Nástupce Bradáčové: Nemůžeme stíhat za každou cenu, když nejsou důkazy

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nový šéf Vrchního státního zastupitelství v Praze ví, že nástup do vlivné funkce bude mít ztížen tím, jak výraznou personou byla jeho předchůdkyně Lenka Bradáčová.

„Ano, uvědomuju si, že budu a jsem s paní doktorkou Bradáčovou srovnáván. Ale tak už to prostě chodí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Zdeněk Štěpánek, který byl v posledních letech náměstkem Bradáčové a na vrchním státním zastupitelství vedl důležitý odbor závažné hospodářské trestné činnosti a finanční kriminality.

V rozhovoru dále například říká, proč si z možností právnických profesí vybral právě dráhu státního zástupce a proč ho nezlákala práce advokáta. „Nakonec jsem si řekl, že profese státního zástupce může být akčnější: člověk je u případů od začátku, může na něm s policií kooperovat a mít vliv na to, jakým směrem se vyšetřování povede.“

Dozoroval jste vyšetřování případu soudce vrchního soudu Zdeňka Sováka, který si podle obžaloby řekl o úplatek až 150 milionů. A také už přes rok chodíte k soudu, kde se proces vede. Necháte si dál tento případ, i když jste se stal vrchním státním zástupcem?

Nechám si ho. Předpokládám, že na většinu hlavních líčení budu dál chodit. I když se může stát, že na některá pošlu někoho z kolegů, protože přece jen budu mít teď méně času. Chci si ho nechat i proto, že spis znám, zatímco kolegové by si ho museli načítat. A pak: myslím, že vrchní státní zástupce by neměl ztrácet kontakt s praxí a rozhodovací činností soudů.

Překvapil vás v téhle kauze rozsah podezření z korupce? Doteď se nikdy nestalo, že by soudce chtěl až 150 milionů – v tomto případě za to, že zmírní rozsudek firmě Metrostav v kauze hejtmana Davida Ratha.

Ano, překvapilo. Byť musím říct, že těch 150 milionů nebylo nikdy jako úplatek předáno. Přesto mě zarazilo, že vůbec nějaký soudce v takových částkách uvažoval.

Myslel to soudce Sovák vůbec vážně? Teď nemluvím jako jeho obhájce, ale: sedmdesátiletý nemocný soudce končící svou kariéru slibuje ovlivnit případ, který ani sám na vrchním soudu nerozhodoval… Je to zvláštní, ne?

Pan doktor Sovák tehdy byl soudcem Vrchního soudu v Praze. A v téhle pozici je nutné brát jeho počínání zcela vážně.

Zdeněk Sovák není za poslední roky jediný obžalovaný soudce vrchního soudu. Už několik let běží - také kvůli podezření z korupce - proces i s Ivanem Elischerem. Vy jako vrchní státní zástupci sídlíte se soudci ve stejné budově, dělí vás jenom schodiště a chodby. Jaké máte teď vztahy?

Jsou standardní, kolegiální. Po jmenování jsem se byl představit předsedovi vrchního soudu panu doktoru Dörflovi. Nemyslím, že by těmito kauzami měly naše vztahy nějak utrpět. Byla to individuální selhání konkrétních soudců.

Dojde v Sovákově případu k pravomocnému rozsudku? Vidíme, že oba hlavní obžalovaní – Sovák a jeho pobočník Milan Bíba – jsou nemocní a jednání se mnohokrát kvůli jejich zdraví přerušovala nebo rušila.

Ano, hlavní líčení asi neskončí v nějaké krátké době – to vnímám. Předpokládám, že na 99 procent budou probíhat celý tento rok. Samozřejmě bych byl velmi rád, aby to celé skončilo pravomocným rozsudkem. A ne jen například zastavením trestního stíhání z důvodu, že někdo z obžalovaných není schopen kvůli zdravotnímu stavu chodit k soudu.

Proč jste se vlastně ucházel o místo vrchního státního zástupce v Praze? A nebojíte se, že budete s Lenkou Bradáčovou – jako výraznou postavou téhle instituce – neustále srovnávaný?

