Izrael ve varu, schyluje se ke třetí intifádě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V sobotu vyšlo v Tel Avivu do ulic na 80 tisíc lidí, další tisíce Izraelců protestovaly v Jeruzalémě, Haifě a na dalších místech. Důvodem je plánovaná justiční reforma nové vlády Benjamina Netanjahua, která má politikům umožnit zvrátit rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dosud striktní rozdělení soudní a výkonné moci by tak vzalo za své a izraelská demokracie by se otřásla v základech.

Už v týdnu přikročili k demonstrativní hodinové stávce soudci a další zaměstnanci v justici, ministr spravedlnosti Jariv Levin ale jejich námitky odmítá, stejně jako slova o tom, že Izrael kráčí maďarskou cestou.

Pokud by reforma prošla, nebyl by pro vládu problém legalizovat osady na palestinských územích, nebo také zamezit rozsudku nad Netanjahuem souzeným z korupce a podvodů.

Obhájci reformy však tvrdí, že zemi vládnou „nevolení soudci“ a ministr pro vnitřní bezpečnost Itamar Ben Gvir dokonce demonstrantům pohrozil použitím vodních děl.

„Myslím, že ve svých obavách o osud izraelské demokracie mají demonstranti pravdu,“ řekl Seznam Zprávám Jonathan Rynhold, profesor politologie z Bar-Ilanovy univerzity. „Jde o otázku eroze demokratických institucí, které chrání občanská práva a chrání také systém před korupcí. Pokud se jmenování soudců stane něčím, co ovlivňuje vláda, a pokud budou protlačovat zákony ve prospěch jednotlivců a v rozporu s předcházejícími zákony, časem to zkorumpuje právní systém. Není to hrozba okamžitá – zničení institucí a odstranění bariér nějaký čas trvá.“

Bar-Ilanovu univerzitu, na které přednáší, přitom rozhodně nelze označit za levicovou nebo opoziční, právě naopak. Instituce sídlící na telavivském předměstí Ramat Gan je druhou největší v zemi a mnozí její absolventi sloužili či slouží jako ministři nebo diplomaté vládního Likudu. Diplom si z této univerzity odnesla i expremiérka Cipi Livniová, ale také Jigal Amir, vrah mírotvůrce Jicchaka Rabina.

Vedle strachu o izraelskou demokracii vyvolávají kroky nové vlády i obavy z další eskalace násilí v konfliktu s Palestinci.

Abychom ale byli spravedliví – situace na okupovaných územích i v Gaze se už zhoršovala celý minulý rok, kdy ještě Netanjahu a jeho extremističtí partneři nebyli u moci.

Katarská televize Al-Džazíra v této souvislosti jmenuje hned šest událostí či trendů: loňská krátká válka v Gaze, prakticky denní střety, při nichž umírají Palestinci, zabití novinářky Širín abú Aklahové, denní razie izraelské armády, stále četnější útoky ze strany osadníků a vznik několika nových ozbrojených skupin na Západním břehu.

Pro úplnost je třeba dodat, že k útokům – zejména nožem nebo najížděním autem – se uchylují i Palestinci, nejčastěji proti izraelským vojákům.

„Konfrontace a obnovení boje proti okupaci jsou nevyhnutelné,“ řekl Al-Džazíře politolog Bilál Šubakí z univerzity v Hebronu.

O nebezpečí vypuknutí třetí palestinské intifády mluví i Jonathan Rynhold: „Ano, to nebezpečí existuje, (ministr vnitřní bezpečnosti) Itamar Ben Gvir ho podněcuje. Bez něj by nynější konflikt s Hamásem nebyl,“ usuzuje s tím, že je teď riziko intifády podstatně vyšší než za předchozí vlády.

Dodává přitom, že k němu přispívají nejen Ben Gvirovy provokace, jako byla návštěva Chrámové hory, ale i špatná správa Palestinské samosprávy, která je zkorumpovaná a nedokáže lidem zajistit základní služby.

To, že bude krajní pravice ve vládě přitvrzovat, považuje za pravděpodobné i český politolog Marek Čejka, který se na oblast Izraele a Palestiny specializuje. „Třetí intifáda není rozhodně vyloučená, ale spekulovalo se o ní v uplynulých patnácti letech mnohokrát, a přesto k ní nedošlo. Může ale dojít k rozvratu palestinské autonomie,“ řekl Čejka Seznam Zprávám.

