Komentář: AfD je oficiálně extremistická. Problém tím nekončí

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to fascinující souhra. A nepochybně také zdroj budoucích konspiračních teorií.

9. dubna se Alternativa pro Německo poprvé v historii stala nejpopulárnější stranou Německa.

Pouhé tři týdny poté oznamuje německá tajná služba, že právě tato formace je „nepochybně extremistická“.

Není to až takový zvrat, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za extremisty německá vnitřní rozvědka už léta považuje řadu zemských organizací AfD, její mládežnickou organizaci a také celé tzv. „Křídlo“, nyní už formálně zrušenou radikální frakci, která ale přesto straně ve skutečnosti dál názorově i mocensky dominuje.

Navzdory tomu jde o historický zlom. A také obrovský politický rébus pro Spolkovou republiku. Co s tím, že právě v zemi, která zrodila nacismus, volilo v minulých volbách přes deset milionů lidí stranu s oficiální extremistickou nálepkou?

Není vyloučené, že AfD nyní ztratí část svých stoupenců, kteří tíhnou ke středu a definují se především jako zklamaní voliči CDU/CSU či FDP. Ale že by se jádro voličů strany chytilo za nos kvůli výroku tajné služby? Krajně nepravděpodobné. Pro ně je německá rozvědka součástí „deep state“, kartelu tradičních stran, které se údajně snaží metodami policejního státu zabránit politické konkurenci v cestě k moci a pomocí špionů a odposlechů dosáhnout toho, co se nepovedlo prostředky politického boje. Do pozice oběti se vedení AfD staví už celá léta, a je zjevné, že tato taktika funguje.

AfD přitom může poukázat na to, že vedení tajné služby, které vyšetřování řídí, je jmenováno vládnoucími stranami. Koneckonců, její bývalý šéf Thomas Haldenwang, který stojí za podstatnou částí vyšetřování, v listopadu složil mandát, aby mohl za CDU kandidovat do Spolkového sněmu.

Rozvědka taková nařčení odmítne a přednese stohy dokladů pro své tvrzení. Ani ty ale voličstvem AfD neotřesou.

Předně, část stoupenců strany, i když ne ta nejpočetnější, AfD volí ne přes její extremistické sklony, ale právě kvůli nim. Ani ostatní voliči se ale informacemi většinou zvyklat nedají. Žijí už léta ve svém vlastním, odděleném informačním světě. Stát je pro ně nepřítel, kterému není co věřit. V jejich očích už jsou snad horší jen tradiční média, „prolhaný tisk“, jak zní snad nejoblíbenější slogan pravicového extrému v Německu. AfD má ze všech stran v Německu nejpropracovanější model fungování na sociálních sítích, na kterých informace o svém „nepochybném extremismu“ jistě zpracuje k obrazu svému.

Mimochodem, na tuto hru bychom neměli přistoupit. I část české politické scény a médií považuje členy AfD za novodobé disidenty, kterým se stát snaží házet klacky pod nohy v jejich snaze vrátit do Berlína autentickou pravicovou politiku.

Bylo by dobré, kdyby si čeští stoupenci tohoto názoru uměli odpovědět na několik otázek: Souhlasím se znevažováním obětí nacismu, včetně těch českých, o jejichž utrpení šéf AfD prohlásil, že to není nic než „ptačí hovínko“ na velkolepých německých dějinách? Když dodává, že je hrdý na „výkony“ nacistických vojáků, je mi to sympatické? Stejně jako poukazování na údajné pozitivní stránky Hitlerovy vlády? Nebo to, že šéf evropské kandidátky AfD obhajuje členy SS? Líbí se mi program, na který skvěle pasuje slogan „Rusko, pro tebe všecko“? A konečně, chci rozbití EU, eurozóny a Schengenu, které by drtivě dopadlo na českou ekonomiku?

Výrok tajné služby bude mít nepochybně závažné následky.

Její agenti budou smět ve větší míře nasadit razantnější prostředky při sledování strany včetně odposlechů. Dokladů o radikálnosti jejích členů zřejmě bude přibývat.

