Orbán po volbách může uprchnout, říká znalec Maďarska

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do ulic v Budapešti minulý víkend vyšlo kolem 200 tisíc lidí. Zakázaný pochod na podporu práv LGBT+ lidí se změnil v masovou demonstraci proti vládě Viktora Orbána.

Pukliny v Orbánově systému už několik měsíců naznačují i průzkumy veřejného mínění. Opoziční strana Tisza europoslance Pétera Magyara má podle nich šanci Orbánův Fidesz porazit.

„Magyar poprvé po patnácti letech skutečně probudil v Maďarech naději na změnu. A v systému, který se drží na strachu a loajalitě, je právě naděje tím nejnebezpečnějším faktorem,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy politolog a sociolog Bálint Madlovics z budapešťské Středoevropské univerzity.

Viktora Orbána a jeho stranu Fidesz však nelze až do voleb na jaře příštího roku podceňovat. Podle Madlovicse se dají očekávat změny volebních pravidel na míru Fideszu i pokus kriminalizovat Magyara a oslabit jeho stranu.

„Režim se už roky připravuje na scénář, podle něhož by prohra ve volbách ve skutečnosti neznamenala změnu u moci. Dlouholeté kontrakty, převedení státního majetku na loajální nadace, jmenování lidí do klíčových institucí i na 12 let – to vše má zajistit, že si i po ztrátě vlády udrží vliv i finance,“ myslí si Madlovics.

Když mluvíme o Maďarsku za Viktora Orbána, je správné používat pro jeho pojmenování termín „režim”? Došlo to už tak daleko?

Správně je systém i režim, já bych se držel pojmu režim. Neoznačuje zde jen politický systém, ale i ekonomické a společenské uspořádání, které má svou vlastní vnitřní logiku — odlišnou od liberální demokracie. Maďarsko dnes chápeme jako autokracii.

V čem autoritářská povaha spočívá?

V tom, že existuje jen jeden mocenský vrchol, je tu jedna pyramida moci. Všichni aktéři musí být napojeni na tuto síť loajality. Cílem režimu je odstranit nebo podřídit si všechna autonomní centra moci nebo nezávislé instituce - soudy, média, samosprávy, byznys. Autokracie se vyznačuje nedostatkem mocenského pluralismu, což pro Maďarsko platí.

Můžeme to srovnat s Polskem za vlády Jarosława Kaczyńského. V Polsku šlo snahu o tzv. konzervativní autokracii, která se zaměřovala hlavně na podřízení politických institucí. V Maďarsku ale máme co do činění s „patronátní autokracií“ nebo se dá říct mafiánským státem. To znamená, že vedle koncentrace moci probíhá i systematické centrálně řízené přerozdělování ekonomických zdrojů lidem loajálním Orbánovi.

Jak to vypadá v praxi?

V Maďarsku vznikla nová vrstva vlastníků, protože motivem režimu není jen koncentrace moci, ale i masivní hromadění bohatství. Režim používá moc k cíleným odměnám i trestům a díky tomu vytvořil novou vrstvu loajálních oligarchů, s jejichž pomocí hromadí bohatství.

Jde to ruku v ruce. Zatímco v konzervativní autokracii jde především o politickou kontrolu, v Maďarsku se režim snaží přetvořit celou ekonomiku tak, aby klíčoví vítězové - ti nejbohatší a nejvlivnější - byli lidé, které sám vynesl nahoru.

Jde o lidi, kteří zbohatli díky státním zakázkám, cíleně nastaveným tendrům, dotacím a úvěrům. Často se stává, že majetek jiných firem je kvůli nátlaku státu a zastrašování převeden do rukou loajálních lidí, aby mohli být ještě úspěšnější. Právě tahle dynamika odlišuje Maďarsko například od Polska.

I proto mluvíme o mafiánském státu, protože režim vytváří novou vrstvu oligarchů, kteří získávají státní zakázky, úvěry a majetek na základě politické loajality. Tuto vládnoucí elitu nazýváme „adoptovanou politickou rodinou“ v čele s hlavním mecenášem Viktorem Orbánem.

Například nejbohatší Maďar Lőrinc Mészáros měl v roce 2010 jen pár desítek tisíc eur. Dnes má přes tři miliardy – téměř výhradně díky státním zakázkám. Existují data, která ukazují, že v tendrech vyhrává s pravděpodobností zcela mimo tržní realitu – vítězí v téměř všech tendrech, do kterých se přihlásí.

Dokázal už režim Viktora Orbána zásadně proměnit maďarskou společnost? Myslím vnitřně – ve způsobu, jak lidé přemýšlejí a mluví o politice. Ve smyslu normalizace v Československu po roce 1968, nebo nějak jinak?

Dlouho to tak opravdu vypadalo. Zvlášť v době, kdy ještě nebyl v politice Péter Magyar, opozice nebyla životaschopná a lidé neměli alternativu. Tehdy mnozí režim přijali jako danost – adaptovali se, racionalizovali si ho, říkali si: „Není to ideální, ale aspoň víme, jak v tom chodit.“ Získali pocit určité stability, i když výměnou za loajalitu a závislost.

Navíc ti noví oligarchové nejenže zbohatli, ale stali se i velkými zaměstnavateli, často skrze státní zakázky a sítě subdodavatelů. Tím vznikla široká vrstva lidí ekonomicky závislých na režimu. A čím více jste na režimu závislý, tím méně pravděpodobně proti němu vystoupíte. To je jádro režimu patronátní autokracie. Platí to ve vzdělávání, zdravotnictví i sociální politice.

Podařilo se to dotáhnout k dokonalosti? Už jste totiž zmínil nového opozičního lídra Pétera Magyara.

Ještě po parlamentních volbách v roce 2022 to vypadalo, že režim plně ovládl společnost. Opozice byla roztříštěná, média i instituce byly pod kontrolou a režim eliminoval téměř všechny relevantní zdroje odporu. Ale pak přišel zlom – nástup Pétera Magyara ukázal, že v zemi stále existují lidé, zdroje a energie pro změnu. Jen dosud neměli důvěru, že má smysl se ozvat.

V čem je jeho síla?

Zlomil důležitý psychologický efekt autoritářských režimů – iluzi, že změna není možná. V momentě, kdy lidé uvidí reálnou naději, začnou se znovu politicky probouzet. A to se teď děje.

Péter Magyar byl roky součástí systému Fideszu. Dá se vůbec považovat za autentického politika?

Paradoxně mu právě tahle minulost dodává důvěryhodnost. Nechci jeho úspěch redukovat jen na charisma nebo mediální obratnost, byť i ty hrají roli. Důležitější ale je, že zaplnil strukturální prázdné místo.

V minulosti, zhruba rok po každých volbách - v letech 2010, 2014 i 2018 - se objevovaly masové protesty, ale neexistovala žádná opoziční síla, která by je dokázala přetavit v politickou moc. Staré opoziční strany byly rozhádané, nevěrohodné, často personálně spjaté s minulostí. Loni, když došlo k protestům po prezidentské milosti v případu zneužívání dětí, se k nelibost lidí nerozpustila, protože se objevil Péter Magyar. Nasměroval tuhle sílu do nové politické strany.

Magyar ale není zvenčí. Není to problém?

Právě naopak. Lidé v něm vidí prasklinu v systému. On je důkazem, že odpor už nevychází jen z opozice, ale vzniká i uvnitř. A když někdo zevnitř začne mluvit o „mafiánském státě“, tak jak to nazýváme i my v akademické rovině, a pojmenuje mechanismy odměn, trestů a klientelismu, má to obrovský dopad.

Takže je to naopak a jeho minulost v systému Fideszu je vlastně výhodou?

