Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Debata o maturitě z matematiky patří k českým jarní rituálům a letos se rozpoutala asi s ještě větší intenzitou než jindy. Petice s 9000 podpisy, plačící studenti a politici vyjadřující znepokojení – to vše kvůli pětadvaceti příkladům, které někteří označili za „nepřiměřeně náročné“.
Každý má názor. Pro někoho představuje maturita z matematiky symbol řádu a intelektuální disciplíny. „Když jsem to zvládl já, zvládnou to i dnešní rozmazlení adolescenti,“ zní častý argument. Ale vlastně je to jen takové intelektuální naparování, kterým dáváme najevo svou domnělou kognitivní nadřazenost (a ano, občas to dělám taky).
Na opačném břehu stojí liberálnější část společnosti, pro kterou matematika symbolizuje zbytečné mentální týrání a memorování postupů, „které stejně k ničemu nejsou“.
Špatné zkušenosti s výukou matematiky vytvořily ve společnosti kmen „matematofobů“, kteří při vzpomínce na kvadratické rovnice dostávají kopřivku. Nejsou hloupí, ale každopádně pohodlní, a hlásit příslušnost k těm, co „nejsou na matematiku“, berou jako společensky přípustné, ne-li vhodné.
Každému doporučuju experiment: stáhnout si letošní test, vzít tužku a papír a zkusit příklady vyřešit. Objeví překvapivou věc: k vyřešení asi třetiny úloh žádnou „matematiku“ vlastně nepotřebujete. Stačí logika a pečlivé čtení. A právě těchto osm až deset příkladů vám může zajistit potřebných 17 bodů k tomu, abyste maturou úspěšně „prolezli“.
Což staví kontroverzi do trochu jiného světla. Dobrovolná maturita z matematiky není nástrojem mučení, ale příležitostí pro ty, kteří se nechtějí dlouze připravovat a šprtat, a zároveň mají sebevědomí a odvahu. V jistém smyslu testuje nejen matematické dovednosti, ale i charakter – odolnost vůči stresu, schopnost řešit problémy a nenechat se odradit obtížemi.
Ano, letošní test byl - aspoň podle mě - subjektivně těžší než loňský, který byl naopak - opět dle mě a zcela subjektivně - neobvykle snadný. Je možné, že část z oněch 20 procent studentů, kteří si matematiku vybrali, tak učinila právě pod dojmem loňské „procházky růžovým sadem“. Je to nefér? A měl by Cermat snížit hranici úspěšnosti, jak naznačil ministr Bek?
Možná ano. Podmínky by měly být meziročně srovnatelné, protože maturanti jsou ve věku, kdy se rozhoduje o jejich životě a budoucnosti, a tam nějaká loterie není na místě. Pokud lze náročnost opravdu objektivně srovnat, a ukáže se, že letošní test výrazněji vybočil, asi by bylo na místě limit snížit.
Důležitý je ovšem širší kontext. Stojíme na prahu éry, kdy AI je v řešení matematických úloh lepší (a samozřejmě rychlejší) než většina z nás. Platí to i pro letošní test. Zadal jsem všechny příklady do nejpokročilejšího modelu v ChatGPT, a ten získal „s prstem v nose“ skoro dvakrát víc bodů než já. Po dvouhodinovém trápení.
Co to znamená? Že matematika je zbytečná, jak tvrdí její odpůrci? Zápasili letos i ti chytřejší z maturantů s příklady, které ti nejhloupější mohli s pomocí AI „vyřešit“ za čtvrt hodiny?
Nemyslím.
V době AI budeme a vlastně už máme na výběr mezi dvěma cestami: tou snazší, kdy za nás stroje budou počítat, psát a možná i přemýšlet, a tou těžší, kde tohle vše budeme nadále dělat sami. Nebo se o to aspoň pokoušet. Ta největší záludnost? Bude to naše dobrovolné rozhodnutí, po které z těch dvou cest se vydáme.
Pozor, rozhodnutí jít po těžší cestě není „vzpoura“ proti AI. Není to popírání její existence a není to ani deklarovaná neochota ji používat. Ta technologie tu je, máme ji k dispozici, a je úžasná. Jen bychom se měli naučit rozpoznat, kdy rozšiřuje náš potenciál a naše schopnosti, a kdy „pouze“ nabízí, že nám ulehčí život.
Protože to druhé je trochu past, a tohle rozhodnutí je možná to nejtěžší, které před nás nástup AI staví.
Volitelné maturitě z matematiky to dává nový kontext a podobně i debatám o ní. Často dnes slyšíme otázku, jak v konfrontaci s AI obstojíme. Dovolím si brutálně zjednodušující odpověď: To, co nás dělá lidmi, se bude formovat a utvrzovat na těch obtížnějších cestách.
