Hlavní obsah

Rusové je nejdřív stříleli do nohou, aby poklekli. Další rána šla do zátylku

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Kolem rozbombardované mateřské školy zbyly kolotoče a prolézačky. Za ní byla připravená jáma pro masový hrob.

Reklama

2. 5. 6:40

Zní to jako 80 let starý válečný příběh o vraždách ranou do týlu, partyzánech, udávání a ukrývání dcer. Jde ale o realitu ukrajinské obce Andrijivky, kterou okupovali Rusové. Reportéři Seznam Zpráv na místě mluvili se svědky.

Článek

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajů na Ukrajině/

Má asi pět metrů na šířku, deset metrů na délku a je skoro dva metry hluboká. Hned vedle čerstvé jámy jsou barevné prolézačky a basketbalové koše. Z druhé strany je fotbalové hřiště. Dobře je na jámu vidět z oken vedlejší základní školy a jistě by bylo i z oken té mateřské, pokud by ještě stála – na jejím místě jsou už jen základy a pokroucené plechy.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vykopaná jáma pro masový hrob vedle školy v Andrijivce.

Jámu na konci března vyhloubili ruští vojáci. Místo mezi prolézačkami se mělo stát masovým hrobem pro obyvatele ukrajinské Andrijivky vzdálené 50 kilometrů od centra Kyjeva.

Naplnit hrob už Rusové nestihli, protože po neúspěšném tažení na hlavní město museli poslední březnové dny odtáhnout zpátky do Běloruska. I tak zůstaly po více než měsíční ruské okupaci v malé vesnici desítky mrtvých a nezvěstných lidí.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Prolézačky, basketbalové koše a fotbalové hřiště. Mezi nimi dva metry hluboká jáma.

Před školou, ze které si udělali ruští vojáci svůj hlavní štáb, ještě teď stojí povoz s nakradenými matracemi. V místní tělocvičně zbyly zelené celty, odpadky, lahve od alkoholu a výkaly. Ve třídách je spoušť a na stěnách načmárané vzkazy.

„Snažil jsem se školu pozvednout a modernizovat. Před válkou jsme barevně vymalovali. Teď můžeme se vším začít znovu,“ posteskl si ředitel Oleksandr Grisik. Ve škole teď uklízí střepy a zakrývá igelitem díry pod střelbě.

Bez poškození v Andrijivce nezůstal téměř žádný dům. Co tu během útoku a okupace nezničila ruská invazní vojska, to utrpělo při ukrajinské obranné palbě – válka si nevybírá.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Areál školy v Andrijivce vzdálené asi 50 kilometrů západně od centra Kyjeva.

Je jisté, že vesnička, která se táhne podél silnice mezi městy Makariv a Boroďanka, se bude z bojů vzpamatovávat ještě dlouho. V troskách tu kromě domů a cest skončilo i vodovodní potrubí a elektrické vedení.

Zdaleka ale nejde jen o materiální škody. Ruští vojáci podle svědectví místních ve vesnici rabovali, zabíjeli zvířata, znásilňovali ženy a vraždili muže.

„Zastřelili mi bratrance. Jmenoval se Vitalij Kibukevič. Bylo mu 46 let,“ říká nám starosta Andrijivky Anatolij Kibukevič. Bodrý muž s pevným stiskem ruky má ve vesnici respekt a vyzařuje přirozenou autoritu. Má také přehled o tom, co se v obci dělo.

Při líčení zážitků jde přímo k věci. Bratrance mu Rusové zabili, protože u něj doma našli dva mobilní telefony. Ten druhý patřil sousedovi, který si ho u Vitalije v tu chvíli nabíjel.

„Nejspíš chtěli, aby před nimi jejich oběti poklekly, ale ty nechtěly, takže je vojáci nejdřív střelili do nohou, aby padly na kolena. Tak to bylo s mým bratrancem. Střelili ho do nohou a pak na dvorku jeho domu do zátylku. Měl při tom svázané ruce, našli ho tak,“ říká Anatolij Kibukevič.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Starosta Andrijivky Anatolij Kibukevič před garáží, kde „zaparkovali“ ruští vojáci.

Stejně dopadl i soused Kibukevičova bratrance Vadim Haniuk. Svázaného dvaatřicátníka s prostřelenýma nohama Rusové střelili do zátylku v jeho sklepě.

