Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
V posledním zhruba roce a půl zažívá Daniela Richterová z profesního hlediska nebývalé období. V jedné z jejích dlouhodobých hlavních výzkumných oblastí začalo totiž být velmi živo.
V Evropě postupně došlo k nespočtu podezřelých incidentů a sabotáží připisovaných Rusku, které se okamžitě staly předmětem jejího zájmu. Ty podle ní v posledních dekádách nemají obdoby a odhalují zcela nové metody ruských zpravodajských služeb.
„K sabotážím zpravidla dochází až v takových momentech, kdy znepřátelené strany počítají s tím, že k válce možná opravdu dojde, nebo když už válka probíhá a jedna či obě strany se jí účastní. Během studené války k takovým momentům došlo dvakrát, ale nikdy to nepřerostlo do té míry, že by se někdo odhodlal k sabotážím, k jakým dochází dnes,“ zní její slova z rozhovoru, ve kterém mimo jiné zasazuje současné dění do kontextu historie druhé poloviny 20. století.
Ve svých článcích zmiňujete, že současné ruské sabotážní operace v Evropě jsou nejintenzivnější od druhé světové války. Během studené války k ničemu srovnatelnému nedocházelo?
Když před zhruba rokem a půl začalo přibývat případů sabotáží, často se i mezi experty tak nějak obecně předpokládalo, že podobné věci se děly i za studené války. Když jsme se na to ale podrobně podívali, zjistili jsme, že ne. O ničem takovém, co v Evropě vidíme dnes, skutečně v evropském kontextu z období po 2. světové válce nevíme.
K sabotážím totiž zpravidla dochází až v takových momentech, kdy znepřátelené strany počítají s tím, že k válce možná opravdu dojde. Během studené války k takovým momentům došlo dvakrát, ale nikdy to nepřerostlo do té míry, že by se někdo odhodlal k sabotážím, k jakým dochází dnes.
Daniela Richterová
Momentálně působí na Katedře válečných studií londýnské King’s College. Ve svém výzkumu se věnuje historii zpravodajských služeb za studené války i aktuálním otázkám spojeným se zpravodajskými operacemi. Svůj výzkum prezentovala i na dalších věhlasných univerzitách včetně například Harvardovy univerzity nebo Univerzity v Cambridge. Její články vychází prestižních odborných časopisech a píší o ní i světová média.
Nedávno jí v USA vyšla monografie Watching the Jackals: Prague's Covert Liaisons with Cold War Terrorists and Revolutionaries. Kniha pojednávající o historii Prahy jakožto oblíbené destinace teroristů a blízkovýchodních revolucionářů za studené války vyjde příští rok i v češtině.
Jsou sabotáže podle vás tedy tím nejagresivnějším typem hybridních operací?
Dalo by se to tak říct. Jde o kinetický druh takzvaných aktivních opatření. Do této kategorie patří kromě sabotáží ještě politicky motivované vraždy a únosy, ke kterým docházelo i za studené války. Sabotáže jsou ale v této kategorii takovou krajní možností, kdy už se jedná o limitovanou vojenskou operaci. Někdo dává najevo, že je na svého oponenta ochoten opravdu fyzicky zaútočit. Mnoho typů sabotáží má sice limitovaný charakter, ale už je to forma přímého útoku.
Do aktivních opatření, které stejně jako sabotáže nebo vraždy usilují o to, aby nějakým způsobem změnily politickou situaci či dynamiku na nějakém místě, patří i propaganda či diskreditační kampaně. Ty už ale nejsou kinetické. Do zcela odlišné rodiny operací pak patří činnosti s cílem nikoliv měnit realitu, ale získávat informace, tedy špionáž.
Máme ten přechod k sabotážím vnímat čistě v souvislosti s větším odhodláním Ruska, nebo je za nimi i ve srovnání s obdobím studené války nějaký nový cíl?
Aj ked za studené války Sovětský svaz sabotaze proti zapadnym strategickym cielom nevykonaval, neznamena to, ze ich nemal pre pripad potreby naplanovane. Tieto plany sa zachovali a vdaka tymto dokumentom vieme, ze Moskva a jej spojenci mali dva velké strategické a jeden taktický cíl, které pripadnymi saborazami chceli docielit. Tieto ciele dnes zůstaly vesměs stejné, ale dnes k nim minimálně ještě jeden strategický cíl přibyl.