Už v době, kdy tady působila doktorka Bradáčová, jsem působil nejprve tři roky jako ředitel odboru závažné hospodářské a finanční kriminality. Tři roky jsem pak byl jejím náměstkem. Když se stala nejvyšší státní zástupkyní a její místo se uvolnilo, bylo pro mě logickou volbou přihlásit se do výběrového řízení. Nebudu zastírat, že když jsem jí svoje rozhodnutí oznámil, podpořila mě. Měl jsem i podporu kolegů. Ano, uvědomuju si, že budu a jsem srovnávaný s paní doktorkou Bradáčovou. Ale tak už to prostě chodí.

Lenka Bradáčová chtěla být původně učitelkou češtiny a dějepisu. Jaká byla Vaše cesta na práva a do státního zastupitelství?

Už na gymnáziu jsem byl spíš humanitně zaměřený, víc než technicky. Práva mě lákala, dostal jsem se na fakultu a během studia mě hodně bavil občanský zákoník a obchodní právo. Uvažoval jsem, že se stanu soudcem. Ale trestní právo mě bavilo také. Takže po škole jsem nebyl úplně vyprofilovaný. Pak jsem šel na rok na vojnu – asi jako jeden z posledních, protože později základní vojenskou službu zrušili. Nakonec jsem si řekl, že profese státního zástupce může být akčnější: člověk je u případů od začátku, může na něm s policií kooperovat a mít vliv na to, jakým směrem se vyšetřování povede. Takže jsem si podal přihlášku na státní zastupitelství.

A o advokacii jste neuvažoval?

Upřímně řečeno ne.

Protože víte, co se dnes často říká: že by soudci nebo státní zástupci měli poznat život i z jiné strany – třeba jako firemní právníci nebo právě advokáti.

Jako advokát bych musel trochu přizpůsobovat realitu a svůj právní názor ve prospěch klienta. A to mě nelákalo.

Neboli, jak říkají někteří advokáti: Pravda je to, co říká klient.

Ano. Asi z toho důvodu jsem od začátku zvažoval kariéru soudce nebo právě státního zástupce.

Už dříve jste řekl, že chcete pokračovat v práci, kterou začala Lenka Bradáčová. Co to ale znamená? Cítíte třeba, že je tady nějaký typ trestných činů, na něž se musíte víc zaměřit?

Na vrchním státním zastupitelství považuju za klíčový odbor závažné hospodářské a finanční kriminality. Dozoruje ty největší kauzy. Chci, aby pokračoval v důsledném postihování trestné činnosti v oblasti korupce a veřejných zakázek. To je moje priorita. Na druhou stranu, ne všechny věci, které se prověřují, musí skončit stíháním. Záleží na tom, jaké seženeme důkazy. Jsou to právě státní zástupci, kteří musí posoudit, nakolik je ta konkrétní věc důkazně obhajitelná u soudu.

Chcete tím říct, že k těm velkým kauzám budete přistupovat uvážlivěji? Tak aby se po pěti letech nestalo, že někdo bude u soudu jednoznačně osvobozen? Že když už někoho obviníte, musí to být na základě pevných důkazů? Máme tady případ bývalé ministryně Vlasty Parkanové, kterou devět let stíhali za nákup armádních letounů, a nakonec soudem uznali za nevinnou.

U těchto věcí nemůžete nikdy na začátku stoprocentně říct, jak dopadnou u soudu. Nicméně státní zástupci jsou pány trestního řízení a jsou za něj také odpovědní. Nechci říct, že můj přístup bude opatrnější. Ale je potřeba důsledně posuzovat důkazní stránku. V některých případech jsme narazili na různé znalecké posudky, například z ekonomiky, které vyznívají opačně – každý říká něco jiného.

Takže jízdenková kauza a stíhání Ivo Rittiga, který byl také osvobozen…

Například. Nebo případ zmíněných letadel Casa. Takže je potřeba, aby se státní zástupci i policie už na začátku zabývali tím, jak jsou takové posudky zadány, co vlastně mají přinést, zda dokáže znalec odpovědět přesvědčivě na otázky.

