Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dvě největší ekonomiky světa, USA s Čínou, drží od půlky května tříměsíční obchodní příměří. Dopady rozpoutání dalšího kola celní války by na ně i zbytek světa dopadly drasticky skrze narušení dodavatelských řetězců nebo propady trhů. Peking totiž odvíjí svůj ekonomický model i prosperitu od silného exportu. Kvůli obchodním bariérám napříč světem se sice může pokusit tento model změnit, podle Davida Lubiny ale u komunistické strany může z politických důvodů převážit exportní model jako politická priorita.
Rozvíjející se trhy byly Lubinovou pracovní specializací v americké Citibank, kde jako hlavní ekonom vedl tým analytiků. Do Česka přicestoval přednášet jako hlavní řečník na konferenci Impact fórum, kde mluvil mimo jiné o pilířích pekingské hospodářské politiky v době, kdy se ekonomický model Číny ocitá pod globální lupou.
Země se ocitá v tlaku obchodních válek, fiskálních stimulů, demografie a národní bezpečnosti. Výsledkem je ekonomika, která si prioritně chrání autonomii a stabilitu. Pro naplnění cílů je ochotná i přijmout cenu omezení životní úrovně svých občanů.
Obchodní válka mezi USA a Čínou se zmírnila, ale neodezněla. Očekáváte, že současné nastavení cel přetrvá?
Nemyslím si, že je konečné. Je docela možné, že Čína projeví větší ochotu spolupracovat s USA například v otázce fentanylu. To by mohlo americké vládě ztížit politickou obhajobu stávajících cel vůči Číně. Pokud tato cla padnou, může zůstat takzvaná „tarifní symetrie“ ve výši 10 procent na obou stranách.
Jenže taková rovnováha nesedí Spojeným státům, zvlášť ne administrativě typu Donalda Trumpa, která vnímá Čínu jako strukturální obchodní hrozbu. Jejich cílem byla asymetrie - aby cla bolela více Čínu než USA. A takovou asymetrii je obtížné udržet, pokud obě strany nastaví cla stejně.
Kdo tedy v této fázi obchodní války víc získal - Čína, nebo USA?
Obě země mají na své straně určité páky. Spojené státy mohou aritmeticky uvalit více cel, protože jsou deficitní ekonomikou a méně závislé na obchodu. Čína má zase výhodu v tom, že její vývoz tvoří z velké části meziprodukty důležité pro americkou výrobu - takže cla zraňují přímo americký průmysl. Svou roli hraje i to, že politický cyklus v Číně je výrazně stabilnější. Zatímco v USA probíhají volby v podstatě každé dva roky, Čína si může dovolit plánovat dlouhodobě. To v dlouhých konfliktech hraje důležitou roli.
Po dočasném celním příměří mezi Pekingem a Washingtonem akciové trhy vzrostly. Někteří analytici ale varují před bublinou. Co si o tom myslíte?
Růst trhů ukázal, že Trump nebyl ochoten, a možná ani schopen, před volbami vystavit americkou ekonomiku bolestivým dopadům. Trh to vyhodnotil jako takzvaný „Trump put“, tedy jakousi neformální záruku, že trhy neklesnou pod určitou úroveň. Existuje ale zároveň i strop. Jakmile ceny aktiv posílí, Trump má větší prostor k tomu, aby opět vyvolával nestabilitu. Jako příklad můžeme vzít například výhružku uvalení padesátiprocentních cel na dovoz z EU.
Řekl bych proto, že se pohybujeme v koridoru volatility. Trump stabilizuje, když trhy padají, a destabilizuje, když příliš rostou. Je to spíš nástroj domácí politiky než makroekonomické strategie.
Kdo je David Lubin?
Lubin je výzkumný pracovník v oblasti globální ekonomiky a financí v prestižním institutu Chatham House a patří k nejrespektovanějším odborníkům na rozvíjející se trhy. Před nástupem do londýnského think-tanku působil více než deset let jako hlavní ekonom pro rozvíjející se trhy (takzvané emerging markets) v americké společnosti Citibank, kde vedl makroekonomické výzkumy a poradenství pro investory i tvůrce politik.