I když za studené války Sovětský svaz sabotáže proti západním strategickým cílům nevykonával, neznamená to, že že je neměl pro případ potřeby naplánované. Tyto plány se zachovaly v dokumentech, díky kterým víme, že Moskva a její spojenci měli dva velké strategické cíle a jeden taktický cíl, kterých případnými sabotážemi chtěli docílit. Ty dnes zůstaly vesměs stejné, ale minimálně jeden strategický cíl k nim přibyl.
Prvním strategickým cílem bylo podrýt politiku nepřátelského státu, což nepochybně platí i v současnosti, kdy se Rusko snaží zlomit politickou podporu Ukrajiny. Druhým strategickým cílem bylo narušení jednoty mezi státy, které jsou vnímány jako nepřátelský tábor, konkrétně NATO, což podle mě rovněž jasně vidíme i dnes.
Kromě toho za studené války existoval i taktický cíl spočívající v působení ekonomických škod či škod snižujících vojenskou schopnost.
Zcela novým strategickým cílem podle mě je vytvoření takzvané atmosféry chaosu a dojmu, že ruští agenti jsou všude a nedá se proti nim nic dělat. Například podle mých kolegů Andreie Soldatova a Iriny Boroganové je toto dokonce hlavním cílem ruských sabotáží.
Ruské sabotáže
Už více než rok dochází v Evropě k sabotážím a další činnosti iniciované ruskými zpravodajskými službami. Odhalené případy ukazují, že Kreml je agresivnější než kdy dřív a má nové metody.
Slyšel jsem názor, že sabotáže mohou být i o testování reakcí a identifikaci mezer v obraně protivníků, které Rusko může provádět za účelem příprav pro potenciální masivní sabotážní operace, které by provedlo, kdyby došlo ke skutečné válce…
Nemyslím si, že by toto bylo hlavním cílem, ale vedlejším cílem to být může. Zpravodajské služby mají vždy zájem zjistit, jak oponent reaguje, jakou má kapacitu a jak se v určitých situacích zachová.
Kromě toho může být vedlejším cílem i zaměstnat oponenta. Všechny ty soudní procesy a vyšetřování sabotérů stojí statisíce a miliony liber. Zaměstnává to kvalifikované policisty, právníky a lidi z bezpečnostních služeb na dlouhé měsíce. A to i když jde o malý útok. I to je podle mě součástí plánu.
V poslední době Rusko začalo na sabotáže a další práce ve velkém najímat amatéry z anonymních skupin na sociálních sítích. Je to levné a efektivní. Když jsou najatí amatéři dopadeni, Kreml to nijak „nebolí“. Existují ale i nějaké nevýhody tohoto, jak vy říkáte, „gig economy modelu“ sabotáží?
Záleží na tom, na co tyto amatérské sabotéry chcete použít. Pokud na vytváření chaosu, tak je to opravdu velmi efektivní metoda. Kdyby ale bylo potřeba nějakých opravdu efektivních operací s cílem zničit kritickou infrastrukturu, můžeme o efektivitě této metody polemizovat. Najatí amatéři nemají žádný výcvik a mnohem častěji se stane, že budou chyceni, nebo že svůj úkol prostě nesplní.
Do nitra sítě ruských agentů-ilegálů:
Jaké další metody Rusko pro své hybridní operace v Evropě momentálně využívá?
Velmi pravděpodobně kromě gig economy modelu Rusko využívá i klasický model. To znamená že v Evropě i po velké vlně vyhošťování nepochybně nadále operují důstojníci ruských zpravodajských služeb, kteří vedou tradičně fungující agenty.
Vedle toho jsou tu ještě další řekněme outsourcingové modely. Jeden z nich spočívá v najímání profesionálních zabijáků, který mohl být využit například při vraždě zběhlého pilota Maksima Kuzimova. Toho našli zavražděného ve Španělsku velmi profesionálním způsobem. Pak je tu ten zmiňovaný gig economy model, v jehož rámci práci odvádí náhodně vybraní amatéři. Ti jsou najímáni většinou po jednotlivých úkolech a často ani sami nemusí vědět, čemu má splnění úkolu přesně posloužit. Pak je tu ale ještě jeden model, který odhalil nedávný soudní proces ve Velké Británii, který nazývám dodavatelský nebo manažerský. I tam práci provádí amatéři, ale už to není náhodné a má to několik dalších specifik.
