Oběť nuceného zmizení: Čína má dokonalý nástroj na zlomení člověka

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vůči „zmizení“ v Číně není imunní nikdo – obyčejní úředníci, světoznámé celebrity ani nedostižní miliardáři.

Jie Ťien-ming byl od každého trochu. A nejen to. V 90. letech ještě dělal obyčejné manuální práce, o dvacet let později už stál v čele obchodního impéria, působil jako neoficiální čínský energetický vyslanec a setkával se s prezidenty po celém světě.

Uzavíral obchody v hodnotě miliard dolarů v Rusku, východní Evropě a Africe. Uměl kalkulovat a snažil se podnikat i ve válkou zmítaných zemích a s mezinárodními vyvrheli, jako je Severní Korea.

Jie Ťien-ming, rychle stoupající čínský ropný magnát, se pouštěl do míst, kam si troufly jen ty nejlépe politicky napojené čínské společnosti.

Chtěl proniknout i do USA. Setkával se s rodinou Joea Bidena, večeřel s bývalým ředitelem CIA a pozdějším hlavním poradcem prezidenta Trumpa. Jednoho bývalého amerického bezpečnostního činitele se dle NYT dokonce zeptal: „Kdybych koupil ropná pole v Sýrii, mohl bys přesvědčit americkou armádu, aby ji nebombardovala?“

V Číně jej vedle úspěchu provázely i fámy. Říkali mu „korunní princ“ či „princátko“, tedy někdo, kdo zbohatl díky svým rodinným vazbám na vysoce postavené funkcionáře Komunistické strany Číny. A v Číně není rychlejší cesty, jak zbohatnout (takovým princem je i sám Si Ťin-pching, který je synem bývalého vicepremiéra - pozn. red.).

Čínská média o Jie Ťien-mingovi v minulosti psala jako o vnukovi maršála Jie Ťien-linga, který se po smrti vůdce Mao Ce-tunga přičinil o pád takzvaného Gangu čtyř, skupiny členů politbyra vedené vdovou po Maovi.

Ačkoli tato tvrzení Jie Ťien-ming popíral, jiná média poskytla důkazy o jeho velmi úzkých vazbách na čínskou vojenskou rozvědku.

Tajemstvími opředený příběh Jie Ťien-minga má silnou českou linku. U nás jej proslavila zejména společnost CEFC China Energy. Story o jejím vzniku není tajemná o nic méně – dle legendy Jie v roce 2006 získal aktiva, která vláda zabavila pašeráckému bossovi. Firmu poté přejmenoval na CEFC China Energy, jak řekl v rozhovoru pro Fortune.

Konglomerát CEFC působil na periferii ropného průmyslu. Zaměřoval se na obchodování s kontrakty na budoucí dodávky ropy a získávání práv k ropným polím v konfliktních oblastech jako Čad, Jižní Súdán či Irák.

V Šanghaji byla CEFC známá jako největší soukromá společnost a sedmá největší privátní společnost v Číně. V expandování na evropský trh jí mělo pomoct právě Česko, které se mělo stát sídlem hlavních evropských aktiv CEFC.

A její šéf česká aktiva firmy značně rozšířil.

CEFC byla tak úzce provázaná s čínskou vládou, že bylo těžké rozeznat, kde končí firma a začíná stát. Přesto po podpisu několika smluv získala v Česku 50 % v aerolinkách Travel Service, spolu s partnery přebrala 79,4% podíl v Pivovarech Lobkowicz Group a stala se minoritním vlastníkem mediálních firem Médea Group a Empresa Media. Většinový podíl akcií fotbalové Slavie a partnerství s českou reprezentací byly už jen třešničkami na dortu.

Přitom to na první pohled nedávalo smysl. Proč by energetická firma kupovala pivovar? A proč by měla být čínská společnost najednou tak vítaná v zemi, která byla ještě nedávno vůči Číně nepřátelská?

Stejně tak jako téměř vše okolo CEFC China Energy i odpovědi na tyto otázky směřovaly k čínské vládě.

Obavy o bezpečností otázku však nesdílelo tehdejší osazenstvo Hradu – Miloš Zeman označil Jie Ťien-minga za svého speciálního ekonomického poradce a nechal do Pekingu zaslat pozvánku na osobní setkání s čínským prezidentem.

