Stínová flotila vyplouvá ze stínů. „Tajné“ ruské tankery hromadně mění vlajku

Světové oceány brázdí stovky plavidel sloužících Moskvě. Jde o ruskou stínovou flotilu, která režimu Vladimira Putina pomáhá obcházet sankce uvalené západními státy po začátku invaze na Ukrajinu. Tankery vyvážejí ropu nad hranicí evropského cenového stropu a agresivní válečnou kampaň tak z podstatné části pomáhají financovat.

Ruské příjmy z vývozu fosilních paliv činí za více než čtyři roky války přes bilion eur. Aktuálně probíhá 75 až 80 procent exportu ropy po moři. A zhruba sedm z deseti k tomu využívaných plavidel spadá právě do stínové flotily.

Jejich charakteristickým znakem dlouho bylo záměrné vyhýbání se ruské vlajce. Provozovatelé tankery registrovali v jiných zemích, maskovali jejich spojitost s Ruskem a chránili Moskvu před přímou státní odpovědností.

Jenže tomu je nyní konec. Námořní registr plavidel sídlící v Petrohradu má v posledních měsících nezvykle napilno. Více než pětina plavidel stínové flotily je nyní registrovaná pod ruskou vlajkou.

Kreml tak otevřeně přiznává své spojení se stínovou flotilou – a svou závislost na ní.

„Za jiných okolností by to mohlo představovat vítězství transparentnosti. Ve skutečnosti to ale naznačuje něco mnohem znepokojivějšího,“ řekla v rozhovoru pro Seznam Zprávy Elisabeth Brawová, švédská bezpečnostní expertka působící v prestižním washingtonském think tanku Atlantic Council.

Dříve, než se pustíme dál, musíme si vysvětlit jeden základní pojem – „vlajky výhodnosti“.

Úmluva OSN o mořském právu (UNCLOS) – v podstatě taková ústava světových oceánů – dává právo registrovat lodě kterémukoli státu na světě. „Právo sice zmiňuje požadavek ‚skutečné vazby‘ mezi státem vlajky a plavidlem, ale v realitě má jen malý význam,“ říká Natalie Kleinová, profesorka mořského práva na Univerzitě v Sydney. „Vyžaduje pouze to, aby lodní společnost splňovala požadavky vnitrostátního práva státu vlajky pro registraci. Tyto požadavky vnitrostátního práva mohou být tak jednoduché, jak si stát vlajky přeje.“

V praxi to znamená, že některé státy jsou značně benevolentní a registraci umožňují takřka komukoli. Proto „vlajky výhodnosti“.

Právě z tohoto důvodu je téměř polovina obchodních lodí registrována pouze ve třech zemích – v Libérii, Panamě a na Marshallových ostrovech. Ty přitom bohatě vydělávají na správních poplatcích.

Stínová flotila tohoto fenoménu využívala a lodě schovala „ve stínu“ velkého registru.

Západ ale začal na tyto země tlačit a třeba Libérie nebo Panama už ruské lodě vyškrtly. Stínová plavidla jsou totiž – vedle toho, že pomáhají financovat protiprávní invazi – často ve špatném technickém stavu.

„Typické vlajkové země na vlajkách výhodnosti vydělávají a potřebují si udržet prestiž. Libérie nebo Panama sice registraci umožňují každému, ale vyžadují nějaký standard,“ popisuje analytička Brawová, která se ve výzkumu věnuje zejména otázkám námořní bezpečnosti. „Vlajky, které používají stínová plavidla, patří zemím, které nemají téměř žádné zkušenosti ani odborné znalosti v oblasti námořní dopravy. A jsou ochotné registrovat pod svou vlajkou jakoukoli loď, bez ohledu na to, v jak špatném je stavu.“

Data analytické společnosti Windward ukazují, které země to jsou. Vlastníci ruských stínových plavidel si vybírají zejména Kamerun, Sierru Leone a Írán.

Vedle toho navíc stínová flotila využívá i ryze podvodné registry – takové, které v daném státě někdo provozuje, aniž by od něj měl potřebné oprávnění. Takhle jsou ruské lodě podle dat často registrované v Karibském Nizozemsku, Guyaně nebo Mosambiku.

Na lodě pod pochybnou nebo falešnou vlajkou se ale nevztahuje standardní ochrana mezinárodního práva. Přeregistrací se tak otevřela cesta k zadržování lodí, vstupům na palubu a dalším akcím.

Počet kontrol a zadržení plavidel, které pobřežním státům umožňuje UNCLOS, proto stoupá. Země Evropské unie zabavily jen od začátku letošního roku devět stínových tankerů, další přidala také Británie.

„Proto se Rusko rozhodlo pro registraci pod svou vlajkou,“ vysvětluje Brawová. „Zdá se, že kalkuluje s tím, že pokud loď pluje pod ruskou vlajkou, země, jako Švédsko, Finsko, Estonsko nebo Francie, budou méně ochotné vstoupit na její palubu. Jednoduše proto, že se budou bát. Rusko by na rozdíl od Sierry Leone nebo Rovníkové Guiney mohlo zasáhnout,“ říká švédská bezpečnostní expertka.

Ruská vlajka tak nyní podle Windwardu vlaje na 213 z více než tisícovky stínových plavidel Moskvy. Z přibližně čtyř procent, která to byla ještě na konci roku 2024, je to najednou více než pětina lodí administrativně podřízených Moskvě.

