Trudný příběh první žirafy z pražské zoo. Připomíná ho uznávaná umělkyně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Platí to také v případě, kdy měkká výstelka docela realisticky navozuje představu tělesné tkáně obřího zvířete. Ponořit se do ní lze na přehlídce, kterou připravila pražská Národní galerie pod názvem Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí. Premiéru měla loni na prestižním Benátském bienále, kde komplexní dílo Evy Koťátkové zaplnilo česko-slovenský pavilon. Až do 27. července jej nyní lze vidět ve Veletržním paláci a poznat díky němu trudný příběh první žirafy v pražské zoo.

Podnětem se stal osud dvouleté žirafí samice Lenky, která byla roku 1954 odchycena v Keni a převezena do české metropole. Zde po dvou letech uhynula. Její tělo pak putovalo do preparační laboratoře Národního muzea a odtud jako obří preparát do stálé expozice. Žirafa v ní stála do roku 2000, než ji uklidili do depozitáře v Horních Počernicích.

„Původně jsme chtěli předvést tělo Lenky, ale nebylo to technicky možné. Má pukliny, rozpadá se, proto byla vyřazena z výstavy muzea,“ řekla v rozhlasu Koťátková, ale potom sama sebe opravila. Nápad vystavit vycpaninu nakonec zavrhla také z jiného důvodu. „Vlastně jsme nechtěli ukazovat svět, který nám není blízký, chtěli jsme příběh vyprávět jinak. Více uměleckým způsobem,“ dodala.

Malou dvoranu Veletržního paláce přepažuje vysoká síť imitující klec. Uvnitř leží duté kusy žirafího krku. Nejvěrněji působí kůže a vnitřní růžová výstelka připomínající hladkou svalovinu, tkáně a tuk. Namísto žil tu vedou odpadové armatury a cévy se vinou jako hadi ušití z rudé, lesklé látky. Je to trochu nechutné, zároveň to ale láká do obřího „krku“ vstoupit, uvelebit se v jeho měkkosti a poslouchat.

Zvukové nahrávky tvoří už několik let snad nejdůležitější součást instalací Evy Koťátkové. Jsou výsledkem pečlivých rešerší a spolupráce s různými skupinami lidí. V případě žirafí výstavy především s dětmi a seniory. Jejich hlasy vyprávějí osud nebohého zvířete, které uhynulo snad kvůli prochladnutí, audio nicméně zmiňuje také rozsáhlý zánět trávicího traktu.

Autorka otevřeně přiznává, že nejde o dokument, ale snění, promýšlení reálného příběhu, který v jejím zpracování dostává pravděpodobné i zcela nereálné detaily. „Z její kůže ušili tašky, které se prodaly po celém světě. Někdo je ale všechny sesbíral a pohřbil,“ říká třeba jeden hlas. Není jasné, jestli mluvčí přednášejí text napsaný výtvarnicí, nebo zda jsou to jejich vlastní úvahy. Zřejmě jde o mix obojího.

V jiné zvukové smyčce dětské hlásky několikrát zopakují větu: „Únik Lenky do kanalizace a uzavřené Václavské náměstí.“ Bizarní podrobnosti, byť zřejmě s reálným základem, se posluchač dozví záhy. Koťátkovou zaujala zmínka, že při preparaci se část chemicky rozpuštěného těla zvířete údajně dostala do veřejné kanalizace. Nedoložený fakt vzbudil úvahy o tom, jak se tělo zvířete vypařuje z kanálů v horní části Václavského náměstí, kde sídlí Národní muzeum. Kolemjdoucí je dýchají a Lenka se stává součástí dalších těl.

Už název výstavy je více poetický než pravdivý. Vychází z faktu, že zvířatům se v zajetí skutečně zmenšují tělesné orgány, a také ze známé skutečnosti, že žirafí srdce má v porovnání s ostatními savci velkou hmotnost - až přes deset kilo. Kdyby však žirafa měla mít v zajetí srdce o 12 kilo lehčí, neměla by už vůbec žádné. „Je zvíře ještě zvířetem, když je zbaveno svobody, přirozených podmínek?“ ptá se Koťátková a míří tak k zamýšlenému sdělení. Člověk se ke zvířatům a celé přírodě chová majetnicky, což má leckdy tragické důsledky.

Výtvarnice věří, že by se to dalo změnit osobním prožitkem, zapojením smyslů, a především imaginací. Umění si toto „kouzlo“ právem nárokuje. Jeho rolí vždy bylo člověka povznést, vystihnout cosi pravdivého – což je v důsledku krásné, i kdyby to nebylo zřejmé na první pohled. Umění své okolí zcitlivuje, rozbíjí netečnost a rozněcuje vnitřní touhu.