Přejděme k Číně. Může dlouhodobě přejít od exportního modelu k posílení domácí poptávky?
Tato otázka předpokládá, že Peking takový přechod skutečně chce. A tím si nejsem jistý. Obchodní přebytek pro ni není jen ekonomickým nástrojem, má i strategickou hodnotu. Izoluje zemi od vnější volatility a snižuje závislost na zahraničním kapitálu. Běžet na deficit, jako to dělají Spojené státy, znamená být závislý na externím financování, a tím pádem být zranitelný. V nepřátelském mezinárodním prostředí se hodnota obchodního přebytku ještě zvyšuje.
Ale nebyl by logickým krokem Pekingu posun směrem ke spotřebě domácností?
Ano, ale pouze pokud by čínská vláda byla ochotná výrazně snížit míru úspor domácností. A to by vyžadovalo zásadní rozšíření systému sociálního zabezpečení, jako jsou důchody, zdravotnictví, vzdělávání, pojištění. Jenže Si Ťin-pching dal jasně najevo, že odmítá koncept „welfarismu“, tedy ideologie prosazující blahobyt. V roce 2022 to formuloval v ideologickém článku, kde varoval před závislostí obyvatel na státu.
Peking totiž zdůrazňuje blaho národa, ne jednotlivých domácností. Pokud si prosazování tohoto principu vyžaduje oběti občanů, je to pro něj akceptovatelné. Letos v lednu vydala tamní komunistická strana dokument o „modernizaci čínského stylu“. V něm stojí, že rozvoj ekonomiky vyžaduje „velké úsilí“. Tohle je jejich mentální nastavení.
A jak to zapadá do strukturálních problémů čínské ekonomiky?
Nedostatečnou spotřebu domácností nevyřešíte bez masivních veřejných výdajů. Ale to by narušilo fiskální stabilitu, a to si Čína nepřeje. Poměr státního dluhu k HDP se pohybuje mezi 80-90 procenty a prezident Si spojuje finanční stabilitu s národní bezpečností, takže cokoliv, co ohrozí stabilitu, je vnímáno jako strategické riziko. Vláda proto zůstává fiskálně zdrženlivá a není připravena provést zásadní změnu ekonomického modelu.
Tamní místní samosprávy jsou ale vysoce zadlužené. Jak jim může pomoci stát?
To je jeden z jejich nejpalčivějších problémů. Místní vlády tradičně získávaly až 40 procent příjmů z prodeje pozemků. Jenže od roku 2020, kdy stát utáhl šrouby realitnímu sektoru, se tento zdroj zhroutil. Daňový systém pro lokální úroveň není robustní. Nemovitosti přitom tvořily až 25 procent HDP. To bylo neudržitelné. Cílem zásahu bylo mimo jiné uvolnit úvěry a kapitál pro jiné strategické sektory - třeba elektromobilitu, solární panely nebo baterie. To se částečně povedlo, ale za cenu pádu domácí poptávky.
Jinými slovy - exportní výkonnost byla podpořena utlumením domácí poptávky?
Přesně tak. Domácí spotřeba oslabila kvůli krizi nemovitostí, a firmy se tak orientují na vývoz. Zároveň se přesouvají úvěry do sektorů orientovaných na export. Je to forma přerozdělení, která - možná neplánovaně - zvýšila konkurenceschopnost Číny i v době rostoucí protekcionistické rétoriky.
Nemohla by Čína podporovat export i domácí poptávku zároveň?
Teoreticky ano, ale v praxi ne. Dominance národní bezpečnosti jako ústřední priority přehluší ostatní zájmy. Jakmile někdo v politbyru řekne „tento krok může ohrozit národní bezpečnost“, má v ruce eso. Kdo se mu postaví? Tato logika dusí makroekonomické inovace i ochotu k riziku.
Pokud lze takto snadno zvrátit snahu o změnu ekonomického modelu, nabízí se otázka, zda či nakolik je čínský ekonomický model stále racionální?
Záleží na definici. Pokud racionální znamená maximalizaci blaha domácností, tak ne. Pokud znamená zachování suverenity a síly státu, pak ano - protože právě to je cíl, na který Čína optimalizuje.