Provizorně pohřbený ležel několik týdnů na zahradě u kompostu starostův soused Ruslan Jaremčuk. Muže v modrém svetru a džínech tam v průběhu března pohřbil jeho soused. „Tělo lidé našli uprostřed vesnice. Měl ruce svázané drátem a velkou díru v hlavě,“ popisuje Kibukevič. Jaremčuka už exhumovali a řádně pohřbili.

„Zabili i Antona, myslím, že mu bylo 23. Našli u něj vojenskou knížku o splnění povinné služby, a kvůli ní ho zastřelili,“ pokračuje starosta.

Zmiňuje i třicátníka Oleksandra se stejným osudem.

A mohl by pokračovat dál.

+4

Informovaný je velmi dobře, i když sám poslední chvíle života zabitých mužů neviděl. „Musíte pochopit, že tady ve vesnici přímo u vraždění nikdo nebyl. Vojáci všem sebrali mobilní telefony, prohlíželi jim fotky a sociální sítě kvůli snímkům vojenské techniky a pak je drželi zavřené ve sklepích nebo doma. Na toho, kdo z branky byť jen vystrčil hlavu, stříleli,“ ukazuje na díry po kulkách v plechovém plotu.

Kdo vykoukl ven, po tom vystřelili

Vraždění se neodehrávalo na veřejnosti, ale na dvorcích za ploty nebo ve sklepích, přitakává starostovi automechanik Vitalij Čerkasov. „Byli jsme zavření doma. Slýchali jsme, jak lidé křičí a slyšeli jsme střelbu. Bylo jasné, co se děje. Když pak Rusové odjeli, našli jsme na ulicích a v zahradách těla,“ líčí.

Rusové si dali záležet na tom, aby nikdo nic neviděl, a případné svědky zločinů likvidovali.

Čerkasův poničený dům stojí hned u vyrabované budovy obecního úřadu. Místní tu ještě nemají dobře zásobený obchod a jsou závislí na dodávkách potravin i benzínu do generátorů. Pro všechno chodí právě k Vitalijovi, jehož dům se proměnil ve sklad humanitární pomoci.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Místní si do domu Vitalije Čerkasova chodí pro potravinovou pomoc.

Během invaze se v domku utábořili vojáci, kteří za sebou nechali kromě odpadků a pohozené ovčí hlavy a kůže i nápis „porno“ na fasádě.

V domě během války zůstala Čerkasovova žena a jejich devatenáctiletá dcera, která jen díky prozíravosti matky unikla znásilnění. Žena majorovi, který prý chtěl její dceru „lépe poznat“, podstrčila alkohol. Voják se zpil do němoty a matka dívku mezitím schovala do sklepa.

Když se to Čerkasov dozvěděl, chtěl vojáka zabít. Starosta ho od pomsty odradil, protože v té době už oba byli členy malé partyzánské skupiny a pohybovali se v terénu a po okolních obcích.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vitalij Čerkasov se svým psem. Rusové ho ušetřili. V pozadí popsaná fasáda.

„V Andrijivce jsem byl do 3. března. Pak jsem se dostal přes naše zemědělské družstvo do jiné vesnice a vytvořili jsme skupinku asi devíti lidí. Pohybovali jsme se v lese a po vesnicích v okolí. Pomáhali jsme lidem s evakuacemi a počítali jsme, kolik je tu ruské vojenské techniky a dávali jsme to vědět našim,“ vypráví starosta Kibukevič. Vyjmenovává, kudy všudy chodili a že se živili ze zásob ukrajinského špeku a placek.

Po starostovi pátrali Rusové od prvního dne. Vojákům někdo z vesnice prozradil, kde bydlí jeho matka a bratr s manželkou a malým synem. „Přijeli sem a řekli, že pokud se bratr neobjeví do 24 hodin, tak nás zastřelí. Zavřeli mě do stodoly. Vyptávali se, kdo je v domě a kde je Anatolij,“ říká starostův bratr.

„Tam, kde spali, tam i s**li“

Rodině zničili auto, ukradli mikrobus, rozbili okna u domu a prostříleli telefony. V domě zůstali vojáci i na noc. „Tam kde spali, tam i s**li,“ ukazuje na místo hned vedle postele, kde vojáci na koberci vykonávali potřebu. Jeho matka přitakává a ještě ukazuje na průstřel ve stropě. V jiných domech Rusové, a hlavně vojáci z Dálného východu, kradli i dámské spodní prádlo a elektroniku.

Kibukevičova bratra nakonec nezastřelili, ale pátrání po starostovi vojáci nevzdali.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Rusové místním prohledali a nakonec zničili mobilní telefony.

Kvůli udání z domu odešel i Čerkasov, po kterém Rusové pátrali kvůli tomu, že se přidal k jednotkám územní obrany. Nejspíš ho udal soused a kdyby ho Rusové chytili, zastřelí ho podobně, jako to s domobranou dělali v dalších vesnicích a městech.

Kněz z „ruské církve“ plakal jako děcko

Udávat odmítl Ivan Moldavčuk, kněz ukrajinské pravoslavné církve podřízené moskevskému patriarchátu. I když nejvyšší představitel ruské církve patriarcha Kirill invazi na Ukrajinu několikrát podpořil, andrijivský kněz ji odsuzuje.

„Narodil jsem se na Ukrajině, je to moje vlast. Mám rád ukrajinštinu,“ vykládá Moldavčuk. Není to ale samozřejmost – někteří duchovní ukrajinské „ruské církve“ údajně v okupovaných obcích dávali vojákům tipy, pro koho a kam si mají dojít.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Pravoslavný kněz Ivan Moldavčuk.

Na otázku, proč je duchovním právě církve podřízené Moskvě, Moldavčuk jasně neodpověděl. Někteří ukrajinští duchovní ale v dubnu podepsali prohlášení žádající pro Kirilla církevní soud. Andrijivský kněz patriarchu při bohoslužbách na protest nezmiňuje.

Sám se na faře první dva týdny invaze ukrýval ve sklepě. Na sobě měl kvůli chladu troje kalhoty. „Měl jsem možnost odjet, ale zůstal jsem. Okupanti rabovali a brali si, co chtěli. A kradli i místní lidé. Je to pro nás sice ostuda, ale nemohl jsem odejít, musel jsem totiž hlídat faru,“ říká kněz.

Vojáci se divili asfaltovým silnicím

Kostelík, kterému vojáci vykopli dveře, je kousek od základní školy, kde se Rusové utábořili. „Celou dobu jim tam hučel generátor. Jednoho dne přestal, tak jsem vyšel ven, abych se podíval, co se stalo. Když jsem viděl ty hrůzy, co napáchali, plakal jsem jako malé dítě. Takové věci dělají jen zvířata,“ vzpomíná na odchod Rusů kněz.

„Nejsme bohatá vesnice, jsme vesnice rolníků, ale žilo se tady pěkně. Vojáci se dokonce divili, že tady máme asfaltové silnice,“ dodává Moldavčuk. Stejně jako starosta a automechanik Čerkasov u páchání zločinů přímo nebyl. Je ale u jejich následků – v posledních týdnech vede pohřby tak často jako ještě nikdy.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Druhá vykopaná jáma hned vedle školy.

Ve sklepě Rusové drželi i ředitele školy Oleksandra Grisika. Ve vesnici zažil první dva týdny okupace. „Nemohli jsme dál než na pět metrů od sklepa. Vyhrožovali nám, že nás zabijí,“ popisuje pedagog.

I Oleksandrovi Rusové hned v prvních dnech invaze sebrali mobil a počítač, aby nemohl komunikovat s vnějším světem. Ztratil tak pojem o čase.

Někdy kolem 9. března ho Rusové ze sklepa propustili a poslali směrem do Běloruska. Ředitel ale zná místní cesty a podařilo se mu dostat mimo okupovanou zónu. „Vrátil jsem se sem 20. dubna. Můj dům je zničený, včetně sklepa i stodoly. Našel jsem si místo, kde můžu přespávat, a začal jsem dávat školu dohromady. Moje rodina zůstává u mých rodičů, protože zatím čekáme, co se bude dít dál,“ vykládá potichu.

O to, aby se život do obce vrátil co nejrychleji, usiluje starosta Anatolij Kibukevič. S mobilem napojeným na powerbanku vyřizuje jeden telefonát za druhým a nakonec nás ještě vede k sobě domů. „Ještě jsem neměl čas uklidit spoušť, kterou za sebou nechali. Mám vyklizenou jen jednu místnost, kde spím,“ provádí nás po domě, kde také nocovali vojáci.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Starosta ukazuje, jak velký průstřel měla jedna z obětí v hlavě.

Co všechno si odvezli, starosta přesně neví. Jednodušší je vyjmenovat, co po sobě nechali: karty, lahve od alkoholu, obaly od vojenského proviantu a výkaly po celém domě.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované