„Zdá se, že skapal.“ V Kyjevě mají výstavu válečné kořisti

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

/Od zvláštních zpravodajů na Ukrajině/

„Výlet na Ukrajinu.

23. února – Začali jsme společný přesun.

24. února – Dorazili jsme na území Ukrajiny.

26. února – Dostali jsme se pod palbu tanků.

3. března – Dostali jsme se pod minometnou palbu.

5. března – Řidiči odjeli pro obrněný transportér.

10.–15. března – Jsme v Zatyšči u Huljajpole (v Záporožské oblasti, pozn. red.).

15.–18. března – Dostali jsme se v Zatyšči pod minometnou palbu.

20.–21. března – Jsme v obci Malinovka pod minometnou palbou.

21. března – Co nejdříve domů,“ stojí v ruštině na dvou stránkách malého zápisníku

Je to válečný deník ruského vojáka, který se po jeho smrti dostal do činžovního domu v centru Kyjeva. Sídlí tu Nadace Serhije Prytuly, jež nakupuje pro ukrajinskou armádu zbraně a vojenské vybavení.

„24. dubna – Huljajpole. Zdá se, že tam skapal,“ dopsal už někdo ukrajinsky červeným fixem do deníčku.

Zápisník je jedním z mnoha exemplářů „výstavy“ ukořistěných kusů ruské techniky, vybavení, osobních věcí nebo zásob, které v nadaci mají v policích v šestém patře.

„Je to naše muzeum ruských trofejí,“ ukazuje Maria Pisarenková na kus sestřeleného ruského stíhacího bombardéru Suchoj Su-34. „S tímhle kusem to začalo. Darovali jsme vojákům Iglu, tedy přenosný protiletadlový raketový komplet a taky pick-up, na který se pak trosky letounu naložily,“ říká Pisarenková.

Sestřelit Suchoj se vojákům podařilo díky systému Igla a práci s dronem. „Dovezli nám tenhle kus, abychom viděli, že zbraně od nás fungují a že s nimi pracují. No a takhle ta výstavka začala,“ vysvětluje Pisarenková začátky „výměnného obchodu“. Nadace dává vojákům výzbroj a oni jim posílají důkazy, že ji „náležitě“ používají proti nepříteli.

Jako exponát leží na zemi i sestřelený ruský dron Orlan. Víko od nádrže na palivo je jen hrdlo obyčejné plastové lahve se šroubovacím víčkem. Vystavený je i kus ruské střely Kalibr nebo plán ruských politruků se seznamem kulturního programu pro vojáky. Podle něj se může v neděli promítat jeden ze 100 povolených filmů.

Organizace nese jméno jejího zakladatele Serhije Prytuly – ukrajinského moderátora, komika a v posledních letech také politika. Vojenskou výbavu Prytula sháněl a dodával ukrajinské armádě už při ruské okupaci Krymu a válce o Donbas v roce 2014. Kromě jiného šlo i o nákladné vybavení, jako jsou například specializované drony.

K vyzbrojování se Prytula vrátil s únorovou ruskou invazí na Ukrajinu. Dům s kancelářemi, v jehož šestém patře původně Prytula plánoval založit svou novou politickou stranu, se rychle proměnil v překladiště a logistické centrum.

Teď má budova opevněný vchod a v jejím přízemí i sklepech jsou tuny vojenského a zdravotnického materiálu. „Teď už je to oproti začátkům slabota, protože prakticky všechno směřujeme do distribučních center blíž u východní fronty, tady toho moc nezůstává,“ vysvětluje manažerka komunikace Pisarenková.

S logistikou a sháněním vybavení v nadaci pomáhá jako dobrovolnice Olena Nikulinová. Na začátku války se snažila osmadvacetiletá socioložka a datová analytička shánět zdravotnickou pomoc pro její napadené rodné město Sumy na severu země.

