Hlavní obsah

Zákaz olizování stěn! Krakov láká do solného dolu i živé čtvrti v podhradí

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Jeden z podniků, který utváří atmosféru krakovské čtvrti Kazimierz.

Reklama

18. 7. 2020 15:17

Jak se daří střední Evropě po koronavirové krizi? Seznam Zprávy vyrazily na cestu po hlavních turistických atrakcích regionu. Po Vídni, Balatonu, Budapešti a Tatrách přinášíme poslední reportáž z polského Krakova.

Článek

Trochu jako by to symbolizovalo celý tenhle rok, nebo minimálně turistickou sezonu. Velký vyhlídkový balón přivázaný na lanech, který se normálně vznáší s turisty ve výšce nad Krakovem, v polovině června utrhla a zničila prudká bouřka. Místo pomalého návratu do normálu a obnovení činnosti tu tak zůstal jen prázdný podstavec. Po večerech ho hlídá pan Marek. Sedí u mobilního boxu a kouká přes Vislu na královský hrad Wawel.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Hlídač Marek, který střeží základnu zničeného vyhlídkového balónu.

Hned za hlídačem stojí monumentální budova bývalého krakovského Hotelu Forum. Brutalistní dům z roku 1988 už jako hotel neslouží desítky let, místo toho je z něj nejdelší billboard v Polsku. Obří reklamu, momentálně na nový seriál, je dobře vidět přímo z Wawelu. Hotel ale není prázdný úplně, přízemí totiž využívá kavárna a bar Forum Przestrzeni.

Pod slunečníky tu vysedávají stovky lidí, jsou to hlavně místní, mladí lidé a studenti. Je tu živo. Uvnitř hotelu se navíc čas od času pořádají trhy s výrobky a oblečením od polských designérů. „Tady vedle jsou samí mladí lidé, studenti, je tu vždycky plno, ale my jsme závislí na turistech,“ říká k tomu hlídač balónu Marek. A má pravdu, turistů v Krakově mnoho není.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Bývalý hotel Forum u řeky Visly je teď centrem setkávání.

Nejvíc to je vidět přímo v centru výstavního Starého města. Normálně by tu v tuhle dobu byl vrchol sezony a velkém náměstí by nebylo k hnutí a hlavní ulicí k Wawelu by vedla řeka lidí. Loni do Krakova přijelo více než 14 milionů lidí.

Jen kapka v trochu vyschlém moři

Jenže teď o žádné řece nemůže být řeč, i když - výpadek zahraničních turistů alespoň z části nahradili ti polští. Jiný jazyk než polštinu tu teď prakticky neuslyšíte. To mi při společném obědě na poloprázdné zahrádce jedné z restaurací na náměstí potvrzuje Grażyna Siedlar z turistického odboru krakovského magistrátu. Zmírnit ztráty má podnikatelům pomoci městská akce „Buď turistou ve svém městě“ na podporu lokální turistiky.

„Zahraniční turisté jsou teď spíš taková kapka v moři,“ říká mi. Přesto má radost - stejně jako ve Vídni jsem totiž vůbec prvním zahraničním novinářem, který radnici oslovil a po koronavirových omezeních do města vyrazil. „Máme náznaky, že sem zahraniční novináři nechtějí jezdit, měli přijet Němci, ale nakonec to odvolali,“ vysvětluje a dodává, že je dnes od vypuknutí pandemie vůbec poprvé v restauraci.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Téměř prázdné náměstí v historickém jádru Krakova.

Kam za krakovskou atmosférou?

Úplně jinak než na Starém městě to ale vypadá o něco blíž k Visle, kousek od Wawelu. Stará židovská čtvrť Kazimierz bují životem. Ve starých oprýskaných domech jsou desítky kaváren, restaurací a barů, plno je tu celý den. Jestli se někam v Krakově vyplatí jít za atmosférou, je to právě sem.

Ochotnou průvodkyni mi tu dělá městská aktivistka Iza, která pracuje pro podnik Hevre. Je to stylová kavárna a klub sídlící v budově bývalé synagogy, provozovatelům ji pronajímá místní židovská obec. S tím, že se uvnitř pije české pivo a koktejly prý problém nemá. „Během pár let jsme dokázali, že jsme spíš kulturním centrem než jen barem a kavárnou,“ říká Iza, která je ráda, že mohli znovu otevřít.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Iza a „její” podnik Hevre v bývalé židovské čtvrti Kazimierz.

Stolečky se tu po odchodu zákazníků hned dezinfikují a volné poznáte podle zalaminované cedulky „vydezinfikováno“. Ostatně dezinfekčních přípravků je v lokálech po celém Krakově opravdu spoustu. Iza prý návštěvníky z řad turistů nepozná, takže nemůže říct, jak moc se tu situace kvůli koronaviru změnila. „Hodně sem chodí i expati - cizinci, co v Krakově žijí a pracují, a také studenti na Erasmu, takže cizí jazyky tu slýcháme často,“ vysvětluje Iza a ukazuje mi i další místní podniky.

