„Zmetky, které neměly vyjít.“ Odborníci vybrali nejhorší překlady roku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Anticena byla udělena tento pátek na pražském veletrhu Svět knihy. Obdržely ji svazky nazvané Kierkegaard: první existencialista a Středověká filozofie: od Al-Fárábího k Ockhamovi. Oba do češtiny přeložila Sarka Vazquez, vydalo je nakladatelství Bonalletra Alcompasa a prodávají se na stáncích nebo v trafikách.

„Posuzované knihy působí dojmem, jako by některé části překládal člověk, zatímco jiné velmi nekvalitní stroj, přičemž tento strojový překlad nebyl nijak revidován,“ shrnuje předseda poroty Jiří Hron z Obce překladatelů, která anticenu udílí.

Podle odborných posudků autorka českého převodu nechápe syntaktické vztahy, nezná rody obecných jmen ani pádové vazby a ignoruje ustálené fráze. Na začátcích vět nechává španělské otazníky či vykřičníky, komolí biblické verše, takže v jejím podání Ježíš říká „Jdi pryč a od nynějška už hřích už ne“, nebo třeba převypráví děj románu Mechanický pomeranč větou „Alex pokračuje v zabíjení staré ženy, po které ho zradili tři jeho akolyté a policie je zatčena“.

Celé pasáže nedávají smysl a slouží leda čtenářovu pobavení, míní předseda poroty. Na veletrhu to potvrdilo předčítání vybraných vět jako „Byl to turečtina rasa a muslim náboženství“ nebo „Estetický stadion, který začal v nadšení Dona Juana, se nakonec vrhl do zoufalství, nihilismu a cynismu“. Několik stovek lidí v publiku se smálo nahlas.

„Obě knihy bohužel nelze označit jinak než jako zmetky, které v dané podobě vůbec neměly vyjít,“ uzavřel Jiří Hron, kterého v porotě doplnili Tereza Prymak a Jiřina Vyorálková. Zástupce nakladatelství sídlícího v Barceloně si pro ocenění nepřišel, jeho reakci Seznam Zprávy zjišťují.

Opačný přístup zvolil laureát menší ceny, takzvaného Skřipečku. Stal se jím Richard Klíčník z nakladatelství Argo kvůli přebásnění veršovaného vyprávění pro děti Cesta plná nebezpečí od spisovatelky Tove Jansson. Klíčník v pátek nakráčel před plný sál, ujal se mikrofonu a několikrát se omluvil. „Je mi to moc líto. Mohu říci, že jsem na tom strávil desítky hodin, bohužel výsledek tomu neodpovídá. Už jsem vrátil honorář a zajistil jsem nové přebásnění, kterého se dočkáte v dalším vydání,“ slíbil a za tento přístup sklidil potlesk.

Podle předsedkyně výboru Obce překladatelů Anežky Charvátové byl Skřipeček udělen za nízkou kvalitu přebásnění, zanedbání redakční práce a chybějící komunikaci s autorkou takzvaných podstročníků, která nedostala možnost texty opravit před odesláním do tisku. Podstročník je doslovný překlad vypracovaný lingvistou, s nímž pak dále pracuje například básník.

Anežka Charvátová zdůrazňuje, že cílem Skřipce není zesměšňovat, nýbrž poukazovat na problematické jevy a tím obor kultivovat. „Neděláme to ze zlé vůle, naopak. Pokud na základě toho kniha vyjde v novém přebásnění, pak se nám to zdá jako výborný výsledek,“ argumentuje.

Anticenu obec vyhlašuje od roku 1994. Už několikrát se stalo, že po udělení Skřipce nakladatel stáhnul kritizovanou knihu z prodeje. Naposledy předloni tak učinila Academia, jež čtenářům prózy Janka Poliče Kamova nazvané Vysušená kaluž dokonce nabídla vrácení peněz. „Některá nakladatelství, která Skřipec dostávala opakovaně, se zase do té míry polepšila, že dnes jejich knihy figurují v nejužších nominacích na Cenu Josefa Jungmanna,“ vyzdvihuje Charvátová dva tituly publikované firmou Dobrovský.

Přesto vždy Skřipec vyvolával polemiky. Na protest proti tomu, co vnímali jako zostuzování kolegů, dokonce podle Charvátové několik členů vystoupilo z Obce překladatelů. „Poslední dobou se proto snažíme, aby při předávání zcela nezanikla zábavná složka, takzvané čtení perliček, ale přestali jsme jmenovat, kdo konkrétně se jich dopustil,“ zmiňuje odbornice.

Podle ní je chybovat lidské a Skřipec má především upozorňovat na systémové nedostatky. „Na nedostatečné redakční zpracování, chybějící korekturu, špatnou komunikaci nakladatelství s překladatelem nebo neetické praktiky v oblasti autorských práv,“ vyjmenovává.

V 90. letech na Skřipci převažovaly chyby způsobené nezkušeností či neetickým využíváním starších překladů. Dnes bývá častěji na vině nízké honoráře, špatně nastavené podmínky autorských smluv a nejnověji také strojový překlad. „Nepodařené knihy jsou často výsledkem souhry několika faktorů: časového presu, odbyté redakční práce, a bohužel asi i všeobecně upadající úrovně češtiny,“ připouští Charvátová.

V pátek zmínila nejasnou budoucnost ceny, jež například v zahraničí nemá obdobu. „Po zrušení Skřipce se volá asi hned od jeho založení, v poslední době jsem u nás ve výboru obce jako jeho obhájkyně téměř sama,“ přiznává uznávaná hispanistka, která do češtiny převedla prózy Roberta Bolaňa nebo držitele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy.

Stále je přesvědčená, že anticena má smysl a že díky ní téma kvality překladu pronikne k nejširší veřejnosti. „Kdybychom měli nějakou všeobecně respektovanou a sledovanou platformu s širokým dosahem, kde by se soustavně provozovala kritika překladu, Skřipec by existovat nemusel. Dokud ji nemáme, jsem za Skřipec vděčná,“ dodává Anežka Charvátová.

Opačný názor z jejích kolegů zastává teatrolog a překladatel Michal Zahálka. „O smyslu a budoucnosti Skřipce debatujeme ve výboru dlouhodobě a já patřím ke skeptikům,“ říká. Oceňuje namáhavou práci poroty a vítá, že ceremoniál poslední roky „není takový cirkus, co býval“. Přesto mu stále nedává smysl pořádat cenu, jež obor představuje v negativním světle. „Zvlášť když v očích veřejnosti zastiňuje Cenu Josefa Jungmanna nebo Soutěž Jiřího Levého, které by měly být naším nejhlasitějším sdělením: skvělí lidé dělají skvělé překlady, tak je všichni čtěme,“ argumentuje Zahálka.

Také podle něj by si kritika překladu zasloužila víc prostoru. „Ale vyhlašovat jednou za rok v podstatě nahodile jednoho pranýřovaného mi připadá smutné. Nahodile proto, že samozřejmě není v ničích silách analyzovat celou produkci, a tak se vybírá z tipů, které buď vzniknou náhodně, nebo mohou být motivovány osobními spory,“ varuje.

Podle Michala Zahálky kultivuje Skřipec prostředí, jen když upozorňuje na neetickou práci nakladatelství a kradené nebo strojové překlady. „Jinak je to ale hra, kterou osobně pokládám za nebezpečnou. Nikdo jiný nic takového nedělá a nemyslím, že bychom zrovna na téhle jedinečnosti měli lpět,“ uzavírá.