Hlavní obsah

„Romské děti tu nemají budoucnost.“ Česko porazil u soudu, chce ale emigrovat

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační snímek.

Reklama

Je rok 2022 a Česko stále diskriminuje romské žáky v přístupu ke vzdělání. Ani po 15 letech od rozsudku Evropského soudu, který tuto praxi odhalil, Česko neudělalo dost, aby se vymanilo z mezinárodního dohledu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Porazil český stát. A jeho rodina za to dostala odškodnění. Ani po 15 letech ale Česko problém diskriminace romských žáků ve školách neodstranilo. I další romské děti tak zažívají to, co Julius Mika.

„Je to pořád stejné. I na moje děti diskriminace dopadá,“ říká už trochu rezignovaně dnes 34letý Mika. On přitom patřil do skupiny 18 žáků v kauze D. H. a ostatní, která Česko zažalovalo u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Ten jim pak v přelomovém rozsudku z listopadu 2007 dal za pravdu. Česko neprávem umísťovalo romské žáky do zvláštních škol, ačkoliv žádným postižením netrpěli.

Když se tak Mika za volantem vrací nad ránem domů, napadne ho, jestli by se řada věcí neodehrála jinak nebýt diskriminace, které se na něm dopustilo české školství. Živí se jako taxikář. Když spolu v úterý večer mluvíme, tak už ví, že ho čeká neplánovaný noční záskok za kolegu. A cesta z Ostravy do Brna.

„Nějak se člověk živit musí. Ale vím, že mě tak připravili o možnost vzdělání a také lepší práce, kterou alespoň bez výučního listu jen tak neseženu,“ dodává.

Dva ztracené roky ve zvláštní škole

Mika ve třetí třídě onemocněl oboustranným zápalem plic. Dva měsíce ležel v nemocnici. Hodně látky tak zmeškal. Místo doučování ho ale rovnou přeřadili do zvláštní školy, jak se tehdy říkalo školám praktickým pro žáky s lehkým mentálním postižením a dalšími poruchami. Mika byl sice úplně běžným klukem, který akorát nestíhal tempo svých spolužáků. Stačilo ale, že byl Rom.

Dva roky tak ztratil v praktické škole, než se přišlo na to, že mezi dětmi skutečně postiženými nemá co dělat. Takové manko ale ani nemohl dohnat, a tak končil povinnou školní docházku v sedmé třídě.

„Dochodil jsem jenom dvouletý obor střední školy, protože nikam jinam jsem se hlásit nemohl,“ vysvětluje Mika, jakým způsobem se konkrétně na něm podepsalo svévolné přeřazení do zvláštní školy.

Tuhle běžnou praxi evropští soudci právě v roce 2007 Česku vyčetli. Z tehdejších statistických dat totiž vyplynulo, že Romové v Ostravě měli 27krát vyšší pravděpodobnost, že je přeřadí do zvláštní školy, než žáci z většinové společnosti. Nezáleželo na šikovnosti, motivaci a už vůbec ne na tom, o co těžší to měli z pohledu sociálního znevýhodnění. Stačilo, že jste Rom a bez velkého rozpakovaní jste skončil ve zvláštní škole.

Každý Rom je diskriminovaný, řekl soud

Malý senát Evropského soudu přitom nejprve rozhodl v neprospěch stěžovatelů, a to poměrně výrazně – šesti hlasy vůči jedinému. O to větší bylo překvapení, když jeho nejvyšší instance – takzvaný velký senát – celý rozsudek kompletně otočila. A navíc drtivě, třinácti hlasy soudců ku čtyřem.

„Druhým překvapením byla poměrně radikální argumentace. Velký senát řekl, že individuální okolnosti nehrají roli, protože celostátně je disproporce tak velká, že v podstatě každé romské dítě bez ohledu na individuální okolnosti je v Česku diskriminované,“ vzpomíná po letech na velký případ své kariéry tehdejší právní zástupce dětí David Strupek.

Závěr Evropského soudu pro lidská práva

207. Ze skutkových okolností projednávaného případu však vyplývá, že proces přijímání romských dětí do škol nebyl doplněn o záruky (viz § 28 výše), které by zajistily, že stát při uplatnění své diskreční pravomoci v oblasti vzdělávání přihlédne ke zvláštním potřebám těchto dětí plynoucím z jejich znevýhodněného postavení (viz, mutatis mutandis, výše uvedený rozsudek Buckley, § 76, a výše uvedený rozsudek Connors, § 84). Výsledkem tohoto procesu navíc bylo, že stěžovatelé byli zařazeni do škol pro děti s mentálním postižením, jejichž učební osnovy byly nižší úrovně než na běžných školách, a kde byli stěžovatelé izolováni od žáků z většinové populace. V důsledku toho se jim dostalo vzdělání, které ještě zhoršilo jejich obtíže a ohrozilo jejich následný osobní rozvoj, místo aby jim pomohlo řešit jejich skutečné problémy, začlenit se do běžných škol a rozvinout dovednosti, jež by usnadnily jejich život mezi většinovým obyvatelstvem. Vláda sama nepřímo přiznala, že pracovní příležitosti žáků, kteří navštěvovali zvláštní školy, jsou omezenější.

...

209. Jelikož bylo prokázáno, že uplatňování příslušných právních předpisů mělo v rozhodné době nepřiměřeně škodlivý dopad na romskou komunitu, Soud je konečně toho názoru, že tomuto diskriminačnímu zacházení museli být nutně vystaveni i stěžovatelé coby příslušníci této komunity. Vzhledem k tomuto závěru se již Soud nemusí zabývat jejich individuálními případy.