Třeba kam si zajít na polskou zapiekanku, což je rozříznutá veka nebo bageta se zapečeným sýrem, houbami a dalšími ingrediencemi. Ty nejlepší krakovské jsou prý v okýnkách kruhové stavby na zaplněném kazimerzském Novém náměstí. My procházíme i středem budovy, kde je naopak klidná kavárna, pak poznávám místo s nejlepší pizzou a také stylový bar, který za dveřmi skříně schovává ještě jednu tajnou zašívárnu. Všude tu popíjí a klábosí hlavně mladí Krakované, společnost je to ale skutečně různorodá. Takhle živou čtvrť s příjemnou atmosférou jsem už dlouho neviděl.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Fronta na zapiekanky na kazimierzském Novém náměstí.

Nakupte si obwarzanky

Kousek odtud si pak kupuju krakovskou specialitu, která má ve městě dokonce své vlastní interaktivní muzeum. V modrém pouličním stánku, kterých je po celém Krakově spousta, nakupuju obwarzanky. Zkouším sýrové, sezamové, slané i makové, tedy prostě všechny, které jsou vyskládané ve sloupečkách prosklené vitríny stánku.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Podobných modrých stánků s obwarzanky je po celém Krakově spoustu.

Kulatý, ručně zaplétaný zlatavý krakovský „preclík“ z kynutého těsta se tu dělá už od 14. století. Jeden se dá koupit za 2 zloté, ale i levněji. „Ještě to není tak jako před koronavirem, ale už se ukazujete,“ říká mi pak jako turistovi při placení prodavač ve stánku přímo pod hradem Wawel.

Obwarzanky si beru i jako svačinu na výlet do nedaleké Wieliczky. Zdejší důl na kamennou sůl je už od roku 1978 na seznamu Světového dědictví UNESCO. U vstupu si musím dezinfikovat ruce a u speciálního rámu měří teplotu, povinná je rouška. Oblečená v hornickém stejnokroji mě tu už očekává průvodkyně Renata Tatoj, která se specializuje na české organizované skupiny. Mě skupinou nazvat nemůže, jsem sám a Češi teď prý vůbec nejezdí, tak jsem (opět) první „skupinka“ v češtině.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Krakovské obwarzanky - sýrové, makové, sezamové, solené.

Solný labyrint

„Češi organizovaně jezdívají nejvíc na jaře, jde o školy a také firmy. Jenže během jara jsme museli kvůli koronaviru zavřít a některé skupiny už v březnu zrušily zájezdy i na ostatní části roku,“ říká Tatoj, která je jedním z asi 450 průvodců. „Loni tu bylo 1,8 milionu návštěvníků. My jsme se báli, že nám ten důl praskne. A teď nic. Přijíždějí téměř jen Poláci,“ pokračuje ve výkladu přes ochranný štít a nevynechá ani vyprávění o zážitcích s Čechy, kteří prý mají jedinečný smysl pro humor.

Prohlídkovou trasu v hloubce 64 metrů, kam scházíme po dřevěných schodech, museli kvůli hygienickým opatřením trochu zkrátit. Přístupná jsou kvůli snížení rizika nákazy koronavirem jen dobře větraná místa. Turisté běžně mohou navštívit asi jen 3-4 procenta dolu. „Kamennou sůl tu objevili v polovině 13. století a těžila se až do roku 1996,“ vykládá průvodkyně a ukazuje mi speciální místo určené pro „její“ české turisty.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Průvodkyně solným dolem ve Wieličce Renata Tatoj.

Olizování zakázáno!

Jde o kus stěny, kterou si návštěvníci mohou olíznout a zkusit tak chuť místní soli staré 13,5 milionu let. Rády to dělají hlavně děti, a na stěnách to jde znát, sůl se totiž přesně ve výšce dětských hlav rozpouští a vytváří se jamky. Olizování stěn je tu teď ale tabu, koronavirus takovou zábavu zhatil.

Nevynecháme ani velkou solnou komoru, která před pandemií sloužila i jako kaple. Jde o vůbec nejznámější místo celého dolu, úchvatných uměleckých děl a ukázek důlní technologie je po celé trase daleko víc. V neděli se tu, desítky metrů pod zemí, konaly mše svaté a dokonce se tu i oddávalo. A díky jedinečné akustice se tu také hrály koncerty. Člověk by při prohlížení solného labyrintu málem zapomněl, že musí mít celou dobu na obličeji roušku. Povinnost tu připomíná jednotná grafika a také stojany z dezinfekcí, kterých je po celém dole spousta.

Na povrch se vracíme hornickým výtahem, s horníky, kteří v dole dál pracují na jeho údržbě, se zdravíme hornickým pozdravem „szczęść Boże“ a já jsem po pár kilometrech a hodinách v podzemí rád, že jsem si z Krakova dovezl na svačinu obwarzanky.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Komora solného dolu ve Wieličce.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované