Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Začalo to zjevnou nepravdou naťukanou na sociální síť jménem Pravda.
„Evropská unie vznikla primárně kvůli OBCHODNÍMU zneužívání USA,“ napsal Donald Trump na své platformě Truth Social 23. května.
Historicky přitom USA patřily k motorům evropské integrace, do které často tlačily váhavé evropské politiky. To podstatnější v prezidentově postu ale byla zásadní hrozba pro evropskou ekonomiku: „(S EU) je velmi těžké jednat… proto doporučuji zavést proti ní od 1. června cla ve výši 50 procent.“ Údajně proto, že jednání s Evropou dosud „nikam nevedla“.
Hrozba, která by tvrdě zasáhla Evropu i Česko, se zatím zřejmě nenaplní. Krátce po jejím uveřejnění následoval telefonát mezi Trumpem a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou. Vyústil ve slib, že Spojené státy s případným zavedením drastických cel počkají přinejmenším do 9. července. Vzápětí navíc eskalovala soudní bitva o to, zda prezident smí uvalovat cla tak, jak to dosud dělal, tedy na základně „stavu nouze“ - zatím s nejasným výsledkem.
Nejistota ale trvá. A evropští diplomaté říkají totéž, co Trump, jen v opačném gardu: Jednání s trumpovskou Amerikou je složité.
Čína je konkurent, Evropa nepřítel
Srovnávat se přitom mohou s čínskými kolegy. Obchodní válka Pekingu a Washingtonu sice eskalovala až na cla v absurdní výši 145 procent, konflikt byl ale stejně tak prudký, jako krátký. Už 11. května oznámil americký ministr obchodu Scott Bessent „zásadní pokrok“ a radikální snížení vzájemných cel.
Úspěch je to sice možná jen dočasný – snížení má zatím platit jen 90 dnů – přesto mohou Evropané Číňanům prioritní přístup závidět. „Chtěl jsem nejdřív vyřešit Čínu, a teprve potom se pustit do Evropy,“ prohlásil na světovém obchodním fóru v Davosu Trump. A zopakoval, co už řekl mnohokrát v minulosti: „S Evropou se obchoduje hůř než s Čínou.“
Problém tkví už v samotném počtu celních sporů, které musí Washington řešit naráz. 2. dubna, na tzv. „Den nezávislosti“, kdy prezident Trump oznámil uvalení cel na veškerý dovoz do USA, takových kauz vytvořil už desítky. Jeho administrativa si sice stanovila za cíl uzavřít devadesát obchodních dohod během devadesáti dnů, zatím se to však podařilo jen ve dvou případech – u Číny a Velké Británie.
Magazín Der Spiegel tak cituje evropského vyjednavače, podle kterého to nyní ve Washingtonu chodí jako v čekárně u zubaře: „Všichni mají akutní problém, ale všichni musí čekat, až vyvolají jejich jméno.“
The Economist zase popisuje případ diplomata, který do metropole USA přijel se sofistikovanou obchodní prezentací. Protože ale američtí úředníci mítink zrušili, jediným výsledkem jeho cesty byla návštěva washingtonského vesmírného muzea.
Američtí vyjednavači si zase stěžují, že Evropa se není schopná shodnout na jednotném stanovisku kvůli rozporům mezi jednotlivými členskými státy EU.
David Müller, vrchní ředitel sekce Evropské unie a zahraničního obchodu na českém Ministerstvu průmyslu a obchodu však takovou námitku odmítá: „Mandát k jednání má Evropská komise – a členské státy jí jasně deklarují podporu.“
Obecně vzato si Müller nemyslí, že by se Trumpovy hrozby padesátiprocentními cly naplnily. „Asi to může být i součást vyjednávací taktiky. Clo ve výši padesáti procent v mnoha oblastech znamená de facto ukončení obchodu. Zároveň si nemyslím, že by se Evropě podařilo dostat se na úroveň před nástupem Trumpovy administrativy. I když se na všem dohodneme, Američané deklarují, že základní desetiprocentní clo, které Trumpova vláda uvalila na všechny dovozy do USA, zůstane v platnosti.“
Srazit cla na nulu? Nestačí, říkají Američané
Jednání o samotných clech je přitom jen menší částí problému. „Evropská cla jsou, pravda, o něco málo vyšší než ta americká. Ale to nehraje v jednání rozhodující roli. My navrhujeme srazit cla v oblasti průmyslových výrobků na nulu. Jenže to Američanům nebude stačit. Právě v oblasti průmyslových výrobků Evropa vyváží do USA víc než naopak. A kdybychom se shodli na zrušení cel, americké deficity by se tím nevyřešily,“ říká David Müller.
Právě na deficit vzájemného obchodu se přitom odvolával Donald Trump, když Evropě hrozil drakonickými tarify.
V této oblasti se však alespoň rýsuje kompromis: Evropa už dala několikrát najevo, že je ochotná nerovnováhu ve vzájemném obchodu alespoň částečně vyrovnat většími nákupy amerického zkapalněného plynu.
Téměř jistě ale narazí do zdi Trumpův útok na daň z přidané hodnoty, kterou uplatňují jednotlivé evropské státy a kterou americký prezident označil za „mocnou obchodní bariéru“. „Ohledně netarifních bariér budeme jednat o některých technických standardech. Ale nedokážu si zatím představit, že bychom v Evropě měnili daňový systém,“ říká Müller.
Nevypočitatelnost Trumpovy vlády nutí Evropany – i přes některé rýsující se kompromisy – uvažovat i o krajních možnostech. Co když Donald Trump nakonec gigantická cla na Evropu skutečně uvalí?
Návod, jak na to reagovat, podle všeho poskytla v minulých týdnech právě Čína. Její nečekaně rezolutní postoj nakonec přinutil americkou vládu ustoupit z pozic.
Bezbranná totiž není ani Evropa. „Na stole první, aktuálně pozastavené kolo protiopatření za 25 miliard eur, a je spuštěna veřejná konzultace o možném druhém kole za sto miliard“, říká David Müller.
Tvrdě by mohla Evropa zasáhnout USA tam, kde Američané ve vzájemném obchodu dominují – v oblasti služeb. Nabízí se využití nových právních instrumentů, jako je DMA (nařízení o digitálních trzích), proti americkým digitálním gigantům. S poukazem na strategické zájmy by bylo možné zakročit i proti americkým poskytovatelům cloudových služeb.
Jenže jako v celé řadě dalších kroků i tady platí: protiopatření by zasáhla nejen americké firmy, ale i evropské spotřebitele. „Repatriace obrovského množství dat a s tím spojených služeb by byla velmi disruptivní,“ říká k tomu Zach Meyers z Centra pro evropskou regulaci.
„A co uděláte s Čínou?“
Mohlo by se zdát, že Trumpově administrativě leží Evropa v žaludku víc než komunistická Čína. Nejde jen o čerstvá vyjádření z Bílého domu, že Brusel je z hlediska byznysu složitější protihráč než Peking.
Nezasahování do vnitřní politiky mezinárodních partnerů – to má být pilíř tzv. „Trumpovy doktríny“ mezinárodních vztahů. „Příliš mnoho prezidentů vám dávalo lekce z toho, jak žít a jak vládnout ve svých domácích záležitostech,“ řekl lídrům Saúdské Arábie při své minulé cestě.
Několik regionů jako by ale mělo výjimku z tohoto pravidla. Kromě Jižní Afriky, jejíhož prezidenta obvinil Trump ze spáchání genocidy, je to právě Evropa. Lidé z Trumpova okolí mnohokrát poučovali Evropany, jak si mají vládnout, a v Německu přímo zasáhli do volebního boje. Už ve svém prvním volebním období navíc Trump označil EU za „nepřítele“.
Ideologická nevraživost vůči „woke Evropě“ ale poněkud zastírá, jak silné pociťuje Trumpova administrativa obavy z Číny. „Co děláte ohledně Číny a co hodláte dělat v budoucnosti?“ zaznívá podle magazínu The Economist při téměř každém jejím jednání se zahraničními partnery.
Je možné, že do obchodních rozhovorů s Evropou se proto promítne i téma kontroly exportu mimořádně citlivých technologií. V minulosti se centrem sporů stala nizozemská firma ASML, jejíž technologie na výrobu čipů nemá ve světě konkurenta – a kterou by americká vláda rozhodně nechtěla vidět v čínských rukou.
