„Canada, go home!“ Historický start profesionálů na MS skončil ostudně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na letošní mistrovství světa přivezla Kanada zajímavě složený tým s kapitánem Sidneym Crosbym, který už teď bývá řazen mezi deset nejlepších hokejistů historie, a dalšími třemi jedničkami draftu (Marc-André Fleury, Nathan MacKinnon, Macklin Celebrini).

Přesto jejich výkony budou fanoušky v zámoří zajímat maximálně tak ke konci příštího týdne – pokud Kanada bude bojovat o titul. Hraje se přece play-off NHL, navíc mezi osmičkou nejlepších jsou i Toronto, Edmonton a Winnipeg.

Případné zlato by určitě v přívalu sportovních informací nezapadlo, ale událost roku by se z něj nedělala.

Ani opačný výsledek, tedy vyřazení ve čtvrtfinále, by nezpůsobil poprask. Neřešili by ho politici a nikdo by ho nepovažoval za ostudu, která poničila mezinárodní renomé země.

S takovým napětím sledovala Kanada světový šampionát jedinkrát. V roce 1977, kdy se do soutěže vrátila po osmileté pauze a poprvé ji reprezentovali profesionálové z NHL.

Dopadlo to hrozně. Nikdy předtím ani potom si v Evropě neudělala podobnou ostudu. Dokonce ani hromadnou rvačkou s českým týmem o 20 let později ne.

„Příště snad radši nejezděte,“ slyšeli zámořští hráči, kteří vyvolávali bitky a hokejku s oblibou používali jako sekeru, od fanoušků i některých soupeřů.

Kanada původně posílala na šampionáty amatérská mužstva, ale s nástupem Sovětského svazu na scénu a stále se lepšícími týmy Československa a Švédska už to na medaile nestačilo.

V roce 1970 jí sice mezinárodní federace IIHF slíbila, že bude smět postavit devět profesionálů z nižších soutěží, jenže na sovětský nátlak rozhodnutí změnila. Kanada reagovala rázně: Oznámila, že se mistrovství světa ani olympijských turnajů účastnit nebude.

Bojkot ukončila až v roce 1977. Bylo to součástí dohody, kterou s novým šéfem IIHF Güntherem Sabetzkim uzavřel nejmocnější muž zámořského hokeje Alan Eagleson. Evropa se zavázala vyslat svoje týmy na první ročník Canada Cupu a na oplátku měla Kanada na příští tři šampionáty vzít výběr složený z hokejistů NHL.

I když „výběr“ je docela silné slovo. Mělo jít pouze o hráče šesti týmů, které nepostoupí do bojů o Stanley Cup.

Mnozí z oslovených v roce 1977 odmítli. I proto, že nechtěli být u toho, jak narychlo poskládané mužstvo schytává debakly od roky sehraných týmů Sovětského svazu a Československa. Případně jim slíbená odměna 1000 dolarů za účast přišla nízká.

V konečné nominaci se objevilo pouze pět hvězd: bratři Phil a Tony Espositové, Ron Ellis, Rod Gilbert, Carol Vadnais. Nejmladšímu z nich však bylo 32 let, navíc Ellis se k hokeji vracel po dvouleté pauze. Ostatní nikdy nehráli na širokém kluzišti a neměli zkušenosti s evropským hokejem.

„Máme mužstvo tak na čtvrté místo. Když to půjde dobře, můžeme získat bronz,“ nedělal si iluze Eagleson.

Jenže nikdo ho moc neposlouchal. Sedm měsíců po úspěšném Canada Cupu mnozí věřili, že šampionát ve Vídni bude dalším hokejovým svátkem. Torontský pivovar O’Keefe zaplatil za televizní práva, do Rakouska vyrazilo přes 40 zámořských novinářů a cestovní kanceláře poprvé pořádaly zájezdy na mistrovství světa.

Už na konci třetího hracího dne se však od znechucených fanoušků ve Stadthalle ozývalo skandování: „Canada, go home!“

Asi jediný, kdo nebyl překvapen, byli českoslovenští hokejisté. Před turnajem sehráli s Kanadou dva přípravné zápasy a zejména ten první připomínal jatka. Nad zámořskou brutalitou kroutili všichni hlavou, zvláště při vzpomínce na tři férové duely v rámci Canada Cupu.

„Když jdou ze šatny, odkládají do skleničky nejen umělý chrup, ale snad i rozum,“ charakterizoval kanadský výběr z roku 1977 reprezentační kapitán František Pospíšil.

Výmluvný byl už zápas základní skupiny se Sověty. Tvrdě hrající zámořský tým čtyřikrát inkasoval v oslabení a odešel s ostudnou porážkou 1:11. Nejvyšší v historii kanadského hokeje. Čtyři borci si navíc odmítli při hymně vítězů sundat přilbu a mladý útočník Wilf Paiement na sebe upozornil hlavně tím, že za stavu 0:8 dostal za faul trest na pět minut a při návratu na led okamžitě sekl dalšího hráče do kotníku. Po zápase přiznal, že chtěl soupeře zranit.

V zámoří z toho bylo pozdvižení. Více než výkony Montrealu ve Stanley Cupu se řešil světový šampionát.

„Reputace a prestiž kanadského hokeje byly zničené skupinou hráčů, kteří by vůbec neměli oblékat dres s javorovým listem,“ napsal vlivný novinář slovenského původu George Gross v listu Toronto Sun.

„Paiement vypadal spíše jako dřevorubec než hokejista,“ přidal se Al Strachan z Montreal Gazette.

Další reportéři používali slova jako „zvířata“ nebo „šílenci“.

Levicový poslanec Arnold Peters dokonce požadoval, aby se šéfové národního týmu v parlamentu zodpovídali, proč do Vídně poslali druhořadé mužstvo.

Ministryně sportu Iona Campagnolová vše sledovala na místě a byla zděšená z ostrých reakcí rakouských médií. Proto dvakrát k týmu promluvila s prosbou, aby ubral a nedělal ostudu.

Námitky měl i předseda organizačního výboru Walter Wasservogel: „Slíbili, že dají dohromady velmi dobrý tým. Místo toho poslali nejslabší možné mužstvo. A to nás bude stát peníze, protože po dvou porážkách už někteří fanoušci chtějí vrátit peníze za lístky na další zápasy Kanady.“

K nejčastějším terčům kritiky patřil útočník Walt McKechnie. Dostával jeden trest za druhým, přitom v sezoně NHL nasbíral pouze 50 trestných minut. Při tehdejší míře brutality v profesionálním hokeji měl pověst téměř pacifisty.

Když si ho kanadští novináři za vystupování ve Vídni opakovaně podávali, zašel za zpravodajem listu London Free Press a vysvětlil mu, že v zápasech se Sovětským svazem a Československem se jako šílený chová kvůli antikomunistickému smýšlení, v němž se ještě utvrdil při návštěvě Prahy před turnajem.

„Když jsme přejížděli hranice, poprvé v životě jsem viděl ostnaté dráty. U nich vojáky se samopaly, v dálce minové pole. I Praha je ponuré, ošklivé místo. Úplně jsem z toho měl husí kůži,“ vyprávěl.

Utkání s komunistickými zeměmi si prý proto bral hodně osobně. „Respektuji jejich hokejisty, ale ne režim, který reprezentují. Hodně Kanaďanů si asi řekne, že jsem blb, ale když už mluvíme o Rusech…to jsou mistři světa v nečisté hře. Podívejte,“ ukázal reportérovi podlitiny, k nimž přišel během utkání s výsledkem 1:11.

Kanaďané si na rozhodčí stěžovali často. Měli pocit, že jim pískají každý důraznější souboj, zatímco Evropanům promíjejí neustálé píchání hokejkou. Kapitán a hrající asistent trenéra Phil Esposito dokonce po jednom zápase demonstrativně podal ruku pouze dvěma čárovým, hlavnímu nikoli. Jindy ukazoval dres rozpáraný na několika místech.