Zdroj: Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti ČR z 13. listopadu 2007

Některé detaily už zapomněl, další se mu vybavují až během vyprávění. I po letech si ale přesně vzpomene jak napjatý byl, když se rozsudek vyhlašoval. Přitom na konci devadesátých let, kdy se celý příběh u českých soudů rozjel, měly romské rodiny vůbec potíže jakéhokoli advokáta sehnat.

„Vzpomeňme, že to byla doba, kdy jedna ze soutěžících miss v televizním přenosu řekla, že jejím přáním je vyčistit město od občanů tmavší pleti (byl to rok 1993 a slova finalistky Miss ČR Magdaleny Babické, pozn. aut.). Celý sál jásal a málem vyhrála,“ přibližuje dnes na jedné momentce Strupek, proč se jen tak někomu na sklonku devadesátých let do obhajoby ostravských Romů nechtělo.

Strupek se k tomu ale odhodlal. V tu dobu přitom nemohl tušit, že se hned druhý rok své advokátní praxe pouští do případu, který změní pohled na diskriminaci Romů nejen v Česku, ale celé Evropě.

Ostudná praxe trvá i po 15 letech

Pohled se sice změnil, realita ale zcela ne. Segregace a diskriminace v českých školách stále zůstává. I když nutno podotknout, že se situace zlepšuje. Česko provedlo reformu speciálního školství nebo zavedlo inkluzi, a tak i žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají snazší přístup k běžnému vzdělávání.

I po 15 letech je ale případ otevřený. Na Česko tak stále dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy – tedy orgán, který má pravomoc po Česku žádat změnu v přístupu k romským dětem. A od roku 2007 nebyly kroky českých vlád natolik uspokojivé, abychom se ze sklíčka pod evropským mikroskopem vysmýkli.

„Výbor ministrů vyjádřil znepokojení nad tím, že se trend snižování podílu romských žáků vzdělávaných dle RVP ZV UV (snížené nároky na vzdělávání, pozn. aut.) neustálil a že nedošlo k výraznějšímu snížení podílu romských žáků vzdělávaných dle tohoto programu mimo běžné školy a třídy,“ uvedli evropští dohlížitelé v posledním rozhodnutí z letošního září.

I dnes mají podle dat MŠMT, která Česko každý rok předkládá výboru, romské děti o třetinu vyšší pravděpodobnost, že nedostanou takovou úroveň vzdělání jako neromští žáci. Tři čtvrtiny z nich navíc rovnou končí ve speciálních školách nebo třídách.

„V posledních dvou letech je Česko pod větším tlakem od Výboru ministrů. Čekalo se, že inkluzivní novela pomůže i romským žákům, aby zůstávali v běžných školách. Podle kvalifikovaných odhadů se ale situace tolik nezlepšuje. Teď ale z hlediska výkonu rozsudku nabíráme nový dech,“ je přesvědčená Kateřina Radová z Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP. Ta dohlíží nad výkonem rozsudku, ke kterému je Česko zavázané.

Zásadní je z pohledu kolegia expertů tohoto orgánu, aby se zlepšila diagnostická činnost školských poradenských zařízení. Ministerstvo školství si problém uvědomuje, a proto k tomu ustavilo pracovní skupinu. Rovněž chce rezort spolupracovat s ministerstvem práce, aby došlo k posílení docházky romských dětí do mateřských škol.

Připravuje se rovněž analýza, která by měla zjistit, proč tolik romských žáků se sníženými nároky na vzdělávání končí ve speciálních školách a třídách.

„V minulých letech se tak podařilo řadu potíží identifikovat a určitě je pozitivní, že se k tomu ministerstvo školství postavilo čelem a uvědomilo si, že inkluzivní vyhláškou to neskončilo a je potřeba podnikat další korky,“ dodává zástupce vládního zmocněnce Petr Konůpka.

Česku sice nehrozí od Výboru ministrů žádné finanční sankce. To je ale malá útěcha, protože jinak jde o velkou mezinárodní ostudu. Je to totiž jediný spor, ve kterém Česko čelí zesílenému dohledu, a to navíc po celých 15 let. Na rozdíl od běžného dohledu při výkonu rozsudků je tak Česko od roku 2007 opakovaně předmětem mezinárodních politických jednání, a to s cílem, aby konečně učinilo účinné kroky proti diskriminaci Romů ve školách.

„S Českem jsem skončil“

Snad by mohla nová opatření konečně pomoct další generaci romských žáků. Na rozdíl od osmnáctky ostravských dětí, která skleněný strop diskriminace natřela na červeno. Než Evropský soud pro lidská práva uznal, že je český systém vzdělávání diskriminační, uplynulo osm let a i nejmladší ze žalujících už opustil základní školství. Téhle partě průkopníků rozsudek nepomohl.

A jak jsou na tom dnes? Někteří žijí stále v Ostravě, další pak v zahraničí. Část z nich se ale propadla do sociálního vyloučení a nezaměstnanosti. A to hlavně proto, že jim školy nejen nepomohly, ale ještě se jich rády zbavily.

„Samozřejmě jsem i zpětně rád, že jsme soud vyhráli, o tom žádná. Naše kauza alespoň ukázala, jak se mohou rodiny bránit nebo na koho se mohou obrátit. Já už jsem ale s Českem skončil,“ říká přesvědčeně Julius Mika.

Známé i část rodiny má v Kanadě. Po přelomu roku proto s nejbližšími emigruje.

„Když se tady narodí romské dítě, tak nemá žádnou budoucnost,“ loučí se Mika.

Romům ukázal, že má smysl o svá práva bojovat. Sám ale přestal věřit, že se něco změní.

Reklama

Doporučované