Rozštěpená i bez velké podpory doma. Ruská opozice v exilu se zasekla

Ukončit režim prezidenta Vladimira Putina a jím rozpoutanou válku na Ukrajině, to je zatím jedna z mála věcí, na které se ruská opozice shodne. Debaty o tom, jak by mělo Rusko po pádu režimu vypadat nebo kdo by měl stanout v jeho čele, ale Putinovy odpůrce v exilu tříští na malé skupinky. Dřívější spory se na pozadí války ještě více prohloubily, a přestože jsou i určité snahy o sjednocení, ty nejdůležitější tváře opozice se odmítají vůbec potkat.

K setkání ruských opozičníků naposledy vyzval ruský politik Maxim Kac, který čelí ve své rodné zemi stíhání kvůli šíření „dezinformací“ o válce. U jednoho stolu by podle něj měly zasednout hlasité tváře opozice – Michail Chodorkovskij a představitelé fondu Alexeje Navalného. Stoupenci vězněného politika ale taková jednání odmítají a s Kacem se nakonec pohádali přes sociální sítě.

Není to překvapující. Navalného fond dlouhodobě spolupráci s dalšími subjekty ruské opozice odmítá. Chodorkovskij zase skupinu kolem Navalného viní ze snah o soustředění moci.

Podle analytika Pavla Havlíčka z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) se neshody mezi představiteli ruské opozice je tak snadno nevyřeší. Pramení totiž z různých ideologických názorů - z debat, jak dojít ke změně režimu, jestli to má být třeba ozbrojenou cestou, nebo tou demokratickou.

Chodorkovskij, někdejší nejbohatší Rus, strávil deset let ve vězení, kde přišel o značnou část svého majetku. I přesto má tento oligarcha, který vybudoval své impérium na ropném průmyslu, dostatek prostředků k financování opozičních aktivit z exilu od nezávislých médií až po sjezdy opozice.

Zakladatel opoziční platformy Otevřené Rusko žije v zahraničí. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu se Chodorkovskij snaží o sdílení svých myšlenek na mezinárodní úrovni, mluví s politiky z celého světa o návratu demokracie do Ruska a svržení režimu. Založil také Ruský protiválečný výbor, skupinu exilových opozičních vůdců, v níž působí i někdejší šachový velmistr a opoziční politik žijící dlouhodobě ve Spojených státech Garry Kasparov.

Jak přibližuje analýza časopisu The Foreign Policy, Chodorkovského skupina naléhá na západní vlády, aby uznaly „opoziční instituce“ jako legitimní zástupce ruské společnosti, protože jí to pomůže konkurovat jiným uskupením, která podporují válku na Ukrajině. Významnější mezinárodní podporu, na rozdíl třeba od běloruské opozice vedené Svjatlanou Cichanovskou, ale ruské opoziční skupiny nemají. Přispívá k tomu i jejich roztříštěnost.

Samostatně působí hlavně stoupenci uvězněného protikorupčního aktivisty Navalného, zřejmě nejpopulárnějšího ruského opozičního vůdce.

Proti režimu začal důrazněji vystupovat po prezidentských volbách v roce 2011, kdy protestoval proti způsobu, jakým byl tehdy Putin opětovně zvolen hlavou státu. Od té doby se kolem Navalného vytvořila dobře organizovaná skupina se štáby v regionech. Po zákazu organizace v Rusku se řada jeho stoupenců přesunula do exilu, odkud pokračují ve svých aktivitách.

Podle analytika Pavla Havlíčka jde o opoziční skupinu, která má k ruským občanům nejblíže právě díky jejich oporám po celé zemi.

Chodorkovskij a Navalného stoupenci však zůstávají pouze špičkou ledovce. Další hnutí, která vystupují proti Putinovu režimu, hájí například práva žen, LGBT+ lidí a dalších menšin. Rozdílné je také jejich pozadí, zatímco Chodorkovskij i Navalného stoupenci disponují značnými finančními prostředky, některé organizace stojí pouze na sponzorských darech.

Pokusy o setkání představitelů opozice, která je rozptýlená všude po Evropě - od Rigy a Vilniusu až po Varšavu, Berlín a Londýn -, už proběhly několikrát. Vždy ale bez významnějšího výsledku.

„Je to velmi heterogenní skupina různých poměrně složitých osobností, která se obtížně dává dohromady,“ popisuje Havlíček. „Snahy ale pořád pokračují, respektive tyto skupiny se nějakým způsobem koordinují a je snaha alespoň v některých bazálních věcech postupovat  v souladu,“ dodává analytik.

