Hlavní obsah

„Rakovinové vesnice“. Čínský trumf v obchodní válce nebyl zadarmo

Foto: Getty Images

Snímek z čínského dolu poblíž města Pao-tchou, kde se těží vzácné zeminy.

Téměř naprostou dominanci Číny v tomto klíčovém odvětví je pro zbytek světa prakticky nemožné ohrozit. Peking vděčí za neotřesitelnou pozici na trhu se vzácnými zeminami mimo jiné dřívější ochotě obětovat víc než všichni ostatní.

Článek

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čína ho drží pevně v rukou už dekády. Použila ho už v minulosti, třeba proti Japonsku v roce 2010 kvůli sporům ve Východočínském moři, ale do opravdu velké hry ho nasadila v plné síle až letos.

Monopol v oblasti takzvaných vzácných zemin Číně významně pomohl k vítězství ve střetu s Donaldem Trumpem a jeho celní politikou.

Svět si díky tomu naplno uvědomil, že Čína může omezením vývozu zmáčknout do kleští širokou paletu odvětví průmyslu a nebojí se tuto obchodní zbraň použít. Některý ze 17 prvků spadajících do skupiny vzácných zemin, či rovnou jejich kombinace, je nenahraditelně potřebný k výrobě různých druhů elektroniky, automobilů, komponentů pro obnovitelné zdroje energie a třeba i motorů pro moderní americké stíhačky.

Na území Číny se v roce 2023 vytěžilo 68 % z celosvětového množství získaných vzácných zemin. Čínské firmy působí například i v Barmě, kde se vytěžilo 11 %, ale hlavně dominují také v oblasti zpracování těchto prvků. To znamená, že nemalá část mimo Čínu vytěžených vzácných zemin se stává použitelnými až po zpracování v Číně. Reálně tak má Peking v rukou téměř celý trh (odhady se mírně liší, ale většina jich Číně připisuje zpracování víc jak 90 % světové produkce vzácných zemin).

Jde o výsledek desítky let trvajícího procesu, který byl možný nejen díky bohatým zásobám samotných vzácných zemin, prozíravému rozhodnutí vedení země, centrálně řízené ekonomice vstřícných dotací a levné pracovní síle.

Lví podíl na čínské dominanci má totiž i fakt, že Peking byl ochotný pro nízkou výrobní cenu dát stranou bezpečnostní opatření a zamořit okolí dolů škodlivými toxiny.

Konzistentní priorita

„Blízký východ má ropu, Čína má vzácné zeminy,“ prohlásil už v roce 1992 čínský vůdce a reformátor Teng Siao-pching.

Potenciálu této komodity si však všiml už dřív jím jmenovaný technokratický funkcionář a politik Fang I. „Vzácné zeminy mají důležité využití ve výrobě oceli, tvárné litiny, skla, keramiky, ve vojenském průmyslu, elektronice a v oblasti nových materiálů,“ řekl Fang při návštěvě města Pao-tchou ve Vnitřním Mongolsku, dnes přezdívaného „hlavní město vzácných zemin“.

Jen o rok později Fang mimochodem v rámci tehdy ještě dobrých vztahů s USA navštívil americké firmy na výrobu letadel, kde měl podle tisku lobbovat za zrušení embarga a povolení prodeje amerických vojenských letadel Číně. To jen pro ilustraci, jak jiný byl v té době svět a jak těžké asi bylo předvídat, že Peking bude za pár desítek let pro Washington větší hrozbou než Moskva.

Před nástupem Číny vzácné zeminy těžily a zpracovávaly zejména Spojené státy a Sovětský svaz, jenže jejich postupy byly oproti dnešku nákladné, protože vyžadovaly množství nerezové oceli a dražší kyseliny.

Číně se podařilo přijít s levnějším postupem díky plastu a lacinějším kyselinám. Čínští geologové navíc zjistili, že bohatá naleziště nejsou jen na severu města Pao-tchou, ale i na jihu, a že v Číně leží skoro polovina světových zásob.

Ze vzácných zemin se stala strategická priorita. Zasloužil se o to i vystudovaný geolog Wen Ťia-pao, který od roku 2003 do roku 2013 zastával funkci premiéra.

Špinavý proces

Až dosud to zní jako příběh úspěchu, ve kterém hrálo hlavní roli štěstí, prozíravost a odhodlání chopit se příležitosti.

Těžko popřít, že tyto faktory výsledek ovlivnily, ale jeden důležitý bod pořád chybí – součástí čínského klíče k levnému získávání vzácných zemin byla už od začátku až do nedávné doby i rezignace na předcházení environmentálním škodám.

„Špinavost“ zpracovatelského procesu, byť v omezenější míře, začala být v 90. letech jinde ve světě nepřípustná a její vyčištění příliš drahé na to, aby firmy mohly konkurovat Číně, která si s odpadem nedělala hlavu.

Zatímco si zmiňovaný Teng Siao-pching mnul ruce nad zářnou budoucností těžby, ve zbytku světa se doly a na ně navázaná infrastruktura na vzácné zeminy postupně zmenšovaly, nebo rovnou zavíraly.

Prvky vzácných zemin

Při kliknutí na zvýrazněné prvky v periodické soustavě prvků se k danému prvku zobrazí:

  • chemicko-technologické vlastnosti
  • praktické využití

Vzácné zeminy se typicky získávají dvěma hlavními způsoby.