„Většinu času jsem ale seděla v předsíni a poslouchala exploze,“ vzpomíná na začátek ruské invaze. Po nějaké době začala pracovat v Prytulově nadaci a shání například drony nebo termovize. „Jde i o běžnější věci, jako jsou součástky pro motory, zdravotnickou výbavu a léky na bolest,“ upřesňuje.

Zatímco v únoru a březnu výzbroj pomáhala k odražení útoku na Kyjev, teď je hlavním úkolem uhájit Donbas. Nadace se dvakrát pokusila dodat vybavení a pomoc do Rusy likvidovaného Mariupolu, ani jednou však neuspěla.

Přímo v Mariupolu má Olena Nikulinová svého bratrance Maxima. Šestadvacetiletý vystudovaný inženýr je v ocelárnách Azovstal, které jsou poslední ukrajinskou baštou ve městě. „Není profesionální voják. Válka ho zastihla v Mariupolu během základní vojenské služby,“ upřesňuje Olena.

S Maxem, jak říká bratranci, se kterým prožila dětství, má rodina jen velmi omezený kontakt. „Asi do 8. března jsme měli pravidelný kontakt, pak se to zlomilo, ale občas se mu podařilo dovolat se mojí tetě, tedy jeho matce, případně poslat SMS. Většinou napsal, že je všechno v pořádku, ale nebyla to pravda. Chtěl jen uchránit rodiče před strachem,“ říká Olena.

Informace o bratranci teď rodina zkouší shánět všemi možnými kanály. „Teta si telefonovala s jeho kamarádem a potvrdila si, že jsou v pořádku. To ale bylo před náletem na Azovstal,“ říká Olena. Další zprávu od Maxova kamaráda z armády dostala rodina před pár dny. „Stálo v ní jen, že jsou v Azovstalu a jsou v pořádku. Od té doby ale nevíme nic dalšího,“ dodává.

V areálu obrovského mariupolského metalurgického komplexu se podle různých zdrojů ukrývá přibližně 2000 ukrajinských bojovníků a stovky civilistů. Někteří z nich tam jsou podle médií i řadu týdnů. I když se v neděli podařilo z oceláren dostat asi stovce civilistů, Rusové v útoku na Azovstal pokračují.

„Max je normální, běžný kluk, který se za téhle nenormální situace stal hrdinou,“ uzavírá Olena Nikulinová a vrací se k poptávce po věcech ze zahraničí.

Do Prytulovy nadace, která je jednou z vícero podobných, začali lidé nosit vybavení a oblečení pro vojáky hned na začátku války. „Tehdy ještě lidé měli zdroje. První týdny tady vypadaly jinak, pořád tu byla spousta lidí a věcí, teď se to trochu změnilo,“ říká Maria Pisarenková.

Zatímco v prvních týdnech ruské invaze organizace neměla ani detailní přehled o tom, co kam a komu poslala, teď už se sběr a nákup materiálů profesionalizoval. „Nakupujeme vybavení i na léto a na další měsíce, možná i na později. Je jasné, že válka nebude krátká,“ dodává Pisarenková, když v suterénu ukazuje vyskládané balistické pláty do neprůstřelných vest.

Ve skladech, které jsme prošli, jsou vody, káva i energetické nápoje. V dalších místnostech je elektronika včetně solárních baterií, dronů, vysílaček, počítačů nebo powerbank. Svůj vlastní sklad v místnosti, kde jsou okna chráněná pytli s pískem, mají i zdravotnické pomůcky. Poptávka je teď hlavně po kvalitních a funkčních škrtidlech, která na evropském trhu chybí.

„Nemáte obavy z ruského útoku?“ ptám se Marie Pisarenkové před odchodem z opevněné haly. Kyjevem totiž několikrát denně zní sirény a podobná logistická centra mohou být cílem ruských raket.

„V prvních týdnech jsme se bavili o tom, že můžeme být terčem. Chodí sem hodně vojáků, takže by si Rusové mohli myslet, že jde o vojenské zařízení,“ říká manažerka. „Naučili jsme se ale nebát,“ dodává Maria Pisarenková.