Téměř před rokem se v paláci Jablonna u Varšavy sešlo na 50 představitelů ruské opozice, nicméně Chodorovskij ani členové týmu Alexeje Navalného na setkání nedorazili. Konference, na níž se prezentovaly postoje nejrůznějších směrů od psaní nové ústavy až po plánování atentátů, jen poukázala na roztříštění opozice.

„Je to jako vždycky. Rusové v exilu nikdy nebyli schopni vytvořit opoziční sílu. Panují zde vnitřní boje, nedůvěra a chybí jasný program,“ popsal Andrej Soldatov, novinář, který se obsáhle věnuje vnitřnímu fungování ruské bezpečnostní služby FSB.

Platformu pro setkání ruských opozičních sil poskytl v červnu i Evropský parlament. I když zaangažovaní poslanci doufali, že se jim je podaří hlasy sjednotit, i v tomto případě se projevil rozkol. Stoupenci Navalného se odmítli akce v parlamentu zúčastnit.

Podle Havlíčka hraje v neshodách určitou roli i sebestřednost.

„V některých kruzích je skutečně cítit, že oni chtějí udržet možná už zašlou slávu svých reprezentantů. Chtějí být dál těmi viditelnými postavami a potřebují nějaký kredit. Je tam určitě i podíl egoismu a nekompatibilnosti s těmi ostatními nebo nezájmu o to,“ vysvětluje.

Zatím nejvýznamnější úspěch ve sjednocení ruské opozice v zahraničí představuje květnová konference v Berlíně svolaná Chodorkovským, na které se její část shodla na společném postoji k válce na Ukrajině.

Deklarace mimo jiné označuje Putinovu válku za zločinnou, žádá úplný odchod ruských vojsk ze všech okupovaných území Ukrajiny a postavení válečných zločinců před soud. I tak jde ale pořád jen o slova, kterými se jen těžko podaří získat ruské obyvatelstvo.

„Jsou zde určité závazky toho, jak by ten společný postup mohl vypadat, a je tady koordinace na hodnotových základech i třeba společném postupu po pádu režimu, ale v mnoha jiných věcech jsou koordinační motivy skutečně na začátku,“ okomentoval závěry Havlíček.

Doma totiž ruská opozice naráží na malou podporu. Ačkoliv se například Karz odvolává na zvyšující se nevraživost vůči válce – tu dokládá například výzkum ruské nezávislé sociologické agentury Levada Center, podle nějž se v srpnu podíl Rusů, kteří bezvýhradně podporují válku na Ukrajině, poprvé snížil pod 40 procent –, neznamená to ještě podporu opozičním skupinám.

„Čím déle jsou ty skupiny z Ruska pryč od toho samotného hnutí uvnitř země, tak tím horší je potom udržet si legitimitu a také kontakty s běžnými Rusy a mít dopad reálně uvnitř ruské společnosti,“ říká Havlíček.

Kritické hlasy uvnitř Ruska však zůstávají ochromené. Protesty, které v prvních dnech války představovaly naději, byly násilně potlačeny. Činnost nezávislých médií a opozičních organizací ruské úřady umlčely, řada z nich se rozpadla nebo přesunula do zahraničí.

Opoziční politici, kteří odmítli odejít do exilu, jsou nyní za mřížemi. Alexej Navalnyj od roku 2021, kdy se vrátil do Moskvy poté, co se v Německu zotavil z otravy novičokem. Kromě něj také například Vladimir Kara-Murza, který se po zahájení invaze vrátil do Ruska ze Spojených států, a Ilja Jašin, stálice ruské opoziční politiky, který slíbil, že zůstane v Moskvě.

Ruská inteligence žijící v exilu se navíc rozkročuje na dvou frontách. Kromě podpory doma se snaží i o podporu ze zahraničí. To jsou ale různá publika.

Iniciativy na půdě europarlamentu i další projekty nicméně podle Havlíčka dokazují, že se skupinám podporu Západu daří do určité míry získat. „Společný postup ruských demokratů dává velký smysl z toho vnějšího pohledu, možná ještě větší než z toho domácího,“ přibližuje analytik.

Západní státy se však k podpoře opozice staví různě. Zatímco z České republiky jí podle Havlíčka mnoho není, Spojené státy nebo třeba Německo ji dávají najevo silně. „Poskytují opozici zázemí a podporu, protože mají za to, že je dobrá investice tyto lidi podporovat, aby se nějakým způsobem mohli dál angažovat v komunikaci s ruskou společností a přesvědčování běžných Rusů, že nemají podporovat válku a že mají vidět tu realitu takovou, jaká je, ne jak jim ji servíruje ruská propaganda v televizích,“ uzavřel analytik.