Vy jste se těch slyšení soudu přímo účastnila v roli pozorovatelky, můžete o tom případu říct víc?
Šlo o soudní proces se šesti Bulhary, kteří pro ruské zpravodajské služby (FSB a GRU) vykonávali různé zpravodajské úkoly a aktivní opatření. Proces odhalil neobvyklou strukturu, která připomíná vztah mezi komerční firmou a státem. V čele struktury stál muž jménem Jan Marsalek, bývalý CEO zdiskreditované německé firmy Wirecard, který je od roku 2020 na útěků a pravděpodobně se ukrývá v Moskvě.
Ten šestici Bulharů operace zadával a pro ruské zpravodajské služby pracoval v podstatě jako takový externí projektový manažer. Marsalek se se zpravodajskými službami domluvil na určité práci, kterou pak delegoval na lidi, kteří fungovali jako oblastní manažeři, takže práci udělali nebo zadali dalším. Zajímavé je, že někdy poptávka přicházela od zpravodajských služeb a někdy naopak sám Marsalek a jeho lidi z vlastní iniciativy nabízeli, co by mohli udělat.
Zprvu šlo téměř výhradně o sledování novinářů nebo nějakých z ruského podhledu nepohodlných osob. Po ruské invazi ale skupina přešla k aktivním opatřením, kdy mimo jiné prováděla propagační kampaně formou nálepek a graffiti nebo usilovala o inscenaci protestů proti kazašské vládě.
Na rozdíl od gig economy modelu také nešlo v žádném případě o náhodně vybrané lidi. Skupina byla složená z šestice lidí, kteří mezi sebou měli dlouhodobé a komplikované vztahy. Byli to amatéři, ale během času se naučili operovat například i s drony a další technikou. Zdálo se, že mají v podstatě neomezené finanční prostředky.
Myslím si, že takových sítí v budoucnu uvidíme víc. Využívají je i další země.
Jak reálné podle vás je, že by v reakci na ruské sabotáže NATO aktivovalo článek 5?
Myslím si, že červené linie NATO pro článek 5 se dost posunuly. I proto teď ostatně vidíme sabotáže, ke kterým by se třeba před padesáti lety Rusové neodvážili. Na druhou stranu je pro ně ale jistě nadále těžké číst, kde přesně ta červená linie je. Ostatně to platí i opačně. I Rusko čelí sabotážním operacím ze strany Ukrajiny a nikdo neví, kde je červená linie, jejíž překročení by mohlo vést k nějaké další eskalaci ze strany Ruska. Obecně řečeno ale jednoduše nemůžeme vědět, kdy ty červené linie jedné či druhé strany jsou, a přestože nějaké debaty v NATO nejspíš probíhají, není v zájmu států, aby to nějak otevřeně deklarovaly.
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámeny Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Ještě je k tomu možná dobré dodat, že mezi Ruskem a Západem existuje nějaká forma kontaktu. Většinou tento kontakt zprostředkovávají zpravodajští důstojníci nebo šéfové služeb a my víme, že k nějakému kontaktu došlo například před vypuknutím invaze, kdy Rusko mělo obdržet nějaké varování. Podobný scénář se měl odehrát i minulý rok poté, co americké zpravodajské služby zjistily, že GRU plánuje poslat výbušné balíky na nákladních letadlech do USA a Kanady. Prezident Biden tehdy vyzval šéfa CIA, aby varoval Putinův blízký okruh lidí.
Co může NATO v tuto chvíli ještě proti sabotážím dělat kromě posilování obrany a snahy potrestat viníky?
Předpokládám, že NATO kromě těch obranných opatření činí i nějaké ofenzivní kroky. Veřejně se o tom nemluví, ale myslím si, že nějaké psychologické operace pravděpodobně probíhají.
Dá se říct, kdo má v tomto hybridním boji momentálně navrch?
Asi ne. Myslím si, že ty strategické cíle, tedy podrytí jednoty a vytváření chaosu, jsou takzvaná long game (dlouhá hra). Strany se od sebe neustále učí a je nesmírně těžké vyhodnotit, kdo má zrovna navrch. Můžeme jen sledovat, kdo v dané chvíli přikládá do ohně, a doufat, že se ten oheň úplně nerozhoří. Vypadá to nicméně dost nebezpečně.
