Hlavní obsah

„Tak se svlékněte, zastřelíme vás a hotovo, prásk,“ řekli Rusové babičce

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Osmdesátiletá Halyna Čeredničenková (v popředí) a o devět let starší Lidija Kovalenková z Jablunské ulice v Buči.

Reklama

28. 4. 10:35

Reportéři Seznam Zpráv vyslechli svědectví lidí z Jablunské ulice v Buči, kde Rusové během březnové okupace vraždili civilisty v jejich domech i přímo na ulici.

Článek

/Od zvláštních zpravodajů z Ukrajiny/

V části Nádražní ulice, kde ještě před pár týdny stála zničená kolona ruské techniky, je už teď nový asfaltový koberec. Rezavý ruský šrot leží na hromadě na kraji města. Místa, kam v kolmé Jablunské ulici dopadaly miny, šrapnely a další projektily, jsou vyfrézovaná a na záplatování teprve čekají.

Babičky „číhající“ na muže

I tady se už ale opravovalo a na první pohled, i když jen velmi letmý, by si člověk ani nemyslel, že se ocitl na místě tragédie označované jako „masakr v Buči“.

Kousek dál v Jablunské sedí na lavičce u cesty dvě babičky. Vedle nich je vyvrácená brána a v plotě zeje obří díra. Vypadá to, že ženy vyhlížejí, s kým by si mohly poklábosit. Když se pozdravíme, nakonec prozrazují, že „číhají na muže“.

„Máme už zase plyn, ale nemáme vodu, takže jsme závislé na tom, co nám kdo přinese. Proto číháme,“ říká osmdesátiletá Halyna Čeredničenková. Na lavičce sedí s kamarádkou a sousedkou Lidijí Kovalenkovou, jíž bylo nedávno 89 let.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Halyna Čeredničenková. Rusové ji zavřeli v domě a vyhrožovali jí zastřelením.

Místo vody „nabízeli“ kulku

Vodu chtěla Halyna i po ruských vojácích, kteří se jí na konci února ubytovali v předsíni a kuchyni a ze zahrady si udělali opravárenskou dílnu vojenské techniky.

„Chtěla jsem se umýt, tak jsem je poprosila o teplou vodu. Voják mi řekl jen: Tak se svlékněte, zastřelíme vás a bude hotovo,“ vzpomíná žena. „Prásk, prásk,“ opakuje vojákova slova a naznačuje střelbu do hlavy.

Do jejího skromného domu vlezli Rusové oknem hned v prvních dnech války, kdy obsadili Buču. „Řekli mi, abych se sebrala a odešla. Stála jsem tam s holemi, nemůžu bez nich chodit – a i s nimi je to špatné. Když to viděli, řekli mi, abych zapadla dovnitř do mé místnosti a zůstala tam zavřená, a sami se utábořili v předsíňce a v kuchyňce,“ vypráví Halyna.

Vojáci k ní dorazili i s vojenskou technikou. Zaparkovali jí na dvorku a v zahradě za domem. Svědčí o tom rozražená a rozježděná brána, polámané sloupky a hluboké brázdy v hlíně.

Tíha vojenských vozidel zničila Halyně vodovodní trubky a poškodila i studnu, proto je dům bez tekoucí vody a zřejmě ještě nějakou dobu bude. „Opravovali tam čtyři tanky,“ ukazuje seniorka směrem do zahrady. V každém bylo asi pět vojáků.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vojenská technika, která vjela Halyně na zahradu těsně kolem domu, poškodila vodovodní potrubí a prorazila několik plotů.

Dostala jen konvici s vroucí vodou

„Však pojďte dál. Všechno vám ukážu, pojďte se posadit,“ zve nás k sobě do domku a hned začíná připravovat občerstvení – i z toho mála, co sama má a co dostala v rámci humanitární pomoci. „Ne“ nebere jako odpověď a na Velikonoční neděli od ní dostáváme kromě jiného nakrájenou pasku, obdobu českého mazance, jež se místním rozdávala.

Žena byla v domě zavřená asi jeden den. Vojáci po ní chtěli jídlo, uvařili si u ní a rozdělali si na zahradě oheň. Halyně žádné jídlo nedali a jediné, co jí podali, byla konvice s vroucí vodou. „Nevěděla jsem, že mají v Rusku takovou nouzi, že konvici s vodou berou jako tak mimořádný dar,“ směje se už s odstupem času.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vyprávění Lidije Kovalenkové (vlevo). Během ruské okupace přišla o dům.

„Ty máš aspoň štěstí, že jsi nahluchlá a neslyšela jsi ty výbuchy a střílení,“ hlásí se o slovo Halynina starší kamarádka Lidija Kovalenková.

Sedí vedle nás v malinké předsíňce v barevném šátku, typickém pro ukrajinské babičky. „Bála jsem se, nemohla jsem kvůli tomu dunění vůbec spát. Jsem psychicky na dně. Všechno mě teď vystraší a mám úzkosti,“ svěřuje se žena, které bude příští rok 90 let.

Lidija přišla o dům

U kamarádky našla útočiště poté, co jí Rusové zničili dům. Při ostřelování přišel její domek o střechu a okna a je neobyvatelný. „Šla jsem se schovat do sklepa, ale spadla jsem na schodech a zranila se na hlavě,“ vypráví Lidija.

Od té doby už do sklepa nechodila.