Pro některé politiky CDU bude obtížnější nahlas uvažovat o „normalizaci“ spolupráce s AfD v parlamentu, což sociologové označují za způsob, jak straně pomoci k ještě větší podpoře.

Zdánlivě se také otevírá cesta dalšímu nejradikálnějšímu scénáři: pokusu soudně zakázat AfD. Dosavadní zkušenosti s tímto justičním dobrodružstvím ve Spolkové republice ale ukazují, že to může být ta nejhorší alternativa ze všech.

Dosud takový proces Německo zažilo třikrát. Zákaz Socialistické říšské strany v roce 1952 proběhl ještě vcelku hladce. Však se také jednalo jen o pokračování NSDAP pod jiným názvem, jejíž lídři označovali vyhlazování Židů plynem za „revoluční metodu této epochy“

To s Komunistickou stranou Německa už to bylo složitější. Proces se táhl pět let, od roku 1951 do roku 1956, a to přesto, že strana si otevřeně vetkla do štítu boj proti západoněmecké demokracii.

Nejnovější proces, ten s NPD, trval celé čtyři roky. A přestože se otevřeně neonacistická strana nebála hájit odkaz Třetí říše, nakonec pokus o její zákaz ztroskotal. Ústavní soud konstatoval, že strana sice má vůli zničit ústavní pořádek k Německu, že ale nesplňuje druhou podmínku pro soudní zákaz: vzhledem ke své mizivé podpoře nemá k zamýšlenému převratu sílu.

Resumé: Všechny tři strany, se kterými se podobný proces vedl, byly víceméně okrajové a důkazy proti nim jednoznačné.

Pro AfD neplatí ani jedno z toho. Její politici většinou ve svých výrocích opatrně bruslí na hraně otevřeného radikalismu. Soudní řízení by bylo dlouhé, dokazování složité, výsledek nejistý. Verdikt by pravděpodobně padl až po řadě let, dost možná až po příštích parlamentních volbách.

V nejhorším případě by soud pokus o zákaz zamítl. To by znamenalo obrovskou vzpruhu pro AfD, v očích jejích lídrů de facto potvrzení jejich hesel o tom, že je státní aparát šikanuje.

A i kdyby strana zakázána byla - co potom? Zmizí čtvrtina německých voličů, kteří ji teď podporují? Zmizí jejich pohled na svět? Vrátí se pokorně k tradičním středovým stranám, jako by se nechumelilo a AfD nikdy neexistovala?

Pro Německo, Česko i Evropu by bylo daleko zdravější, kdyby AfD buď pod tlakem změnila kurz po vzoru Giorgie Meloniové, nebo kdyby se podařilo její extremistické proudy erodovat kvalitní politikou.

Bratříčkování s Ruskem, komunistickou Čínou i pravicovými extremisty, znevažování obětí nacismu a překreslování Hitlerovy éry nám může být odporné. To ale nic nemění na pocitu, který tomuto světu dodává živnou půdu: že Německo přestává fungovat. Že selhává migrační politika, kde stát není schopen vynucovat své vlastní zákony. Že si neví rady s hospodářstvím, které už řadu let přešlapuje na místě.

Únorové předčasné volby jasně ukázaly, že voliči požadují změnu. Friedrich Merz dostal šanci ji zařídit. Dost možná jako poslední politik z tradiční strany, které konstruovaly poválečnou německou demokracii. Ostatně, už když se ucházel o pozici předsedy CDU, sliboval, že preference AfD srazí na polovinu. Od té doby jsou na dvojnásobku.

Bez naděje ale jeho mise není. Pro svou vládu si zajistil finanční prostředky, o jakých se jeho předchůdcům mohlo jenom zdát. Pokud déšť peněz doprovodí i strukturální reformy a reálné výsledky striktnější migrační politiky, není vyloučené opakování dánského scénáře. U severních německých sousedů získala krajněpravicová strana DF v roce 2015 přes 21 procent hlasů a stala druhou nejsilnější v zemi. A byla to i šikovná politika tamních sociálních demokratů, co v dalších letech zredukovalo zisky DF na méně než čtvrtinu.