Ukrajinský voják: Nejtěžší bylo setkat se s rodinami kamarádů, kteří zahynuli

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Boje na pozicích na frontové linii jsou i digitální válkou. Musíte neustále sledovat mobil,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinský voják Vladislav Tovtin, který bojuje od prvních dní ruské agrese proti své zemi.

Kromě toho se podle něj rozhodování stále více přesouvá na jednotlivé vojáky.

„Na začátku války bylo důležité hlavně dělostřelectvo, ale čím dál větší roli hrají drony,“ líčí rodák ze Zakarpatí, který na pražském knižním festivalu Svět knihy uvedl výstavu svých fotografií z fronty.

Jste ve válce, v zákopech, už přes tři roky. Jaký moment byl pro vás nejsilnější, na který vzpomínáte?

Byl jsem na různých místech. Na severu Ukrajiny, u Kyjeva, v Doněcké oblasti. Na co vzpomínám asi nejvíce, tak to je naše podzimní ofenziva z roku 2022, když jsme osvobozovali Charkovskou oblast.

Naše jednotka tam bojovala, za tři dny jsme projeli 250 kilometrů. Byl skvělý pocit osvobozovat svoji okupovanou zemi. Došli jsme do Kupjansku a na ruskou hranici.

Samozřejmě byly i velmi špatné chvíle, kdy zahynuli moji spolubojovníci a kamarádi. Nebo když nepřátelské letectvo kolem nás shazovalo klouzavé bomby.

Jak se s tím vyrovnat?

Je to hrozné. S nějakým člověkem jste dlouho na frontě, pořád je vedle vás, a pak najednou není. Vyrovnávám se s tím tak, že tyto lidi, tyto spolubojovníky dál nosím v srdci. Ale člověk musí bojovat, pokračovat.

Nejtěžší pro mě bylo setkat se s rodinami kamarádů, kteří na frontě zahynuli. Jednou jsme se dostali do situace, že ruský granát zasáhl dům, ve kterém zahynulo sedm našich vojáků. Jeli jsme na pohřeb do Užhorodu, do Velkého Berezného a do dalších míst, mluvili jsme s příbuznými a známými, s dětmi. Bylo velmi těžké s nimi o tom mluvit. Cítíte, že je i pro ně těžké, že vy jste zůstal naživu, zatímco oni zahynuli.

Co vám pomáhá překonávat stres, napětí nebo vůbec dlouhou dobu v zákopech?

Každý to řeší po svém. Nekouřím, takže cigarety ne. Ale káva, tu potřebuji. Kdykoliv jedu na pozice, mám s sebou malý kávovar a dělám si kávu. Už jsem tím pověstný a spolubojovníci vědí, že u mě najdou dobrou kávu.

Také jsem začal na sociálních sítích publikovat fotografie. Jednou jsme byli na pozici dlouho bez rotace a neměli jsme spojení, takže jsem dělal v zákopu takové fotografie, kde vždy byla káva. Pro mě představuje kontakt s normálním životem.

A co únava?

Únava je problém, fyzická i psychická. Když máme volno, často ho trávíme údržbou techniky. Žádný člověk není ze železa a neustálá nejistota, co bude, psychicky dost vyčerpává. Jaký bude zítřek, kdy a kde to skončí, kdy se vrátím domů. Věci, které nezáleží bezprostředně na vás.

Jaké jsou vaše zkušenosti se zajatými ruskými vojáky?

Dost jsem jich viděl, když jsme postupovali v Charkovské oblasti. Nestíhali utéci, tak jsme jich mnoho zajali. Všichni říkali v zásadě to samé. Že nechtěli jít válčit, že je donutili, že museli a tak dál. Mají to naučené, ale chovali jsme se k nim slušně. Je to nepřítel, ale hlavní je, že ho můžeme vyměnit za naše vojáky zajaté okupanty.

Máte teď dostatek granátů a munice?

Munice není nikdy dost, ale řekněme, že nemáme akutní nedostatek, také díky zbrojním dodávkám z české iniciativy. Na začátku války bylo klíčové dělostřelectvo, teď čím dál více drony. I když mojí osobní zbraní je polský automat ze 60. let.

Je třeba neustále sledovat nebe, jestli nejsou ve vzduchu nějaké drony a neobjeví vás. Když někam jedeme autem, musíme si zajistit krytí. Rozhodování více přechází na individuální úroveň. Tím chci říci, že dříve rozhodnutí a rozkazy vydávali velitelé, teď část rozhodnutí dělá každý z nás. Sám monitorujete situace, hlídáte si spojení, určujete trasu. Důležité je sledovat mobilní telefon a mít ho nabitý. Říkám tomu digitalizace války.

Jaká byla vaše cesta na frontovou linii?

Dříve jsem pracoval jako turistický průvodce v Zakarpatské oblasti. Tři měsíce na přelomu let 2021 a 2022 jsem strávil v Praze, domů jsem se vrátil na začátku února 2022. Registroval jsem se u domobrany a když 24. února ráno válka začala, hlásil jsem se s věcmi nedaleko Užhorodu u 68. praporu.

Zpočátku jsme hlídali nějaké strategické budovy v Zakarpatské oblasti, blízko hranic se Slovenskem a Maďarskem. Také jsem ještě prodělával nějaký výcvik, protože na vojně jsem byl před více než dvaceti lety a člověk přece jenom leccos zapomene.

Na začátku dubna jsem se svojí jednotkou odjel na východ, do Doněcké oblasti. A od té doby jsem ve válce. Občas samozřejmě dostanu dovolenou na týden nebo dva, jako teď, když jsem přijel do Prahy.