K registraci „doma“ vybízí i návrh prezidentského dekretu Vladimira Putina. Jeho cílem je zjednodušit registraci lodí v Rusku, což podle analytiků znamená posun směrem k přímé kontrole stínové flotily. Námořní zpravodajský web Safety4Sea pak také uvádí, že „navrhovaný systém by rozšířil okruh subjektů oprávněných zahájit registraci plavidla. Zejména zahraniční vlastníci lodí přepravujících ruský náklad by mohli o registraci požádat přímo.“

Brawová to spojuje ještě s jedním znepokojivým trendem: „V posledních měsících řadu stínových plavidel v Baltském moři doprovázelo ruské námořnictvo. Pokud lodě plují pod ruskou vlajkou, je pro to v očích Kremlu obhajitelný důvod. Další přeregistrace vedou jen k rozšíření této eskortní služby.“

Experti však upozorňují na celou řadu problémů. Mnohé ze stínových plavidel jsou ve stavu, kdy by je běžné trhy poslaly do šrotu. Zvyšuje se riziko nedostatečné údržby, srážek plavidel nebo úniků přepravovaných látek, tedy zejména ropy.

Za inspekce, řádnou údržbu nebo třeba výcvik posádky je zodpovědný stát vlajky, nyní tedy z podstatné části Rusko. Pokud se prokáže zanedbání, může být v případě katastrofy – například ekologické havárie – zodpovědné.

Zřejmě i proto si Moskva pod svá křídla stahuje hlavně lodě v lepším stavu - mladší a menší. „Postupuje velmi selektivně,“ komentuje to datový vědec a geograf Mikael Brunila z pařížské univerzity Sciences Po, který Seznam Zprávám poskytl některá data ze svého výzkumu.

„Lodě, které přešly pod ruskou vlajku, mají průměrnou nosnost 95 800 DWT (nosnost lodi v tunách – pozn. red.), naproti tomu lodě stínové flotily pod jinými vlajkami mají průměrnou nosnost 101 500 DWT a ty pod falešnými vlajkami dokonce 111 400 DWT. Kreml si také pod svou vlajku přesouvá mladší lodě. Jejich průměrné stáří činí 18,9 roku, zatímco lodě pod jinými vlajkami jsou v průměru o něco starší,“ popsal Seznam Zprávám.

Kromě právní odpovědnosti má ale ruská vlajka pro lodě i jiné nevýhody. „Nejzávažnějším právním důsledkem je možnost pobřežního státu zakázat, aby plavidla určité vlajky vplouvala do jeho přístavů,“ říká právnička Kleinová.

Samotná příslušnost ke stínové flotile totiž vstup do přístavu nezakazuje. V Evropské unii je rozhodující, zda je loď na sankčním seznamu. Tam je však jen asi 600 lodí z více než tisícovky celkového počtu stínových tankerů. Pokud budou transparentně ruské, je evropská pozice snazší.

A pokud loď jen proplouvá výsostnými vodami daného státu (12 námořních mil, tedy asi 22 km od základní linie)?

„Každé plavidlo pod cizí vlajkou má právo pokojného průjezdu, a pokud nejedná v rozporu s tímto právem, nemělo by být vystaveno zásahu pobřežního státu,“ vysvětluje Kleinová. „Pobřežní stát však může nad plavidlem ve svém teritoriálním moři vykonávat trestní jurisdikci, pokud je zahraniční loď podezřelá z trestného činu takové povahy, že narušuje mír země nebo pořádek v pobřežním moři,“ cituje profesorka z článku 27 UNCLOS.

Zda by pobřežní stát mohl zákonně zasáhnout, by tak podle ní záviselo také na jeho vnitrostátním trestním právu. Právnička v této souvislosti poukazuje zejména na možnost kriminalizovat obcházení sankcí. Evropským státům by to mohlo rozšířit právní prostor k zásahu proti stínovým tankerům i při jejich pouhém průjezdu výsostnými vodami.

Nicméně úplně stínovou flotilu odstřihnout zřejmě nepůjde. Její plavidla totiž evropské přístavy nutně nepotřebují a velká část infrastruktury, na níž jsou závislé, leží mimo dosah západních států. A jak ukazují jejich neustálé administrativní přesuny, na každý uzavřený registr se zatím daří najít jiný.

Právě tady vidí například Mikael Brunila hlubší problém: „Stínová flotila není nějaká anomálie v jinak křišťálově čistém prostředí námořní dopravy. Systém neničí, spíše využívá jeho mezery.“

„Spoléhání se na státy vlajky je dlouhodobou slabinou mořského práva, která existovala už před vznikem stínových flotil. Abychom tento problém překonali, muselo by dojít k významným změnám ekonomického modelu námořní dopravy,“ doplňuje Kleinová.

Boj se stínovou flotilou proto stále více připomíná hru na kočku a na myš. Západ může sankcionovat další tankery, tlačit na registry nebo jim uzavírat přístavy. Rusko a provozovatelé lodí ale hledají další vlajky, společnosti a trasy, kterými omezení obejdou.

Ani přesun plavidel pod ruskou vlajku tuto hru neukončuje. Ukazuje spíš, kam se posunulo její další kolo.

Stínová flotila je sice méně stínová, nikoli však nutně méně schopná přepravovat ruské suroviny a dál živit kremelskou agresi na Ukrajině.