O probíhající „revoluci mesianistických nacionalistů“ pak mluví Ilan Baruch, bývalý izraelský velvyslanec v Jihoafrické republice a šéf organizace Israeli Policy Working Group, která prosazuje dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

„Tato revoluce vede stát k jedinému cíli, kterým je konsolidace anexe Západního břehu a východního Jeruzaléma a kompletní poražení Palestinců. Přijde mi to velice nebezpečné,“ řekl Ilan Baruch v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

I on mluví o možnosti třetí intifády: „Pokud bude nová intifáda, možná uvidíme míru násilí, kterou jsme ještě nezažili a která změní celkový obraz,“ obává se. Upozorňuje i na to, že střet a násilí hrozí i na vnitropalestinské scéně, kde se blíží konec prezidenta Mahmúda Abbáse, aniž by byl jasný jeho nástupce.

Výše zmíněný badatel Jonathan Rynhold je přesvědčen, že hlavním cílem krajní pravice je oblast C Západního břehu, kterou nyní kontroluje izraelská armáda. Ta tvoří asi 60 procent okupovaného území a Ben Gvir nebo ministr financí Becalel Smotrič se budou snažit, aby se v budoucnu nemohla tato oblast stát součástí palestinského státu.

Kvůli jejich cílům se v blízké době zřejmě dostane pod silný tlak premiér Netanjahu. Do Izraele se chystá šéf americké diplomacie Antony Blinken a očekává se, že bude Netanjahua tlačit přesně opačným směrem než jeho krajně pravicoví partneři – tedy žádná anexe ani rozšiřování osad.

„Bibi to může zvládnout, protože hlavní cíl jeho krajně pravicových partnerů je dlouhodobý a instituční, zatímco hlavní cíl USA je krátkodobý – nedopustit třetí intifádu, masivní expanzi osad a anexi. V zóně C Američané řeknou, že to není problém. Krajní pravice dostane, co chce,“ odhaduje Rynhold s tím, že se tato vláda může udržet u moci déle než jen několik měsíců.

V otázce amerického tlaku je spíše skeptický i bývalý diplomat Baruch.

Rynhold ovšem poukazuje i na fakt, že představitelé krajní pravice bývají jen málokdy pragmatičtí – u Smotriče tuto schopnost vidí, u opakovaně odsouzeného Ben Gvira už méně.

Když v loňském roce hned dvě přední lidskoprávní organizace Human Rights Watch a Amnesty International označily izraelský režim za apartheid (psali jsme zde), reagovaly izraelské úřady rozhořčeně.

Ilan Baruch, který může domácí situaci srovnávat s JAR, má v této věci jasno: „Ano, myslím, že je tu jistý druh apartheidu, i když nemusí být nutně spojovaný s jihoafrickou zkušeností. Nadřazenost jedné etnické skupiny nad jinou je ale evidentní,“ myslí si.

Český politolog Marek Čejka je v této otázce opatrnější: „Dokážu pochopit, proč ze své pozice zmiňované organizace ten termín používají, ale já osobně jsem ke srovnávání ideologií, historických událostí, různých režimů apod. dost skeptický… Vidím jisté rozdíly i mezi politikou bývalého rasistického režimu v JAR a dnešním Izraelem. To ale neznamená, že by řada izraelských politik vůči Palestincům – hlavně pak na Západním břehu – nebyly s apartheidem analogické. V řadě věcí se ale například odlišuje izraelský přístup k Palestincům s izraelským občanstvím (v Izraeli jim občas říkají ‚dobří Arabové‘) a těm, kteří ho nemají a žijí na Západním břehu, v Gaze či jsou palestinskými uprchlíky. Režim v JAR byl otevřeně rasistický prakticky ke všem černým Jihoafričanům.“

Jonathan Rynhold se pak domnívá, že ani vláda s extremisty typu Ben Gvira apartheidní stát z Izraele neudělá – tvrdí tak na základě faktu, že izraelští Arabové mají volební právo, o nějž nejspíš nepřijdou. „V našem univerzitním kampusu tvoří Arabové 10 procent studentů, před lety to bylo jedno procento,“ argumentuje.

Pro krajní pravici podle něj každé vyostření situace znamená plus a ministr pro vnitřní bezpečnost Ben Gvir toho bude jistě využívat.