Tu Si Ťin-pching přijal a nebýt protibetských protestů během jeho návštěvy Prahy, mohlo se zdát, že Česká republika oficiálně mění směr trajektorie nastavené Václavem Havlem.

Zmatení byli i čínští výzkumníci, které vazby a okolnosti slávy Jie Ťien-minga zaměstnávaly dlouhé roky a náhlá česká linka se jim nezdála.

„CEFC se objevila odnikud,“ vzpomínal pro CNN Laban Jü, vedoucí výzkumu Číny v investiční bance Jefferie Group. „Pořád mi volali novináři a ptali se: Co o tom víš?“ krčil rameny. Naznačil tak, že za firmou bez jasné historie často stojí silná politická opora, anebo funguje jako vnější nástroj státních zájmů.

Případ začal být o to zajímavější, když čínské úřady zahájily kampaň proti zadluženým soukromým firmám. Jejich rozmach, často hnaný spekulacemi a přeléváním peněz do zahraničí, začal být pro Peking politicky i ekonomicky riskantní. Přitom bylo zprvu evidentní, že v podnikání má Jie Ťien-ming podporu Pekingu.

Přece jen státní banky poskytovaly CEFC půjčky v hodnotě miliard dolarů. Mnozí sice věřili, že má Jie Ťien-ming přístup k obrovskému bohatství, jak se ale ukázalo, jeho impérium stálo na hoře dluhů. Vypadalo to sice, že je jeho firma tak úspěšná kvůli kontaktům a obchodním dovednostem, čínská média jej však obvinila z korupce.

Jie Ťien-ming byl zadržen čínskými úřady 16. února na přímý příkaz prezidenta Si Ťin-pchinga a vyšetřován kvůli podezření z ekonomické kriminality. CEFC se bez svého šéfa začala utápět v dluzích – postupně se ukázalo, že firma byla jen zástupný a již nepotřebný hráč čínské expanze.

Okolí českého prezidenta se o Zemanova „speciálního poradce“ obávalo. Jie Ťien-minga však nevypátrala ani Zemanem do Číny vyslaná vládní delegace v čele s Vratislavem Mynářem a Martinem Nejedlým.

Případ otevřel debatu o čínském vlivu na Česko. Zatímco Zeman kritiku odmítal, BIS vydala varování a role CEFC jako „korozivního“ kapitálu vzbudila pozornost akademiků.

Deset let od vstupu CEFC na český trh toho z přátelství „krtečků a pand“ příliš nezbylo. Sny o čínských investicích více méně upadly v zapomnění. Ani dlouhé roky však nedovolily zapomenout na osud jednoho z „nejtajemnějších čínských boháčů“ – Jie Ťien-minga, který zmizel beze stopy.

Od února roku 2018 o Jie Ťien-mingovi nikdo neslyšel. Jeho jméno doplnilo bohatý seznam klíčových slov blokovaných na čínském internetu. V datové sadě projektu WeChatscope se v cenzurovaných příspěvcích obsahujících jméno „Jie Ťien-ming“ často objevovala slova jako „nenápadný“, „tajemný“, „politicko-byznysová spojení“, „CEFC“, „ropný magnát“ a „odhalení minulosti“. Jméno Jie Ťien-minga se dokonce stalo jedním z nejvíce cenzurovaných témat roku 2018 na WeChatu.

Jie Ťien-ming je pravděpodobně jedním ze statisíců, možná až milionu lidí, kteří jednoduše přestali existovat s použitím praxe nucených zmizení.

Ta je v Číně široce rozšířená, a to i navzdory letitým varováním ze strany organizací pro lidská práva a expertů OSN. Nejčastěji je zamířená proti obhájcům lidských práv, disidentům a příslušníkům etnických a náboženských menšin, ale i vládním úředníkům a znelíbeným členům Komunistické strany Číny.

Pro nucené zmizení oběti nemusí zajít daleko. Někdy stačí nešikovně použít VPN – aspoň tak tomu bylo v popsaném případu tibetské ženy, která se v roce 2016 připojila k internetu a „byla zmizena“.

Jindy stačí založit organizaci jako je Chinese Urgent Action Working Group (China Action), která podporuje venkovské právníky a pomáhá lidem, jejichž práva byla porušena. Pravděpodobně tak se čínské vládě znelíbil Peter Dahlin, švédský lidskoprávní aktivista, který „zmizel“ přímo z postele svého bytu.

