Její táta zasahoval u hořícího Černobylu. „V rodině to bylo trochu tabu“

Do svých šesti let žila v Pripjati, blízko černobylské elektrárny. V noci, kdy explodoval čtvrtý reaktor – 26. dubna 1986 –, ale byla Anastasja Artemjaková v Kyjevě. Její otec Vladimir Tokarenko patřil k prvním lidem, kteří k nehodě přijeli. Pracoval na elektrárně od roku 1972, byl odborníkem na montáž vybavení elektráren.

Anastasja Artemjaková souhlasila s rozhovorem pro Seznam Zprávy o osudné noci i o tom, co následovalo, i když sama říká, že to pro ni nejsou jednoduché vzpomínky.

„V naší rodině to bylo vždy trochu tabu. I táta o tom nerad mluvil, nerad se k tomu vracel. Ale po jeho smrti v roce 2019 jsem našla v jeho sejfu dokumenty o havárii a zásahu. Všechno perfektně utříděné po hodinách a dnech. Popsané fotografie, mapy. Část jsem věnovala černobylskému muzeu v Kyjevě,“ vypráví žena.

Její otec byl v noci na 26. duben v Pripjati a volali mu z elektrárny, že se stala nehoda.

„Táta přijel autem k elektrárně a mezi prvními viděl, co se stalo. Viděl ty kusy grafitu všude kolem. Bylo mu jasné, že se stalo něco strašného, že to je velmi špatné. Pracoval na odstraňování následků až do prosince. Například stavěl drenáž na odvod radioaktivní vody a aby se kontaminace nedostala do řeky Pripjať, protože to by byla katastrofa,“ říká Anastasja Artemjaková.

Vzpomíná, jak táta během prací na odstraňování následků občas přijížděl za rodinou do Kyjeva. „Zakazoval nám, abychom na něj sahali. Nenechal se obejmout. Na jeho zdraví se Černobyl postupně těžce podepsal. Následky ozáření se projevovaly dlouhodobě. Měl problémy s plícemi a cévami, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy a dalšími zdravotními obtížemi,“ líčí Anastasja.

Zástupce hlavního inženýra černobylské jaderné elektrárny Anatolij Ďatlov vedl v noci z 25. na 26. dubna 1986 na čtvrtém bloku elektrárny směnu, která měla za úkol provést zkušební odstávku reaktoru.

Směna vedená Ďatlovem začala s testem osmadvacet minut po půlnoci. V čase 01:22 počítač ukázal, že rychlost štěpné reakce se zvyšuje. Technici vypnuli přívod elektřiny do vodních pump, a jelikož je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se snížil. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru se zvyšoval.

Jediným možným postupem v danou chvíli bylo reaktor vypnout. To směna také udělala: odstranila kryt z knoflíku známého jako AZ5 a stiskla ho. Do reaktoru se začaly zasouvat regulační tyče.

Tento typ, známý pod zkratkou RBMK (kanálový reaktor velkého výkonu), měl ale jeden problém: hroty tyčí byly vyrobené z grafitu. Místo zpomalení reakce, které technici očekávali, nastalo ještě větší zrychlení. Ďatlov ani ostatní o tom nevěděli.

Tepelný výkon reaktoru se prudce zvyšoval: během několika sekund z 200 megawattů na 500 a postupně na 30 tisíc megawattů. Více než desetinásobně nad bezpečný limit.

Dvanáct sekund od stisknutí nouzového tlačítka AZ5 nastal první ze dvou výbuchů. Pára utrhla betonový kryt reaktoru. Pro představu: reaktor byl sedm metrů dlouhý válec o průměru deset metrů. Zapuštěný byl v betonové díře 22 metrů široké a 26 metrů vysoké.

Dvě sekundy po prvním výbuchu nastal druhý, silnější. Rozmetal do okolí elektrárny kusy grafitu, do vzduchu se dostala radiace. Hodiny ukazovaly přesně 01:24:46.

„Nejhorší byla ta nevědomost. Dlouho nikdo pořádně nechápal, co se stalo. V Pripjati vypnuli telefony a lidé jen věděli, že se něco stalo, ale nevěděli přesně co. Žilo tam několik mých příbuzných, velká část naší rodiny. Ještě den po havárii děti šly normálně do školy. Byla sice sobota, ale v Sovětském svazu se chodilo do školy i v sobotu,“ vypráví Artemjaková.

Pripjať nakonec vojáci evakuovali 36 hodin po výbuchu, až během nedělního odpoledne. Více než 44 tisíc obyvatel odvezlo 1255 autobusů.

„Pripjať byla privilegovaným městem pro lidi pracující v energetice. Byly tam vitráže, mozaiky, veřejný bazén, široké ulice. Většina měst v tehdejším Sovětském svazu takto nevypadala. Do dávno opuštěné Pripjati jsem se vrátila až v roce 2021, když jsem tam pracovně jela s jednou delegací. Bála jsem se tam jet, ale nakonec to nebylo tak strašné. Byla tam zeleň, zpívali ptáci,“ vzpomíná Artemjaková.

Ďatlov a ostatní si v prvních chvílích odmítali připustit, že vybuchl reaktor. Domnívali se, že explodovaly nádrže s vodou a párou. Kontrolní panel ukazoval, že regulační tyče jsou zasunuté jen do jedné třetiny. Ďatlov proto vydal rozkaz chladit reaktor vodou a regulační tyče spustit hlouběji.

Jenže v tu chvíli už žádný reaktor nebyl. Jen kráter, ze kterého stoupala k nebi smrtící radioaktivita. Inženýr Anatolij Sitnikov se šel podívat na střechu, aby viděl do čtvrtého reaktoru. Zahlédl plameny, jádro bylo otevřené.

V Sovětském svazu se mělo za to, že reaktor typu RBMK nemůže vybuchnout. „Je bezpečný jako samovar, klidně by mohl stát na Rudém náměstí v Moskvě,“ cituje sovětského jaderného fyzika Anatolije Alexandrova ve své knize o Černobylu americký historik ukrajinského původu Sergej Plochij. RBMK byly levné a výkonné, používaly grafit ke zpomalení štěpné reakce a vodu k chlazení.

Anastasja Artemjaková zmiňuje v rozhovoru také velmi sledovaný a úspěšný seriál televize HBO s názvem Černobyl, který se pokusil rekonstruovat události. Nikoliv jako dokument, ale jako hraný film.

„Krátce poté, co táta zemřel, začala televize HBO vysílat ten slavný seriál Černobyl. Zdálo se mi to divné, že Britové natočili seriál o Černobylu. Moc jsem tomu nedůvěřovala. Ale když jsem to pak viděla, tak v jednom dílu se objevila konverzace, kterou tehdy opravdu vedl táta s jednou kolegyní, a bylo to přesně tak, jak mi vyprávěl,“ říká Artemjaková.

„Nakonec jsem vlastně vděčná, že ten seriál vznikl, protože to změnilo pohled lidí na tu havárii,“ poznamenává s tím, že na Ukrajině v minulosti převažovala tendence si tragédii nepřipomínat.

Někteří lidé dokonce evakuovaným z Pripjati záviděli. „Jednou na tržišti například prodavačka říkala tátovi, že to je děsné, že lidé z Černobylu mají různé výhody, pobírají dávky, jdou dřív do důchodu, jejich děti se přednostně dostávají do škol. Takže i takto někteří Ukrajinci uvažovali,“ vzpomíná Anastasja Artemjaková.

A dodává, že její otec se podílel také na stavbě Záporožské jaderné elektrárny. Největší v Evropě. Té, kterou nyní okupují Rusové. „Táta se podílel na mnoha ukrajinských energetických objektech. Rusové útoky na energetiku svým způsobem ničí i jeho dědictví, jeho práci,“ uzavírá.