Ano, protože ukazuje, že rozumí systému zevnitř a nebojí se o něm mluvit. Navíc nezůstal jen u slov a loni 15. března zorganizoval velkou demonstraci. Uspěl i v eurovolbách a zastínil ostatní opoziční strany. To jsou důležité validační momenty, tedy zlomové okamžiky, které přesvědčily veřejnost. Díky nim ho lidé vnímají jako reálnou politickou alternativu.

Jeho podpora tedy stále roste?

Přesně tak. Funguje tu efekt „sebenaplňujícího se proroctví“ – čím víc lidí mu důvěřuje, tím silnější se zdá. A čím silnější se zdá, tím víc lidí se k němu přidává. Po patnácti letech je to poprvé, kdy se v Maďarsku objevila osoba, která působí, že může režim skutečně ohrozit.

Jakou roli v současném dění hraje maďarská ekonomika?

Rozhořčení lidí, které se dnes projevuje na ulicích, není jen reakcí na loňskou aféru s prezidentskou milostí v kauze zneužívání dětí - má hlubší kořeny. Ekonomická situace je špatná: inflace byla extrémní, růst stagnuje, životní náklady stouply. To všechno se sčítá. Podobné frustrace tu sice byly i dřív, ale teď poprvé existuje politický aktér, který s tím dokáže něco udělat.

Příští rok na jaře budou parlamentní volby. Pokud v nich Viktor Orbán prohraje, dojde podle vás na poklidné předání moci jako nedávno v Polsku?

To je klíčová otázka. Mezi Polskem a Maďarskem je zásadní rozdíl. V Polsku šlo Jarosławu Kaczyńskému o to, zda bude vládnout, nebo skončí v opozici. U Viktora Orbána je to mnohem vážnější – tam jde o to, zda zůstane u moci, nebo půjde do vězení. A to bez přehánění.

Podívejme se na příklady z regionu: Viktor Janukovyč musel v roce 2014 z Ukrajiny uprchnout a Nikola Gruevski ze Severní Makedonie taky, dokonce mu v tom pomáhala maďarská tajná služba. Existuje vzorec – autoritáři často čelí reálným právním důsledkům, a to zásadně ovlivňuje jejich ochotu či neochotu odejít od moci.

Proč by se měl tenhle scénář týkat i Orbána?

Protože v jeho případě nejde jen o ztrátu moci, ale potenciálně i o právní důsledky. Jeho režim není jen autoritářský, ale také klientelistický a hluboce zkorumpovaný. Korupce se tu nepotlačuje – je institucionalizovaná a organizovaná shora, stala se funkční vlastností režimu. Proto je systém strukturálně podobný kriminálním organizacím, boří kontrolní mechanismy, aby se na úkor státu mohla obohatit Orbánova skutečná i adoptovaná politická rodina. Orbán není jen autokrat. Je to autokrat, který má co ztratit.

Myslíte, že se bude moct udržet u moci i přes případnou porážku ve volbách?

Udělá pro to všechno. Už v minulosti upravoval volební systém ve svůj prospěch – v roce 2010 potřeboval ke dvoutřetinové většině 53 % hlasů, ale v roce 2014 už jen 44 %. Není důvod se domnívat, že by teď tuhle taktiku nezopakoval.

Zároveň už teď začíná rozdávat finanční výhody a sypat veřejné peníze do kampaně. V roce 2022 vláda těsně před volbami „shodila z vrtulníku“ 2,5 % HDP ve formě dárečků pro voliče. Letos to pravděpodobně zopakuje.

A pokud ani to nebude stačit?

Pak sáhne po silovějších metodách. V minulosti používal tři hlavní taktiky vůči opozici:

První je její marginalizace, tedy upozadění. Opozice dostává minimum prostoru v médiích a minimální finanční zdroje. Nechává opoziční politiky říkat si, co chtějí, ale zařídí, aby je vlastně nikdo neslyšel.