A případně říct: Dobře, nemáme nabito, stíhat nezačneme?

Ano. Nemůžeme stíhat za každou cenu případ, v němž si myslíme, že se trestná činnost odehrává, ale důkazy na to nemáme.

Není právě u veřejných zakázek novým trendem, že si pachatelé nedávají práci se složitým zmanipulováním tendru? Ale že zkrátka hrozí firmám, které už zakázku získaly, zrušením smlouvy, pokud nebudou odvádět úplatky. Viděli jsme to třeba v kauze Dozimetr a v dopravním podniku. Nebo trochu i nyní v případě motolské nemocnice.

Máte pravdu. Je to jeden z trendů, k němuž se trestná činnost v oblasti zakázek posunuje.

Před 15 lety byly velkým tématem evropské fondy, pak vliv některých – v uvozovkách – politických podnikatelů na zakázky, pak korupce v politice – zatčený David Rath. Pak se kladl velký důraz na daně. Co čekáte, že bude tím následujícím fenoménem?

Asi veřejné zakázky v oblasti zdravotnictví. Měli jsme kauzu Nemocnice na Homolce, také Bulovku, nyní Motol… Ale je tady také vlna investičních podvodů. Ne nových – jsou podobné jako v 90. letech. Taková ta velká investiční letadla, kdy se podvodníci snaží nalákat lidi na vysoký úrok. Slibují obchodování na burze, ale ve skutečnosti jen vybírají peníze. To byl případ třeba pana Kubíčka (podle loňského pravomocného rozsudku podvedl Jiří Kubíček osm tisíc investorů, připravil je o dvě a čtvrt miliardy). A poslední dobou v souvislosti s válkou na Ukrajině evidujeme případy porušování mezinárodních sankcí. Ať už jde o běžné zboží jako automobily, nebo i o závažnější případy zboží použitelného pro vojenské účely.

Kolik takových je?

Přibližně kolem deseti.

Loni skončil ve vazbě kolumbijský občan, který chtěl podle obvinění zapálit autobusové depo. Měl být instruovaný z Ruska. Obžalujete ho?

To vám nemůžu sdělit. Ale řeknu to takhle: směřuje to k úspěšnému vyřízení této věci.

Je obviněný z terorismu. Zaměřujete se i na tenhle typ zločinů? Podobné žhářské a jiné útoky připisované Rusku se po Evropě velmi rozšířily.

Taková trestná činnost u nás může narůstat. Takže i na ni se zaměřujeme.

Sněmovna nyní projednává změny trestního zákoníku, po nichž by pachatelé i těch velkých zločinů nemuseli chodit do vězení, ale zaplatili by vysokou pokutu. Třeba právě David Rath by nemusel na sedm let za mříže, ale zaplatil by desítky milionů. Je to tak v pořádku? Z pohledu člověka, který ty případy zná podrobně od začátku a u soudu se s obžalovanými setkává naživo?

Novela směřuje k tomu, aby peněžitý trest mohl být uložen téměř za všechny trestné činy, vyjma sexuálních a zvlášť závažných zločinů. Ale ani po novele by nemělo platit, že se pachatelům zločin vyplatí. Pachatel by nemusel jít do vězení, ale dostal by pouze vysoký peněžitý trest – ovšem jen za podmínky, že se nám podaří mu odčerpat veškerý jeho výnos z trestné činnosti.

Takže pokud mu nepřijdete na skrytý majetek nebo peníze ze zločinu, nebo pokud by to stačil utratit, měl by jít do vězení?

Ano, pak je na místě volit standardní výkon trestu.

Předpokládám, že u těch bohatých pachatelů to musí být peněžitý trest, který je zabolí. Ne že se zasmějí a jedou dál.

Přesně tak. Podle mě je výhoda peněžitého trestu v tom, že ho nepříjemně zasáhne. Zatímco třeba podmíněný trest odnětí svobody s ním většinou nic neudělá.