zranitelnější než obří tankery. Torpédoborce mají jednoduchý trup, zatímco tankery dvojitý – a na nástavbách válečných lodí jsou umístěné drahé systémy protivzdušné obrany. Během operace Earnest Will v 80. letech proto eskortní lodě typicky pluly za tankery, nikoli před nimi, aby se vyhnuly poškození minami.

Pohyb v oblasti je přitom nebezpečný. Jen 11. března zasáhly íránské střely nebo drony nejméně tři obchodní lodě – thajský nákladní koráb Mayuree Naree vzplál v průlivu u pobřeží Ománu, dvacet členů posádky zachránilo ománské námořnictvo, tři zůstali nezvěstní.

Íránské revoluční gardy (IRGC) se k útoku přihlásily a jejich námořní velitel, admirál Tangsiri, oznámil, že každé plavidlo, které chce průlivem projet, musí získat íránské povolení.

Celkem britská monitorovací služba UKMTO eviduje od začátku války 17 incidentů v oblasti průlivu a Perského zálivu, z toho 13 potvrzených útoků. Některé lodě mění svou „identitu“ (přepínají transpondéry), aby vypadaly jako čínské – v naději, že projedou. Ale jak již bylo zmíněno, ani čínské lodě nemají cestu volnou.

Blokáda průlivu je pochopitelně krokem, kterým si Teherán znepřátelí téměř celý svět. Možná i proto nesáhl k tomuto kroku hned v prvních dnech bojů. Nicméně nyní režim bojuje o přežití, USA zabily velkou část jeho špiček a zbylí představitelé tak mají jen malou motivaci ke zdrženlivosti.

Protiopatření přitom nejsou jednoduchá. Trump vyzval majitele lodí, aby „projevili odvahu“. Jenže námořní přeprava ropy je obor s úzkými maržemi – a v takovém oboru rozhoduje pojistná matematika, ne prezidentské tweety.

Pojistitelé zareagovali na začátek války standardním způsobem: vydali oznámení o zrušení stávajících smluv, což je zákonná procedura umožňující vyjednat nové podmínky za dramaticky vyšších sazeb. Průliv byl zařazen mezi vysoce rizikové zóny, což posádkám dává právo odmítnout plavbu.

Pokud pojistný sektor nebude schopen riziko pokrýt, americká vláda možná bude muset válečné pojistné garantovat sama. Trump to ostatně naznačil, když nařídil americké rozvojové finanční korporaci, aby poskytla záruky pro námořní obchod v Zálivu. V éře levných přesných zbraní ale takový krok nebude levný.

Ostatně podobnou strategii volí i Ukrajina ve své kampani proti ruské stínové flotile: Kyjev nemusí potopit každou loď, stačilo zvýšit riziko natolik, aby vzrostlo pojistné a snížily se ruské marže. Írán nyní aplikuje tutéž logiku, jen v nesrovnatelně větším měřítku, které zasahuje doslova celý svět.

Mluví se proto už i o organizaci konvojů pod vojenským doprovodem, nicméně dosud se pouze jedná a žádné zatím nevypluly. Americké námořnictvo podle agentury Reuters odmítá „téměř každodenní“ žádosti námořního průmyslu o doprovod s odůvodněním, že riziko útoku je zatím příliš vysoké.

Bývalý kontradmirál Mark Montgomery z washingtonského think-tanku Foundation for Defence of Democracies řekl Economistu, že by konvoj v tuto chvíli neorganizoval, dokud nejsou „vytvořeny podmínky“ – a americké torpédoborce jsou stejně převážně zaneprázdněné ochranou letadlových lodí. I kdyby konvoje vznikly, podle analýzy Lloyd's List by v nejlepším případě průlivem i tak mohlo projet desetkrát méně lodí než za obvyklého provozu.

Pokud průliv nelze otevřít rychle silou, zbývají dvě možnosti, jak ropu dostat na trh jinou cestou. Obě fungují, ale každá je svým způsobem nedostatečná.

První je obejít Hormuz po souši. Saúdská Arábie disponuje ropovodem East-West, 1200 kilometrů dlouhou trasou napříč Arabským poloostrovem od Perského zálivu k Rudému moři. Jeho kapacita dosahuje pěti milionů barelů denně. Spojené arabské emiráty provozují další ropovod do Ománského zálivu s kapacitou kolem 1,5 milionu barelů, v nouzovém režimu možná blízko dvěma milionům. Dohromady tedy maximálně sedm milionů barelů denně – což je jen třetina z chybějících 20 milionů. Saúdové ropovod postavili před 45 lety právě pro případ, že by Teherán jednoho dne dokázal průliv zablokovat.

