Hlavní obsah

Zírám, co lidská těla dokážou. Brankář Francouz o obdivu k NHL i hokejové reprezentaci

18. 5. 2019
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Přečtěte si otevřený rozhovor s brankářem hokejové reprezentace Pavlem Francouzem.

Reklama

Pavel Francouz se před sezonou vzdal milionových nabídek z Ruska, aby se mohl bít o svůj sen: chytat pravidelně NHL.

Článek

Kdyby se měl rozhodovat znova, vůbec nic by neměnil. A že by se mnohým hlava zamotala. Pavel Francouz se vzdal pozice brankáře, kterému nabízelo miliony celé Rusko. A zvolil v kariéře tu složitější cestu.

V osmadvaceti letech vyrazil do Ameriky. Podepsal roční smlouvu s Coloradem i s vědomím, že ho klub pošle na farmu. Tam strávil celý rok, patřil mezi nejlepší brankáře AHL a odchytal i své první minuty v nejlepší lize světa. V zámoří se dokonce psalo o tom, že by z něj Avalanche měli udělat jedničku.

Není pochyb o tom, že Francouz v Denveru smlouvu prodlouží. A v nové sezoně se dost možná v prvním týmu také napevno usadí.

Přečtěte si otevřený rozhovor s gólmanem, který je v posledních letech také pevnou stálicí české hokejové reprezentace. V pátek po příletu z Ameriky odchytal rovněž první zápas na mistrovství světa.

Patrik Bartošák nebo kapitán Jakub Voráček museli během turnaje narychlo opustit tým, aby byli u porodu svého syna. Vy jste zažil v sezoně něco podobného, z Ameriky jste spěchal narychlo za manželkou do Česka, že?

Jo, a bylo to úžasné! Zrovna jsme na farmě měli den volna, jel jsem se do Denveru podívat na Avalanche. A zrovna, když jsem byl na obědě, mi volala manželka, že jí praskla voda. Mastil jsem to rychle domů, vzal si pas, popadl batoh a utíkal na letiště. Věděl jsem, že v půl šesté lítá pravidelná linka do Frankfurtu. Klub mi dokonce pomáhal zařizovat letenku. Do nemocnice v Česku jsem dorazil o dvacet minut později, malá už byla na světě. Přišel jsem k hotovému.

Klub neměl problém vás v průběhu rozehrané sezony takhle uvolnit do Evropy?

Vůbec žádný. Jednání, s jakým jsem se potkal, bylo neskutečné. Když jsem jim říkal, že manželka rodí, vůbec jsem nepočítal, že mi řeknou: Leť! Přitom to bylo pro celý tým důležité období, do poslední chvíle jsme bojovali o play off. V Avalanche mi ale řekli, že rodina je vždy na prvním místě. Nikdo nebrblal, nikdo mi nevyčítal, že budu týden mimo.

Bral jste to jako signál, že si vás v Americe váží?

Oni si váží všech hráčů. Nechci kydat špínu na Rusko, kde jsem předtím působil, ale tam by se to nestalo. Tam to berou tak, že jste tam kvůli sportu, za to jste dobře placený a na rodinu si máte najít čas po sezoně. Američané mají úplně jiný přístup, rodina má pro ně obrovskou hodnotu. Byl to hodně příjemný pocit.

Dost možná to souvisí i s vaším vztahem k České republice. Nezvažovali jste, že by manželka rodila v Americe?

Někdo říkal, že by to byla výhoda pro malou, měla by i americké občanství. Ale já ani manželka v Americe žít napořád nechceme. Navíc doma se žena cítila víc v klidu. V posledním možném termínu, už někdy v lednu odletěla. A já ji vlastně viděl jen pár dní po porodu a až teď v průběhu mistrovství světa.

Když už jste narazil na Rusko: Jak moc je hokejový svět v Americe jiný?

V Rusku byly i těžší momenty, ale i tam jsem si zvykl a tamní lidé mi ukázali vstřícnou tvář. Mám tam pořád spoustu kamarádů, se kterými si píšu a volám. I na ten Čeljabinsk vzpomínám v nejlepším. Člověk na to horší, čím si prošel, zapomene. Porovnávat obě země nechci, všechno má své plusy a minusy. Ani v Americe není všechno růžové, ale líbí se mi tam. V Coloradu se nikdo nikam nežene, je tam krásné počasí. Přes 300 dnů v roce svítí sluníčko, to dělá s psychikou hodně. Na trénink se každý den vstává mnohem lépe.

Co s vaší psychikou dělalo vědomí, že chytáte jen na farmě? O životě v AHL kolují různé fámy, hráči mluví o sobectví, náročném cestování nebo velké rivalitě i s vlastními spoluhráči v týmu.