Pro podobné výhrady by mnozí asi měli pochopení, kdyby se zámořští hráči nechovali arogantně i mimo led. Ve Vídni jim vadilo úplně všechno. Nechutnalo jim jídlo, v průběhu turnaje změnili hotel. Za nesmysl považovali dopingové kontroly a odmítali se účastnit společenských akcí pořádaných organizátory.

Nejvíc je však rozčílilo, že museli hrát v přilbách. NHL podobné pravidlo zavedla až o dva roky později, byla to pro ně nečekaná novinka. „Proč mi nějaký dědek, co nikdy nehrál hokej, přikazuje nosit přilbu?“ vztekal se Phil Esposito na adresu Günthera Sabetzkiho.

Šéf IIHF mu tolik ležel v žaludku, že po posledním zápase po něm přilbu hodil se slovy, ať si ji strčí někam.

V průběhu turnaje se Kanada přece jen trochu zklidnila a ukázala, že umí i hokej. Samozřejmě s obvyklou taktikou, kdy v úvodu soupeře zastrašila tvrdou hrou a pak využívala toho, že se protihráči bojí chodit k mantinelům nebo před branku Tonyho Esposita.

Patrné to bylo hlavně ve druhém utkání s Československem, v němž vyhrála 8:2. Jak napsal jeden ze zámořských novinářů: Čechoslováci se po ledě pohybovali s opatrností člověka procházejícího čtvrtí s vysokou kriminalitou.

Cenný byl i výsledek 7:0 nad Švédskem, jen od Sovětů opět Kanada ve finálové skupině dostala výprask (1:8).

Přesto ze sportovního hlediska obstála. Skončila sice čtvrtá, bez medaile, ale od prvního místa ji dělily dva body a za třetím Sovětským svazem zaostala o pouhý bod. Oba nejlepší týmy – zlaté Československo a stříbrné Švédsko – v závěru turnaje vysoko porazila. „A byl to v podstatě ten samý československý tým, který na Canada Cupu vyhrál 1:0 nad našimi nejlepšími hráči z NHL,“ zdůrazňoval pyšně Eagleson.

Když byl ale vzápětí dotázán, jestli Kanada opravdu přiletí i na další dva šampionáty, znovu přepnul do arogantního režimu. Odpověděl, že pouze v případě, pokud IIHF sníží počet účastníků z osmi na šest, obstará lepší rozhodčí a o titul se bude hrát vyřazovacím způsobem.

Nicméně za rok kanadská reprezentace dorazila do Prahy i bez splnění těchto podmínek.

Byl to však úplně jiný turnaj. Po reputačním debaklu ve Vídni se do věci zapojili politici a ministerstvo zahraničí dokonce nově vybranému mužstvu zajistilo přednášku, jak vylepšit pověst kanadského hokeje. Pracovníci pražské ambasády pak pečlivě sledovali chování hráčů na ledě i mimo něj a nadřízeným do Ottawy posílali ohlasy evropského tisku.

Ty byly vesměs pozitivní, neboť k incidentům tentokrát nedocházelo. Kanaďané nerozpoutali žádnou bitku (i Wilf Paiement dostal za turnaj jen osm trestných minut) a nestěžovali si na organizaci šampionátu.

Mladý tým vedený gentlemanem Marcelem Dionnem obstál také výsledkově, byť získal méně bodů než ve Vídni a prohrál i s Finskem, tehdy ještě outsiderem. Domů však vezl bronzové medaile, první od roku 1968.

Na letišti v Montrealu vítala hráče ministryně sportu se šampaňským a děkovala za odčinění vídeňské ostudy: „Získali jste víc než medaili. Vrátili jste nám čest a reputaci, že jsme opravdová vlast hokeje.“

Původně tříletý experiment se světovým šampionátem byl po roce 1979 prodloužen a dnes už si nikdo nedokáže turnaj bez Kanady představit.

Aspoň jednou se na MS ukázala většina jejích hvězd – včetně Wayna Gretzkyho, Maria Lemieuxe, Sidneyho Crosbyho nebo Connora McDavida. První titul získali kanadští profesionálové v roce 1994, pak to zopakovali ještě osmkrát. Nikdo za předchozích 30 let nebyl úspěšnější.