Druhá metoda je „domestikace“. Je to pokus ovládnout některé opoziční strany zevnitř - infiltrovat je, koupit si jejich lídry nebo vytvořit falešné opoziční projekty, které ve skutečnosti využívá ke svým účelům.

Třetí je likvidace. Ta může být finanční. Udělal to už před volbami v roce 2018 straně Jobbik, která dostala přemrštěnou finanční pokutu. Nezlikvidovalo ji to úplně, ale byla to pro ni citelná rána.

U Pétera Magyara se zdá, že první dvě taktiky už moc nefungují. Má podporu části médií i části podnikatelů a nemá žádnou zavedenou stranickou strukturu, kterou by šlo zkorumpovat nebo rozložit zevnitř.

To ale může být i slabina, ne?

Ano, protože Magyarova strana Tisza zatím nemá jasné kandidáty, nemá „nomenklaturu“. V eurovolbách fungoval výběr formou veřejného výběrového řízení – zájemci se mohli přihlásit online. Tenhle otevřený model je transparentní, ale zároveň náchylný k infiltraci. Magyar sám opakovaně varuje, že Fidesz může vysílat do Tiszy své „agenty“ a obává se infiltrace.

V případě Magyarovy strany je ve hře i likvidace?

Myslím, že se ji režim opravdu pokusí využít. Už teď se snaží dosáhnout toho, aby Evropský parlament zbavil Magyara europoslanecké imunity, aby ho mohli trestně stíhat.

Za co konkrétně?

Za to, že údajně hodil někomu mobil do Dunaje. Incident se odehrál loni na jaře, když v baru slavil úspěch v evropských volbách. Provokoval ho jeden z vládních propagandistů a snažil se ho zblízka fotit. Mobil pak dokonce hledali policejní potápěči. Není to nijak vážný delikt, ale nejde o čin samotný, jde o to, vytvořit z něj kriminálníka. A pak třeba právně omezit jeho účast ve volbách.

To by ale vyvolalo silnou reakci i zvenčí, ne? Zejména z Evropské unie?

Určitě by to byla silně kontroverzní věc, ale otázka zní, co by EU v reálu udělala. Možná by dál omezovala fondy nebo zpřísnila sankce. Možná by šla až k omezení hlasovacích práv Maďarska. Ale musíme si přiznat, že EU není stavěná na řešení takových situací. Má silné nástroje vůči zemím, které chtějí vstoupit, ale téměř žádné vůči těm, které už uvnitř jsou a chovají se jako „popřístupoví chuligáni“, jak to nazývají někteří moji kolegové.

Pokud by nakonec Péter Magyar volby skutečně vyhrál, má Orbán šanci si moc nějak udržet?

O to se rozhodně pokusí. Režim se už roky připravuje na scénář, podle něhož by prohra ve volbách ve skutečnosti neznamenala změnu u moci. Dlouholeté kontrakty, převedení státního majetku na loajální nadace, jmenování lidí do klíčových institucí i na 12 let – to vše má zajistit, že si i po ztrátě vlády udrží vliv i finance. Jenže to se může rychle zhroutit.

Jak to?

Maďarská „patronátní autokracie“ funguje na závislosti. Lidé poslouchají, protože dostávají odměny a bojí se trestu. Ale jakmile se režim začne drolit a Orbán už nebude vnímaný jako ten, kdo rozhoduje a rozděluje, loajalita zmizí. Jeho síť může rupnout stejně rychle, jako vznikla. V takovém případě se jeho plán „vládnout i po prohře“ zhroutí.

Co by udělal, kdyby opravdu prohrál volby?

Možná by se snažil udržet se pomocí manipulací, možná by uvažoval o útěku. Má blízké vazby na Moskvu, kam už ostatně uteklo několik postsovětských autokratů. Ale to vše jsou zatím spekulace.

Jisté je jen jedno: Péter Magyar poprvé po patnácti letech skutečně probudil v Maďarech naději na změnu. A v systému, který se drží na strachu a loajalitě, je právě naděje tím nejnebezpečnějším faktorem.