Psal se rok 2016 a pro Petera Dahlina a jeho přítelkyni si přišli příslušníci čínského Ministerstva státní bezpečnosti.

„Bylo brzy ráno mě a mou přítelkyni prakticky vytáhla z postele skupina asi dvaceti mužů. Zaklepali na dveře a oznámili nám, že jsme vyšetřováni kvůli ohrožení státní bezpečnosti,“ popisuje pro Seznam Zprávy Peter Dahlin. Oba museli nasednout do auta, kde jim zavázali oči. „Ulicemi Pekingu jsme projížděli šílenou rychlostí. Dorazili jsme do zařízení, kde mě posadili do tzv. tygří židle a oznámili mi, že mě umístí do RSDL,“ vzpomíná.

(Tygří židle bývá používaná při výsleších a mučeních. Zadržený je pevně připoután k židli, ruce a nohy má zafixované pomocí řemenů nebo pout. V některých verzích má židle konstrukce, která násilně nadzvedává nohy, což způsobuje nesnesitelný tlak na kolena a páteř, pozn. red.)

RSLD, Residential Surveillance at a Designated Location, česky „rezidenční dozor na určeném místě“, patří mezi nejrozšířenější metody „odklízení“ lidí v Číně. Druhou nejčastější metodou je tzv. liou-č', systém tajného zadržení a výslechů, který uplatňuje stranická kontrolní komise na členy komunistické strany podezřelé z porušení disciplíny – často bez přístupu k právníkovi, soudu či rodině.

RSDL využívá hlavně policie a ministerstvo státní bezpečnosti vůči aktivistům, právníkům a dalším politicky „problémovým“ osobám. Nezřídka se však využívá i vůči cizincům, zvláště v případech, které lze označit jako rukojemnickou diplomacii. A Peter Dahlin se tehdy stal pravděpodobně prvním cizincem, vůči kterému byl tento systém použit.

Když Číňané Dahlinovi oznámili, že bude umístěn do RSDL, paradoxně se mu ulevilo. „Myslel jsem si, že je to pořád lepší, než být formálně zatčen. Až později mi došlo, že to znamená pravý opak – že jde o mnohem vážnější situaci, než kdyby mě jen zatkli, nebo zadrželi,“ dodává.

Kromě Dahlina Číňané zadrželi i pět jeho kolegů. Systém RSDL byl tehdy stále ještě téměř neznámý, a tak jej lidé jako Dahlin, tedy právníci, odborníci, lidé z nevládních organizací, považovali za ‚měkčí‘ formu zadržení.

„Co jsme od té doby zjistili – a co jsem musel zažít i já sám – je, že kdokoli, kdo tímto systémem prošel, dnes na běžnou vazbu či zatčení před soudem vzpomíná skoro jako na ráj. Protože RSDL je téměř dokonalý nástroj represe. Je navržen tak, aby měli veškeré prostředky k vašemu zlomení – prostředky, které v normálním trestním systému neexistují,“ popisuje švédský právník a aktivista.

Dahlin trávil dny a noci se zavázanýma očima. Strážní s ním odmítali mluvit a zaznamenávali každý jeho pohyb. Nesměl kontaktovat ambasádu, nepustili ho na denní světlo. Vyčerpávající agresivní výslechy probíhaly celé noci. Během nich byl připojen k detektoru lži a odpovídal na otázky mířící na jeho práci. Číňané se jej pomocí spánkové deprivace snažili vykreslit jako špiona.

Jedním z důvodů, proč se systém RSDL tolik rozšířil, je to, že se cíleně používá vůči lidem, které by bylo jinak těžší zlomit, věří Dahlin a má tak na mysli zapálené obhájce lidských práv, právníky a novináře.

„A co systému dodává sílu, je fakt, že jakmile jste uvnitř, nemůžete dělat vůbec nic. Neexistuje žádná možnost odvolání – ani pro vás, ani pro nikoho jiného,“ popisuje.

