Na rtech modlitba a boj, v kapse miliardy. Gardy řídí Írán jako firmu

Jejich přístavy a letiště nesmí žádný úředník kontrolovat. Nepodléhají parlamentu ani prezidentovi, tedy voleným institucím. Zodpovídají se výhradně nejvyššímu vůdci Íránu, který nárok na moc vyvozuje ze svébytného výkladu islámu.

Vítejte ve světě Revolučních gard.

Psal se únor roku 2020. Chladné počasí umocňoval prudký déšť. Ve sklepě teheránské vily Hosejna Kananího Moghaddama bylo příjemné teplo. Ze stěny na nás shlížel portrét ajatolláha Rúholláha Chomejního, zachmuřeného otce islámské revoluce.

Vyjma něj a íránské vlajky visely na stěnách fotografie mužů, pořízené nezřídka ve společnosti mého hostitele, za jejichž životy by vládci západních metropolí neváhali vyplatit tučnou odměnu.

Inženýr, se kterým jsem se ve službách časopisu Reportér setkal, totiž býval vysokým velitelem Revolučních gard. A během bohaté kariéry potkal mnohé specifické osobnosti, kupříkladu prý i mytického zakladatele afghánského hnutí Tálibán mullu Umara.

Při rozhovoru došlo také na podnikání gardistů, které se rozjelo zkraje 90. let, nedlouho po devastující válce s Irákem (1980-1988). „Vůdci islámské republiky za námi tehdy přišli a požádali o pomoc. Měli jsme ve zničené zemi budovat mosty a komunikace, což jsme se velmi dobře naučili v boji. Prostě jsme začali obnovovat infrastrukturu,“ prohlásil s hrdostí v hlase gardistický veterán.

Což je fakt. Pravdou ale také je, že podnikaví důstojníci IRGC využili nabídnutou příležitost měrou vrchovatou.

Kde se gardy – známé i pod zkratkou IRGC, či jako Pásdárán a Sepah – vlastně vzaly? Vznikly brzy po pádu posledního šáha (1979) v revolučním kvasu, který vyústil ve vznik islámské republiky. Staly se nejprve protiváhou, posléze alternativou pravidelné armády (arteš), která byla v očích nastupujících ajatolláhů příliš svázána se svrženou monarchií.

Po boku běžných vojáků a dobrovolnických milicí pak islámští revolucionáři bojovali proti Iráku – to již byli paralelním, favorizovaným vojskem se zvláštním postavením zakotveným v nové ústavě teokratické republiky. Už tehdy patřili k mocenské elitě nového Íránu. K překvapení mnohých se však stali navíc ještě dominantními podnikateli, ba vlastníky země.

Jejich hospodářský vzestup umožnil Akbar Hášemí Rafsandžání, který byl mezi roky 1989 až 1997 prezidentem. Íránci ho považují za pragmatika, který rozbouřenému Íránu vrátil kontury běžného státu. „Prosazoval ekonomické reformy, stál o vědecký výzkum,“ popisuje otcovy skutky jeho syn Jásir, kterého jsem měl možnost v Teheránu potkat.

Právě tehdejší prezident ale posvětil podnikání gard, když vyzval režimní organizace k finanční soběstačnosti. „Chtěl, aby se náhle nepotřební vojáci pustili do rekonstrukce Íránu. Jeho pobídka byla ovšem pochopena jinak, než jak ji zamýšlel,“ míní Jásir Hášemí Rafsandžání, který je přesvědčený, že se na otcově smrti v roce 2017 podílel režim prorostlý s gardou.

Podívejme se nyní na data: turecký web Daktilo1984 konstatuje, že po sečtení víceméně veřejných příjmů všech částí IRGC činí jejich celkový rozpočet (podle oficiálního kurzu) asi 6 miliard dolarů. Jiné mezinárodní odhady hovoří o 10 miliardách. Turecký server nicméně připomíná, že pro hospodaření Pásdáránu je klíčové jejich ekonomické angažmá. Odhady naznačují, že gardou kontrolované – a zároveň legální – podniky pracují s ročním obratem až ve výši 50 miliard dolarů. Pro srovnání: jedna z největších globálních softwarových společností, firma Microsoft, loni vykázala obrat 287 miliard dolarů.

Impérium IRGC tvoří nepřehledná síť firem, nadací, konsorcií a holdingů. Jejím srdcem je mamutí stavební firma Chatám al-Anbíja, známá jako KAA. Gardističtí inženýři postavili kromě jiného terminál mezinárodního letiště a jednu z linek metra, obojí v Teheránu. Podle informovaného webu Janes razí tunely, staví přehrady, budují železnice, cesty, plynovody a rafinerie. Je přitom jasné, že jimi zhotovená díla mívají i jiný než pouze civilní účel. Odhadnout zisky islamistických konstruktérů lze těžko. Podle starších amerických zpráv se jen roční objemy státních zakázek pohybují v desítkách miliard dolarů.

Stavební gigant navíc dokázal expandovat do zahraničí: práci získal v Iráku, Africe, jižní Asii či v postsovětských republikách, včetně Ruska. Je otázkou, zda – případně jak – zahraniční kontrakty ovlivní sankce vůči IRGC, které po USA, Kanadě a Británii letos přijala rovněž EU. Ostatně také OSN trestá gardy, byť se soustředila na jednotlivce a vytipované organizace pracující pro jaderný a raketový program – ty totiž ve většině ohledů spadají rovněž pod gardisty.