Přesměrování už probíhá. Saudi Aramco nakládala současně tři supertankery v terminálech Yanbu a Al Muajjiz na Rudém moři, státní firma Adnoc ze Spojených arabských emirátů naložila další mimo průliv. Už začátkem týdne zhruba 25 supertankerů nastavilo kurz k novým nakládacím bodům. Měřítko operace nemá historický precedens.

Přesměrování ropy pomáhá Washingtonu – a může vyvolat íránskou odvetu. Drony proti ropovodům, čerpacím stanicím nebo přístavům jsou reálnou hrozbou a Írán už zaútočil na ománské přístavy Duqm a Salalah, které měly sloužit jako alternativní nakládací body.

Druhou cestou je sáhnout do strategických rezerv. Dvaatřicet členských zemí Mezinárodní energetické agentury (IEA) ve středu 12. března jednomyslně schválilo uvolnění 400 milionů barelů – rekordního množství, více než dvojnásobku toho, co bylo uvolněno při ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Členské státy IEA drží celkem 1,2 miliardy barelů ve veřejných zásobách a dalších 600 milionů v povinných komerčních zásobách. Vážnost situace ilustruje fakt, že jde o teprve šesté uvolnění v historii agentury od jejího založení v roce 1974.

Zní to jako obrovské číslo. Jenže svět spotřebuje kolem sta milionů barelů denně – je to tedy ekvivalent čtyř dnů globální spotřeby. Ropa také nepřijde na trh najednou. IEA oznámila, že zásoby budou uvolňovány „v časovém rámci odpovídajícím okolnostem každé členské země“. Například Japonsko začalo uvolňovat okamžitě, ale jiné státy budou postupovat pomaleji.

Historický precedens nabízí zajímavý kontrast. V roce 1991 při operaci Desert Storm nařídil George Bush starší první uvolnění strategických rezerv v noci, kdy začal útok na Irák – a ceny ropy klesly o více než 20 % za jediný den. Tentokrát se to nestalo. Ceny po středečním oznámení IEA krátkodobě klesly, ale rychle se vrátily nad 90 dolarů za barel. Trhy reagovaly paradoxně: samotná velikost uvolněných rezerv je znervóznila, protože signalizuje, jak vážná situace skutečně je. Analytik Jay Hatfield z Infrastructure Capital Advisors to shrnul pro CNN: „IEA právě vystřelila svůj jediný náboj.“

K tomu se přidává problém, který zůstává mimo hlavní pozornost: uvnitř Perského zálivu docházejí úložné kapacity. Tankery, které zůstaly uvězněné na špatné straně průlivu, se plní a místo na břehu je omezené. Irák už musel začít omezovat těžbu na svém největším poli. Rafinérie v oblasti nemají kam ukládat produkty. Spirála se pomalu roztáčí: čím déle průliv zůstane uzavřený, tím větší budou ztráty – a tím obtížnější bude návrat k normálu.

Trefně to shrnul komentátor Bloombergu Javier Blas: „Rychlé zprovoznění ropovodů v oblasti kupuje čas, uvolnění strategických zásob kupuje ještě víc času, ale vyřešit krizi může jedině znovuotevření Hormuzu. Donald Trump dostal několik dní, možná týdnů navíc. Otázka zní, zda je dokáže využít.“

V reálných cenách, tedy po očištění o inflaci, je ropa zatím stále výrazně pod historickými vrcholy. Rekord z roku 2008 odpovídá v dnešních penězích zhruba 205 dolarům za barel, cenový šok po ruské invazi v roce 2022 asi 157 dolarům. Současných 90 dolarů je tedy daleko od „šokové“ úrovně. Aby se cenový výkyv proměnil v plnohodnotnou krizi, musí cena růst a zůstat vysoko po delší dobu. Pokud se dny bombardování a protiútoků změní v týdny, začne to bolet.

Trumpova administrativa vsadila na to, že válku ukončí dřív, než ji k tomu donutí cena ropy. To je sázka, která vyžaduje, aby se potkalo hned několik věcí najednou: ropovody musí fungovat bez přerušení, strategické zásoby musí stačit, regionální těžební a rafinerská infrastruktura musí z války vyjít relativně nepoškozená – a Írán musí přestat klást odpor dřív, než se situace vymkne z rukou. Každá z těchto podmínek je nejistá.

Válka má vždy dva hráče. Íránská strategie je čitelná: přenést ekonomické náklady konfliktu na Trumpa a celý svět a donutit Washington, aby války zanechal. Tamní režim nemusí vyhrát. Stačí mu udržet Hormuz dostatečně nebezpečným dostatečně dlouho.