Jako velmi účinné se ukázalo zneužívání samoty. „Jste v cele s polstrováním proti sebevraždě, bez kontaktu s pracovištěm, rodinou – a pokud jste cizinec, vaše vláda nemá právo vědět, kde se nacházíte. Jinými slovy, jste izolováni, v úplné samotě. Tato izolace může trvat až šest měsíců – a to ještě předtím, než dojde k formálnímu zatčení. Nepotřebují na to žádné schválení od soudu, stačí rozhodnutí policie nebo Ministerstva státní bezpečnosti. A právě to jim dává obrovskou moc,“ vzpomíná pro SZ Peter Dahlin a upozorňuje, že celý tento systém není pod žádným vnějším dohledem.

„Mohou udělat cokoli. Mohli by vás zmlátit tak, že vám zlomí každou kost v těle, nechat vás ležet na podlaze půl roku – a nikdo by se to nikdy nedozvěděl.“

18. ledna se zadržený Švéd objevil na obrazovkách čínské státní televize a „přiznal se“ - že porušil čínské zákony, způsobil škodu čínské vládě a ublížil čínské veřejnosti. Krátce nato vyjádřilo švédské velvyslanectví na čínských sociálních sítích své znepokojení a uvedlo, že případy zatčených osob by měly být projednávány u soudu za přítomnosti obhájců, nikoli v televizi.

„Dva naši občané se ‚přiznali‘ v čínském národním vysílání a my jsme tímto jednáním znepokojeni,“ uvádí se v prohlášení na účtu velvyslanectví na sociální síti Weibo. „Mnozí doufali, že Čína se takového mechanismu veřejné sebekritiky zbaví už před desítkami let, přesto se v zemi stává stále běžnějším.“

„Systém RSDL se používá v situacích, kdy stát ví, že vás musí přinutit k přiznání a sehnat potřebné ‚důkazy‘ ještě předtím, než vás vůbec veřejně zatkne, natož postaví před soud. A právě během pobytu v RSDL – tedy v naprosté izolaci – často přijdou, nainstalují kamery a nahrají takzvané ‚vynucené přiznání‘. V podstatě vás přimějí číst předem připravený scénář, ve kterém se přiznáváte k údajnému provinění,“ vysvětluje Dahlin pro SZ a odkazuje tak na vlastní zkušenosti.

Dahlin byl nakonec propuštěn, vyhoštěn a byl mu zakázán vstup do země na základě obvinění z porušení zákona proti špionáži. Jakmile se osvobozený vzpamatoval z hrůzných zážitků, začal spolu se svými kolegy, kteří prošli tím samým, praxi zadržování v RSDL analyzovat. A došlo mu, jaké měl vlastně štěstí.

Organizace Safeguard Defenders provedla obsáhlé studie včetně rozhovorů s více než 200 lidmi, kteří systémem prošli.

„Na základě toho můžeme říct, že mučení je prakticky jisté. Víc než 95 % případů zahrnuje fyzické nebo psychické mučení. A právě to, že systém takové zacházení umožňuje, je důvod, proč je pro úřady tak ‚atraktivní‘ jako nástroj perzekuce. Dává jim půl roku, aby z vás dostali vše, co potřebují – nebo spíš jakékoli přiznání, které chtějí. Protože v šestiměsíční samotce člověk nevyhnutelně psychicky selže,“ vysvětluje Dahlin.

Organizace spojených národů říká, že pokud je vyšetřovaný člověk na samotce déle než dva týdny, jedná se o formu mučení, která může způsobit trvalé a nevratné poškození.

„Zajímavé je, že když vás zadrží, přečtou vám vaše ‚práva‘. Například, že máte právo požádat o právníka, o kontakt s rodinou nebo s ambasádou. Ale to jsou jen práva požádat – nikoli práva tato spojení skutečně mít. A zákon výslovně umožňuje policii všechna tato ‚práva‘ zamítnout – což se podle našich zjištění děje prakticky ve všech známých případech. Je to zkrátka součást konstrukce systému,“ vzpomíná na silnou a nepříjemnou zkušenost. Je rád, že přežil a přišel akorát o životní optimismus a naivitu.

„V roce 2016 Čína stále fungovala v trochu umírněnějším režimu – chovala se, řekněme, víc jako ‚normální‘ země. Dnes už to tak není – dnes už je naprosto běžné, že lidé včetně cizinců nebo čínských obhájců lidských práv zůstávají v RSDL plných šest měsíců,“ uvádí Dahlin a dodává: „Dnes jsou jejich metody mnohem tvrdší. Ale pro mě to tehdy byl zásadní moment – probuzení do reality toho, co tento systém ve skutečnosti znamená.“