IRGC samozřejmě usilují o moc nad informacemi, přičemž zisk se hodí též. Ovládají proto historicky prvního a největšího mobilního operátora v zemi, společnost MCI. Vydělávají, zároveň však mohou monitorovat data občanů a v případě potřeby manipulovat sítí.

Popsat všechny byznysové aktivity navenek skromných služebníků revoluce je takřka nemožné. Dále tedy jen stručně: do portfolia patří účast na průmyslu, energetice, bankovnictví, dopravě, těžbě surovin, medicíně, zahraničním obchodu a dokonce i zábavě či sportu. Co se konkrétních firem týče, kromě řady jiných drží automobilového výrobce (Bahman), těžaře (Sepanir), stavitele lodí (SADRA) či bankéře (Sepah, Ansar).

Ani tyto příjmy gardě nestačí, a tak se vydala i nelegálními cestami. O pašeráctví IGRC kolují legendy. Na svá letiště, do vlastních přístavů, případně přes hranici s Irákem údajně dovážejí jak sankcionované komponenty pro jaderný a raketový program, tak nedostatkové zboží. Typicky spotřební elektroniku či počítače. A údajně i drogy a v Íránu nelegální alkohol. Mimochodem, podle amerického think tanku CFR jim při ovládnutí černého trhu pomohly sankce, které od kontaktu s cizinou odřízly standardní prodejce.

Tolik šťavnaté příběhy, které kolují Teheránem. IRGC se ale věnují hlavně velkoobjemovému podloudnictví. Umně obcházejí sankce, když načerno obchodují s ropou (nejčastěji s Čínou). Vytvářejí sítě pro platby v zahraničí, neboť íránské banky jsou takřka odříznuté od světa. Pásdárán má pro to všechno zásadní výhodu: jeho transakce, přílety i odlety, import stejně jako export nekontroluje stát. Žádný celník, úředník, nikdo cizí do gardistických zařízení nesmí. A bohorovní revolucionáři si na výsadní pozici zvykli. Jejich exkluzivitu si až na výjimky netroufli zpochybnit ani tzv. reformisté, kteří usilovali o změny v rámci systému.

Přesto se našli stateční, kteří se aroganci Pásdáránu vzepřeli. Všeobecný úžas v roce 2007 způsobila slova Mahdího Karrúbího, někdejšího reformistického šéfa parlamentu a režimního insidera, který v roce 2007 nepřímo, přesto zřetelně obvinil IRGC z daňových úniků. „Naneštěstí se asi třetina dováženého zboží do Íránu dostane načerno. V nákladových prostorech letadel těch institucí, které jsou určeny převážně k vojenským účelům,“ nechal se slyšet. Jeho poslanecký kolega pak IRGC označil rovnou za mafii.

Do režimních pašeráků se loni pustil rovněž reformistický ex-prezident Hasan Rúhání. „Íránci chtějí, ať se ozbrojené síly drží základních povinností. A ničeho jiného,“ citovala umírněného duchovního stanice Iran International. „O ekonomiku se uniformy starat nemají. Ani o propagandu a domácí či zahraniční politiku,“ dodal.

Současný íránský systém se už odvážných reformistů zbavil, zato současnými i bývalými gardisty je doslova prorostlý. Coby politici a vysocí úředníci rozdělují lukrativní zakázky spolubojovníkům či poslušným manažerům, kteří se usadili v byznysu. Ti odvádějí desátky ve formě úplatků do uzavřeného systému, který se přisál na vyčerpaný stát. Absence spravedlivé soutěže postupně likviduje ty podnikatele, kteří nepatří k IRGC.

Experti tvrdí, že kvůli korupci plynoucí z netransparentnosti a klientelismu gard přijde chudnoucí Írán o 15 až 25 miliard dolarů ročně. Důvod? Pásdárán se programově vyhýbá daním a clům. Projekty přidělované jeho firmám bez skutečné soutěže zvyšují nabídkové ceny o 30 až 50 %.

Kritika neexistuje. Data týkající se tajnůstkářských gard jsou k dispozici pouze vyvoleným, ke kterým žurnalisté opravdu nepatří. Jako oficiálně akreditovaný novinář jsem opakovaně žádal o rozhovor s kýmkoliv, kdo v IRGC zrovna slouží. „Co tiskový mluvčí?“ ptal jsem se. Pokaždé jsem dostal zamítavou, ba pohrdlivou odpověď. Jednou dokonce takovou, že gardy tiskové oddělení nemají.

Ti Íránci, kteří s revolucionářskými vlky existenčně nevyjí, gardy nesnášejí. Mají k tomu důvod. „Je prakticky nemožné zmapovat rozsah jejich ekonomických aktivit. Využívají dočasné krycí společnosti k tomu, aby neustále přesouvali aktiva starých firem do těch nových,“ tvrdí washingtonský institut Gulf International Forum (GIF).

„Gardy pevně stojí za totalitní ideologií režimu a podílely se na formování korupčního prostředí, které jim vyhovuje. Jejich podniky vrostly do všech oblastí života,“ pokračuje organizace. „Bez jejich naprostého zákazu proto nemůže v Íránu dojít k žádné smysluplné změně,“ uzavírá studie.