Tohle všechno už je trošku jiné, než bylo asi dřív. Navíc působím na Západě a tím, že je v Coloradu odevšad tak daleko, létali jsme letadlem. Ty pověstné dlouhé štreky autobusem jsem nezažil. Nemůžu si stěžovat, my měli dobrou partu. Jasně, třeba při power play soupeře cítíte, že to hráči chtějí vzít na sebe a dát gól do prázdné branky, aby si zlepšili statistiky. Ale že by se někdo nad někým povyšoval? Ne, to vůbec. Navíc já do Ameriky šel s vědomím, že na farmě celý rok budu. Že budu čekat na to, jestli se nezraní brankáři v Avalanche. Nikdo nikdy neví, co se stane. Třeba Philadelphie letos protočila devět gólmanů. Člověk tyhle věci nijak neovlivní, takže na to nesmí myslet. Musí jen chytat co nejlépe.

Denver je vysoko v horách, váš český spoluhráč Martin Kaut dokonce řekl, že kvůli nadmořské výšce po tréninku zvracel. Je to vážně takové peklo?

Je to hodně znát, když jste tam nový. První dva tři týdny byly fakt těžké. Jenom jdete do schodů a strašně funíte, motá se hlava. Je třeba hodně pít. Ale jakmile si na to zvyknete, je z toho vaše výhoda. Náš tým z toho těžil, doma jsme vyhrávali. Na farmách se stejným soupeřem hrajete dva zápasy ve dvou dnech. A naši soupeři v tom druhém tahali nohy. Nikdo v Americe nejezdí do Colorada rád. To mi už potvrdili i kluci tady v reprezentaci.

Jak vás rok v Americe jako gólmana posunul?

Hokej je tam úplně jiný a já tam kvůli tomu šel. Menší hřiště znamená, že je vše blíž. I střela od mantinelu je gólovou šancí a pro mě jako gólmana bylo největší změnou, jak moc se hráči tlačí před branku. Nikdo se nebojí, do toho to sudí pouštějí. Kolikrát v NHL dorvou hráči puk do branky i s vámi a nikdo se nad tím ani nepozastaví, nevzteká. Takhle je to tam nastavené, to člověka naučí.

Také jste se v sezoně na farmě sám rozjel přes celé hřiště a při hromadné bitce srazil k ledu gólmana soupeře. Upřímně, to bych od vás nikdy nečekal.

Když jsme byli malí, byly tyhle hromadné bitky taková sranda. A ten moment teď v sezoně byl dost komický. Vyhráli jsme 6:0, soupeř byl frustrovaný a jejich gólman si tam chtěl něco vybíjet. V AHL ještě pořád fungují ty klasické bitky jak z devadesátých let. Dva hráči se dohodnou, shodí rukavice a perou se jako v hospodě. V tenhle moment se do bitky přidal i jejich gólman a začal našeho hráče vyrážečkou mastit zezadu do hlavy. Ze střídačky na mě řvali, ať tam rychle jedu. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Rozjel jsem se a nakonec před ním přibrdzil, abych mu ještě něco neudělal. On spadl, tím to skončilo. Mohl jsem to asi vyřešit i jinak, ale já vůbec nevěděl, která bije.

A jak na vás dýchla atmosféra NHL?

To byl pro mě obrovský zážitek. Snažil jsem se naživo sledovat co nejvíc zápasů Colorada, kolik jsem stihl. Já až do letošní sezony NHL naživo neviděl. Je to obrovská show, na které si najde své každý. Na zápase se baví i ti, kteří hokeji vůbec nerozumí. A upřímně: Když vidíte, v jaké rychlosti se to hraje, padá vám brada na zem. Doteď jsem si myslel, že jsem na nějaké úrovni a mám něco za sebou, ale když jsem šel do branky v NHL, byl to fofr. Takový jsem si vůbec neuměl představit.

Moc šancí jste v letošní sezoně ale nedostal: Jen dvakrát jste dochytal závěrečnou třetinu zápasu. Nečekal jste, že minut dostanete víc?

Já věděl, že sportovní cestou se do branky nedostanu. Role byly podle smluv jasně rozdané. Moje jediná šance byla, že by se některý ze dvou brankářů Avalanche zranil. Jenže co jsem je poznal na kempu, jsou to super kluci. Tu pozici si vydřeli, nemohl jsem sedět doma a modlit se, aby se jim něco nepovedlo. Takže jsem se jen snažil chytat na farmě nejlépe, jak to šlo, abych si budoval pozici pro příští roky.