První spočívá v postupném odtěžování vrchních vrstev zeminy a následném přemístění materiálu do nádrží s kyselinami a dalšími chemikáliemi, které slouží k oddělení vzácných zemin od ostatních nežádoucích prvků. Druhým způsobem je pumpování toxického roztoku přes plastové trubky rovnou do vyvrtaných děr v zemi, odkud se materiál rovněž různými způsoby přesouvá do nádrží.

V nádržích pak zůstává množství životnímu prostředí a lidem nebezpečných látek. Ty je v ideálním případě potřeba vyčistit, nebo alespoň zajistit, aby se nedostaly mimo nádrže. Čína ale v rámci širší strategie prostupující i dalšími odvětvími průmyslu dbala především na produktivitu a řešení environmentálních rizik se odložilo „na později“.

Zdrojem znečištění z těžby a zpracování vzácných zemin přitom nejsou jen kyseliny a chemikálie využívané pro oddělování chtěných prvků od nechtěných, ale i další prvky izolované z hornin, jako je třeba olovo a další těžké kovy nebo radioaktivní thorium či uran.

Do prostředí se při špatném nakládání dostávají buď z vody, která prosákne, či se rovnou vypustí z nádrží, nebo toxickým prachem rozneseným do okolí větrem.

Škody jako přísně střežené tajemství

Přesný rozsah škod způsobených těžbou a zpracováním vzácných zemin v Číně dodnes není znám a nejspíš to tak i zůstane.

„Našli jsme nádrže s radioaktivním kalem a doslechli se o znečištěné vodě i půdě, která byla v minulosti spojená se zvýšeným výskytem rakoviny a vrozených vad. Cesty na tyto místa ale byly náročné,“ popsala aktuální situaci v okolí největšího čínského dolu v nedávno publikované reportáži BBC.

„Peking se zdá být citlivý vůči kritice jeho počínání v oblasti životního prostředí. Zastavila nás policie, a pak následovaly tříhodinové dohady s blíže nespecifikovaným těžebním bossem, který nás nenechal odjet, dokud jsme nesmazali naše záběry,“ dodali autoři reportáže.

„Během mé červnové cesty do Pao-tchou mě i s dvěma kolegy zastavila na veřejné cestě kolona osmi aut policistů a ochranky Baogangu (těžební společnost - pozn. red.). Posadili nás do policejního auta a odvezli do centrály společnosti. Zatímco nás venku hlídalo 21 aut policistů a úředníků, byli jsme po dvě hodiny vyslýcháni, načež nás propustili a řekli, že nádrž Wej-kchuang je ‚obchodním tajemstvím‘,“ popsal čerstvou zkušenost novinář Keith Bradsher z pekingské redakce deníku New York Times.

Nádrž, kterou zmínil, je jedním z míst, o kterých se dobře ví, že jsou velkým zdrojem znečištění.

Vodní dílo postavené v polovině minulého století nemá nepropustné dno, takže se z něj chemikálie mohou dostávat do podzemní vody. Mimo deštivá období také vysychá, takže zamořuje okolí i prostřednictvím toxického prachu.

Záběry toxické nádrže poblíž města Pao-tchou:

Bradsher píše, že na zdravotní problémy způsobené těžbou už upozornila řada studií čínských akademických pracovišť a zmiňují ho i oficiální vládní dokumenty. Například v okolí Pao-tchou měly být identifikovány vývojové poruchy u dětí už v roce 2003. Na přetrvávající znečištění v oblasti přitom upozornili vědci z Univerzity Vnitřního Mongolska i letos a loni před ním varovala akademie věd.

Čína se tato místa snaží v posledních letech čistit, ale podle některých odhadů může úplné vyčištění trvat i  50 až 100 let. Legislativu začala Čína citelně zpřísňovat až před 10 až 15 lety a do té doby byly stanovy pro nakládání s odpadem z těžby a zpracování laxní a docházelo i ke zcela nekontrolované těžbě bez povolení množstvím menších společností, jehož vymýcení trvalo roky.

Podobně na tom jsou i jiná odvětví čínského průmyslu a nikdo neví, kolik lidí kvůli znečištění dohromady mohlo zemřít, natož pak, jak velkou ránu dostalo životní prostředí.

Investigativní novináři nicméně dosud přinesli již mnoho svědectví o tzv. „rakovinových vesnicích“, jejichž existenci de facto přiznalo i čínské ministerstvo životního prostředí v pětiletém plánu v roce 2013.

Přestože tato „špinavost“ čínských vzácných zemin je známá už dekády, zahraniční společnosti dosud neměly problém ji s vidinou nejnižší možné ceny tolerovat.

Západní státy v čele s USA se teď rychle snaží najít způsob, jak vytěžit, zpracovat a dostat do svých fabrik vlastní nečínské vzácné zeminy za alespoň ne markantně vyšší cenu.

Čína se sice v posledních letech snaží znečištění řešit a investovat do jeho zmírnění, nemalou daň na zdraví vlastních lidí a životním prostředí už ale zaplatila a nesporně je to jedním z důvodů, proč teď není lehké čínský monopol rozbít.

Doporučované