Aby takového účinku dosáhla, snaží se Koťátková o komplexnost. Na výstavách nepracuje sama, nápady tříbí v dialogu s kurátorkou Hanou Janečkovou, část prostoru přenechává i dalším umělcům. Kromě hlasů z žirafích útrob se ve Veletržním paláci ozývá i ambientní hudba, neidentifikovatelný mix zvuků. Jeho autory jsou dvojice Hylozoic/Desires neboli indická umělkyně Himali Singh Soin a britský skladatel David Soin Tappeser.

Hudební část je přitom propracovanější, než byla na původním místě v Benátkách. Zvuky se ozývají z různých stran, a dokonce i hluboko z větracích šachet v podlaze dvorany.

Důležitou částí přehlídky je také hravě improvizovaná třída, stůl, tabule, pracovní listy a spousta pomůcek pro děti i lektory. Na konstrukci z lešenářských trubek, která zpevňuje žirafí krky, tu a tam visí kostýmy, do kterých se zřejmě navlékají performeři při svých vystoupeních. Tím nejbližším bude celodenní performance Maji Štefančíkové v neděli 18. května.

V prostoru jsou ještě roztroušené podivné plastové objekty. Jedná se o odlitky částí žirafího těla, jež kdysi stávalo v Národním muzeu, například epoxidová hlava zvířete. Avšak více než rozpoznatelných tělesných částí si umělkyně všímala prasklin a děr ve starém exponátu. Pukliny nechala naskenovat a sochařským postupem odlít do umělé hmoty.

O vlivu témat a osobnosti Evy Koťátkové pak svědčí přidružená výstava děl několika dalších umělců, kteří se loni vypravili do Benátek a nechali se prostředím i tématem inspirovat.

Autorčino dílo vzbuzuje i negativní ohlasy. Signatáři loňské petice, v níž několik desítek předních umělců požadovalo odvolání rektorky Akademie výtvarných umění, kritizovali také Národní galerii právě za projekt Koťátkové pro Benátské bienále. V textu neprojevili příliš snahy o pochopení. Svezli se na pojmu „kolonizace“, prý v českém kontextu nesmyslném. Avšak přemýšlení o koloniálním dědictví se v teorii současného mezinárodního umění vyskytuje už roky a nepoužívá se pouze v doslovném významu podřízeného území ve vlivu silnější země. Koťátkové jde právě o tu nadřazenost, kterou lidé uplatňují nejen jeden vůči druhému, ale proti zvířatům a obecně přírodě.

I když umělkyně a vegetariánka Koťátková otevřeně mluví o svém aktivismu, její dílo nelze jen „odmávnout“ jako aktivistické. Více než desetiletí stojí na první příčce žebříčku současného českého umění J&T Art Index, zohledňujícího mezinárodní aktivity zdejších autorů. Absolventka pražské akademie a nejmladší držitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého měla například samostatnou přehlídku v milánském muzeu Pirelli HangarBicocca vedeném Vincentem Todolim, někdejším ředitelem londýnské galerie Tate Modern. Sólově se představila také v belgickém Gentu nebo na bienále v Lyonu. Společně s Rachel Harrison, o generaci starší Američankou, vystavovala v newyorském Metropolitním muzeu.

Koťátková je jediným českým umělcem, který byl za posledních patnáct let pozván do hlavní kurátorské sekce Benátského bienále. V roce 2013 si ji pro zdejší přehlídku nazvanou The Encyclopedic Palace vybral kurátor Massimiliano Gioni. Tentýž rok vystavovala v oxfordském Muzeu moderního umění a předtím na bienále v australském Sydney a Moskvě.

Projekt o Lence vzbuzuje pozornost snadněji než jiná její díla. Žirafa je exotické, majestátní zvíře a její osud snadno vyvolává soucit. Avšak závažnější byly starší autorčiny výstavy dotýkající se odsouvaných příběhů lidí z okraje společnosti. Když před dvěma lety na stejném místě představila soubor Moje tělo není ostrov, nebo v pražské galerii MeetFactory roku 2021 uvedla projekt Rozhovory s monstrem, mělo její sdělení jiné grády.

Možná se Eva Koťátková mýlí, když ohleduplnost ke zvířatům staví na stejnou úroveň jako ohleduplnost k potřebám lidí. Lze však namítnout, že u citlivého člověka, který má lidi rád, je snadnější cesta k přátelskému chování ke zvířatům. Naopak to bývá vzácnější.