Článek
„Jsou tací, kteří říkají, že toto může být nejdůležitější schůzka světových lídrů vůbec,“ prohlásil Donald Trump zkraje návštěvy Pekingu, kam přijel pohovořit s čínským protějškem Si Ťin-pchingem.
Co tím myslel? Snad chtěl polichotit hostiteli a neskromně se přitom pochválil i sám (nebylo by to poprvé). Nebo se snažil zdůraznit, že on a čínský lídr jsou v tuto chvíli šéfy dvou zdaleka nejsilnějších států světa. Což je pravda.
Přesto je možné, že budoucí historici tyto dny (13.-15. květen 2026) opravdu zaznamenají. Jako moment, kdy onen příslovečný světový četník ohlásil odchod do penze. Kdy se síly Spojených států a Číny vyrovnaly. A k planetárnímu prvenství se pozvolna začala drát totalitní velmoc, jejíž obyvatelé ještě před šesti, sedmi dekádami umírali kvůli nekompetenci vlastních politiků hlady.
Psal se rok 2017, když Trump navštívil Čínu poprvé. Tehdy se mu Peking ještě dvořil, neboť cítil americkou sílu, sebejistotu, převahu. Osm let nato se znovuzvolený prezident ocitl v jiné zemi.
Si Ťin-pching se stal fakticky neomezeným vládcem, každopádně nejmocnějším od časů Mao Ce-tunga. Vyhlásil program známý jako „Čínský sen“, jehož cílem je globálně dominovat. Technologicky, ekonomicky, vojensky. Jinými slovy: Peking míní sesadit USA ze světového trůnu, a to symbolicky do poloviny století. V roce 2049 totiž nominálně komunistická Čína oslaví sté narozeniny.
USA se vydaly jinou cestou. Především druhé Trumpovo prezidentství předčilo očekávání i těch nejzapálenějších stoupenců chaosu. Sotva lze vyjmenovat geopolitické vylomeniny, které narcistní vůdce obklopený nohsledy, prospěcháři a podivíny za půldruhého roku napáchal.
I když kandidoval se slibem nezahájit novou válku, do té s Íránem se pustil sice neohroženě, zato bez plánu. Vtrhnul do Venezuely, aby odsud odvedl prezidenta. Veřejně si nárokoval Grónsko, autonomní území spojeneckého Dánska, jehož vojáci umírali s Američany v Iráku i Afghánistánu. Sousední Kanadu trollí a uráží NATO, čímž možná nenapravitelně rozvrátil západní - atlantické - spojenectví.
Neúcta k právům, kolektivistický étos
Jakoby to ale nestačilo. Trump nadbíhá Kremlu, ponižuje Ukrajinu. Šermuje cly, blokádami i obchodními válkami, aby rozjeté konflikty rychle vzdal. A prohrál. Výše uvedené mu ale nebrání, aby si s dětskou umanutostí vynucoval Nobelovu cenu za mír.
A výsledek? Trumpovy USA jsou globálním potížistou, zdrojem nestability i anarchie. Svět, včetně Číny, je tak právem vnímá.
Nynější washingtonský lídr udělal pro diskreditaci demokracie víc než kterýkoliv populista před ním. Takzvaný třetí svět, či globální jih, cítí z Pekingu sebevědomí, zatímco americký prezident neumí ani správně vyslovit názvy jejich zemí.
Evropa bude jen výběžkem
Není těžké uhodnout, koho si rozvíjející se státy vyberou za partnera. A s ním i totalitu, kolektivistický étos či neúctu k právům jednotlivce, tedy nectnosti, které jsou pro Čínu typické.
A co tedy summit sdělil zbytku světa? Demokratický Tchaj-wan se ujistil, že v autoritářské Číně skutečně nemá přítele. Navíc tón, kterým Si Ťin-pching varoval USA před podporou svobodného ostrova, svědčí o rostoucí pekingské suverenitě.
Rusko schůzka vykázala na jeho místo, které není mezi velmocemi, nýbrž v houfu čínských vazalů. EU naznala, že evropský věk nadobro končí. A že západní cíp Eurasie, který kdysi zeměkouli řídil, je sice vyspělým, přesto opět jen výběžkem.
Hamižný developer a rudý císař rozhodují
Fakt, že o osudu planety rozhodují rudý čínský císař s hamižným newyorským developerem, by měl starý kontinent přimět k akci. Tím spíše, že země G2 - touto zkratkou z anglického Group of Two někdy politologové označují případný americko-čínský pakt - straní fašizujícímu Kremlu před evropskými demokraciemi.
Je jistě brzy Ameriku a její demokracii pohřbívat. Listopadové volby (nejen) do Kongresu mohou Donalda Trumpa zahnat do kouta, i odtud ale může následující dva roky bourat Pax Americana. Tedy stav, kdy demokratická Amerika - jakkoli zištně a mnohdy nešikovně - vymáhala na planetě právo, ba mír.
Nicméně vypadá to, že přišla doba, kdy Evropa musí pro jistotu nahlédnout do provozních manuálů pekingských komunistů a nastudovat, jak že bude „Čínský mír“ (Pax Sinica) vypadat.