V Rusku jste přitom pozici nejlepšího brankáře KHL kvůli tomuhle všemu obětoval…

A teď mě potěšilo, že když jsem vlezl v Americe do branky, nepropadl jsem. Zjistil jsem, že to můžu hrát. A že i ti neskuteční hráči jsou pořád jenom lidé.

Čtete americké noviny?

Ne, ne… Nečtu. Proč?

Třeba deník Denver Post na jaře napsal komentář k situaci v Avalanche. Psalo se v něm, že byste měl chytat, protože jste ze všech brankářů Colorada ten nejlepší…

(přemýšlí) Já nevím, kdo to psal a proč. V dnešní době není tak těžké přijít v uvozovkách s takhle šokujícím článkem nebo názorem. Někdo se toho chytí, někdo ne. Já tomu žádnou váhu nepřikládám.

A nebylo pro vás ubíjející, že můžete chytat, jak dobře chcete, a stejně se do brankoviště Avalanche nemáte šanci dostat?

Ne, protože tady záleží na tom, jak si člověk všechno přebere v hlavě. Kdybych se tomuhle měl poddávat, psychicky bych se trápil a byl frustrovanej. Já to měl od začátku nastavené správně. Trpělivost byla u mě nejdůležitějším faktorem celé sezony. A myslím, že jsem to docela ustál.

Jenže co příští sezona?

Smlouvu podepsanou nemám a trh se otevírá až v červenci, nechávám to na agentovi. Ale začínat někde od nuly nechci, rád bych v Coloradu zůstal. Celkově se mi líbí celá organizace. Generálním manažerem je legendární Joe Sakic, je to tam taková místní modla. Když ho poznáte, tu jeho auru hned pocítíte. Je úplně v pohodě, dokáže se bavit s každým a na nic si nehraje. A tohle dělá v atmosféře kolem klubu hrozně moc. Neumím to porovnávat s jinými týmy NHL, ale měl jsem pocit, že Avalanche jsou takový rodinný klub: Něco jako Litvínov.

Po vyřazení farmy z play off jste se připojil k prvnímu týmu a byl jeho součástí během Stanley Cupu. Jak jste jako třetí gólman z tribuny vrchol sezony NHL prožíval?

Ten hokej, to bylo ještě o několik levelů výš než základní část. Člověk sedí a žasne, čeho všeho jsou lidská těla schopná. Ti kluci hráli obden dlouhou sérii se San Jose, všichni byli utahaní, zápasy se stupňovaly a i ten sedmý zápas si držel naprosto neuvěřitelné tempo. To byl obrovský zážitek.

Prodloužíte smlouvu v Coloradu, i kdybyste měl být i v příští sezoně zase jen gólman číslo tři?

Já nevím, vždycky si člověk musí spočítat pro a proti na základě konkrétního příkladu. Je to těžká otázka, na kterou teď konkrétní odpověd bohužel neznám. Ale člověk se musí posouvat dál, rád bych další krok udělal.

Po vyřazení Avalanche jste se připojil k hokejové reprezentaci, neuvažoval jste, že kvůli rodině a malému miminku tentokrát reprezentovat odmítnete?

Přijel jsem hlavně kvůli tomu, že tady manželka může být se mnou. Půjčili jsme si v Bratislavě byt, je tady i s malou. Takže se s nimi hodně vídám. Kdyby byl šampionát jinde, asi bych o tom neuvažoval. Už jsem se na rodinu těšil. Celou dobu jsem je neviděl a už bych to asi déle nevydržel.

Na posledních čtyřech velkých turnajích jste byl českou jedničkou, jenže tady nestihnete odchytat žádný těžký zápas v základní skupině. Nastoupil jste až proti Itálii. Nevadí to?

Ne, tohle je na trenérech. Já si neprošel s týmem celou přípravu, takže to beru tak, že jsem přiletěl tým doplnit. Třeba budu jen záložní plán, kdyby se něco nepovedlo a někdo se nedej bože zranil. Bart (Patrik Bartošák) chytá zatím velmi dobře. Je důležité, abychom gólmana dostali do laufu na čtvrtfinále. Já pro to udělám všechno.

Je to jiné než v klubu, kde se o místo v brance musíte prát?

Rozhodně. V nároďáku jde ego stranou. Všichni jsou rádi, že tady jsou. Je to čest a úspěch, že si za nároďák člověk může zahrát. V jakékoliv roli.

Vy ale máte ze všech brankářů zkušeností nejvíc…

Vím, na co narážíte, ale uvidíme… I kdyby měl chytat Ori (Zdeněk Orct, trenér brankářů), je důležité, abychom vyhráli. Kéž by letos ta medaile vyšla.

Doporučujeme

Další zprávy