Ženy nevycházely z obavy o život ani na ulici. „Zákaz vycházení byl od sedmi nebo osmi od večera až do rána. Když v té době někdo vyšel ven, zastřelili ho,“ vysvětluje Lidija.

Její přítelkyně Halyna mi během toho podává velikonoční vajíčko. „Zahrajeme si naši velikonoční hru,“ říká a v krátkosti vysvětluje tradiční ukrajinskou „ťukanou“ s vajíčky.

Do vajíčka, které držím, Halyna ťukne koncem svého vajíčka. Já vyhrál – prasklo totiž to její, a tím pádem ho musí dát mně. A takhle v předsíňce pokračujeme ve vzájemném otloukání vajíček dál.

„Zabili mého souseda odnaproti. Nevím proč. Žil sám, nastěhovali se k němu. Střelili ho do hlavy a zakopali v sadu,“ říká skoro mimoděk Halyna během toho, co křuplo při hře další vajíčko.

Sousedovo tělo po útěku ruských vojsk Ukrajinci exhumovali a odvezli na expertizu.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Nápis „Stop. Mina“ na plotě domu v Jablunské ulici v Buči.

Křičel, že je Rus, ale nepomohlo mu to

„Zastřelili i Kosťu, takového mladíka z ulice. Jel na kole, volal na ně, že je Rus, ale nepomohlo mu to. Kdy to bylo, to si nepamatuju, všechny dny splývají,“ vypráví její kamarádka Lidija.

„A další místní jel autem, oni ho zastavili, řekli mu, ať vystoupí, zastřelili ho a pohodili jeho tělo na skládce,“ líčí Halyna.

Místní ho našli a pohřbili. O jeho smrti se pak dozvěděli rodiče, kteří tělo vyzvedli.

Ruské jednotky se dostaly do Buči třetí den po začátku války, ráno 27. února. Předměstí Kyjeva okupovaly 33 dní a odtáhly poslední březnový den.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Místo masového hrobu obětí ruské invaze v Buči. Těla už byla exhumována a hroby zavezeny.

Ve městě, které mělo před válkou na 36 tisíc obyvatel, našli Ukrajinci po osvobození na 420 těl. Většina z nich byla v hromadných hrobech, další pohřbená v zahradách nebo ležící na ulici.

Celkem Rusové podle ukrajinských úřadů v Kyjevské oblasti zabili 1 125 lidí, včetně 40 dětí. Číslo ale nejspíš nebude konečné, protože se stále nacházejí hroby a probíhají složité identifikace těl.

Už chceme zapomenout, říká Vadim

Brutalit a násilí ale v Buči proběhlo daleko víc: týrání, znásilňování, mučení… „Místní lidé už chtějí zapomenout, nechtějí už mluvit,“ říká Vadim Zabarylo.

Jeho dům stojí v Jablunské ulici hned vedle domu Halyny Čeredničenkové. Doma je i Vadimova jednaosmdesátiletá matka Halyna Zabarylová.

„Teď se už trochu smějeme, ale dlouho nám k smíchu nebylo,“ vypráví muž. Rusové je varovali, aby vrata ani dům nezamykali, protože se dovnitř stejně dostanou. Rodinu 4. března nahnali ze dvorku do sklepa a všem sebrali mobilní telefony.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vadim s matkou Halynou Zabarylovou. Na zahradě už svépomocí zahladili stopy po ruské technice.

V malém sklípku, kde většinu místa zabírají police a přepravky, sedělo v zimě a v úplné tmě déle než den pět lidí včetně Halyniných dvou synů – vnučky a pravnučky. Vojáci nakonec svolili, že děti mohou zůstat v domě. „Ve sklepě jsme měli naštěstí zavařeniny a našli jsme tam kbelík jako toaletu,“ říká Vadim.

„Bylo jich u nás asi 25. Tři vojáci spali na jedné posteli,“ líčí žena. Stejně jako z vedlejšího domu nakonec vojáci odešli „za lepším“ do modernější budovy.

Krutí Čečenci a vojáci z Dálného východu

I Zabarylovi se nakonec rozmluvili o zavražděných sousedech. Sám Vadim svého postaršího souseda pohřbil na zahradě. Muž zemřel, když do jeho domu vtrhli ruští vojáci. Příčinou smrti si ale Vadim jistý není.

„Tamhle u té budovy vojáci shromáždili místní lidi. Čtyři členy územní obrany donutili, aby se v zimě venku vysvlékli, mučili je a pak je zastřelili,“ říká žena a ukazuje směrem k třípatrové okachlíkované administrativní budově.

Nejhorší věci mají podle Halyny na svědomí vojáci původem z ruského Dálného východu a Čečenci.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Osmdesátiletá Halyna Zabarylová z Buči.

Kdy se vraždy staly, místní přesně nevědí. Vycházet moc nemohli a hlavně byli více než měsíc bez mobilů, elektřiny a internetu. Ztratili tím pádem pojem o čase a všechny hrůzy jim začaly splývat.

Vadim Zabarylo na zahradě ještě ukazuje, kde byl velký kráter po výbuchu. „Dalo hroznou práci ho zasypat, byl hluboký,“ říká muž.

I když už je jáma zasypaná, stejně je patrné, kde přesně byla. Potrvá nějakou dobu, než s jarní zahradou splyne. Podobně je to s jizvami na duši místních – pokud vůbec někdy mohou po prožitých hrůzách ve městě na dohled od Kyjeva zmizet.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované