„Musíme něco udělat s obezitou,“ plánuje Adam Vojtěch své kroky na ministerstvu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

V čele rezortu zdravotnictví stál právník Adam Vojtěch v době covidu a kritiku schytával ze všech stran. Nakonec i z té vlastní. Podle někdejšího premiéra Andreje Babiše byl totiž moc slušný, podle jiných zase málo zkušený.

Slušnost mu prý zůstala, neplánuje se změnit, poznamenává. A ve Finsku, kde působil jako český ambasador, nasbíral i inspiraci pro české zdravotnictví. Soustředit se chce hlavně na digitalizaci, duševní zdraví a samozřejmě onkologii. V neposlední řadě chystá i boj s obezitou. „Pokud s tím něco neuděláme, bude to mít obrovský dopad na zdraví i rozpočet,“ říká.

Byť nechce spekulovat o tom, s jakými případnými koaličními partnery by v novém kabinetu mohl na podzim usednout, v jednom má jasno. Česko musí zůstat ukotvené v EU a NATO. „Pokud by to mělo být jiné, tak to považuji za problém,“ podotýká s tím, že referendum o setrvání v těchto mezinárodních uskupeních, které požaduje hnutí Stačilo! a částečně i SPD, by nepodpořil. „Není to na místě,“ míní.

V diplomacii se vám podle zahraničněpolitických expertů poměrně dařilo, proč jste se přesto rozhodl pro návrat do české domácí politiky?

Práce diplomata mě obrovsky bavila, to je pravda. Bylo to také dáno i obdobím, kdy jsem ve Finsku byl. Po ruské invazi na Ukrajinu nastala změna zahraniční a bezpečnostní politiky Finska ve smyslu vstupu do NATO. Byly to skutečně historické momenty, které člověk nezažije každý den. Změnila se tam vláda, po deseti letech změnili prezidenta, tedy zažil jsem spoustu výjimečných chvil. Finsko je navíc velmi dobrým partnerem v řadě oblastí, vnímá nás pozitivně. Takže není to tak, že bych si v diplomacii nějak stěžoval, naopak byl jsem velmi spokojen, práce mě bavila. Ale pak přišla nabídka vrátit se do zdravotnictví.

A ta se neodmítá.

Ne že by se neodmítala, ale na druhou stranu bylo jasné, že můj mandát velvyslance byl časově omezen a nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem uvažoval, co dál. Cítil jsem to jako možnost vrátit se domů a věnovat se agendě, kterou jsem dříve dlouhodobě dělal. Bylo by to pro mě možností pokračovat v tom, co jsem před čtyřmi lety začal a třeba pokračovat i v tom, co se daří a co dělá současná vláda.

Jednu dobu se spekulovalo o tom, že byste mohl být příštím ministrem zahraničí. Nebylo případné velení Černínskému paláci vůbec ve hře?

Je zatím velmi předčasné bavit se o jakýchkoli rezortech, ministerských postech a podobně. Zahraniční politika je určitě agenda, která mě zajímá a současnou zkušeností k ní mám blízko, ale jak říkám, je předčasné se bavit o místech. Máme před sebou volby, uvidíme, jak to bude.

Zdravotnictví vás nicméně táhne víc?

Zdravotnictví je něco, čemu jsem se předtím věnoval zhruba deset let, takže je jasné, že v tomto rezortu se poměrně dobře orientuji. Dokáži si ale představit veškeré varianty. Je předčasné to v tuto chvíli nějak plánovat.

Není tajemstvím, že váš návrat iniciovali Andrej Babiš a Karel Havlíček. Měl jste nějakou podmínku, něco ve smyslu „jdu do toho, ale za trochu jiných podmínek než dřív“?

Ta doba, kdy jsem byl na Ministerstvu zdravotnictví, byla upřímně řečeno specifická. Dva roky byly v uvozovkách normální, byť ve zdravotnictví to nikdy není běžné, vždy se řeší nějaké krizové situace. Pak ale přišel covid, který byl úplně bezprecedentní situací. Bylo to něco, co bych určitě nechtěl zažít znovu. Doufám, že už to takové nebude. Změnila se ale i moje životní situace. Narodil se nám syn, v září mu budou dva roky, takže i tomu budu chtít nějakým způsobem přizpůsobit pracovní život.

Myslíte si, že jako případný ministr zdravotnictví budete víc doma?

Slíbil jsem manželce, že se budu snažit to trošku vybalancovat, protože myslím, že ve finále rodina je to nejdůležitější.

V době, kdy jste byl ministrem zdravotnictví, nebyly vztahy mezi vámi a Andrejem Babišem vždy harmonické. Občas bylo evidentní, kdo táhne za ten silnější provaz. Nyní už jste tak trochu v jiné životní etapě, vyříkali jste si to s Andrejem Babišem?

To, že občas dochází k nějakým diskuzím, je běžné. Děje se to i v současné vládě. Když se podíváme na vládní koalici, tak to také není úplně harmonické.

Přesto přese všechno to ale u nás bylo vždy korektní. A přestože to určitě spousta lidí může vnímat jinak, tak ve finále jsem byl vždy schopen se s panem Babišem o věcech bavit. A on si nechal i poradit a naslouchal. Pokud má člověk argumenty, dokáže je akceptovat. Takto bych chtěl mít spolupráci nastavenou.

Máte pravdu, že dneska už jsem vyzrálejší, dospělejší, to je nesporný fakt. A možná už se na věci celkově dívám z většího nadhledu. V době, kdy jsem byl na ministerstvu, zejména v době covidové, jsem si věci až příliš bral, bylo to pro mě frustrující. Nemělo to ani dobrý dopad na moje zdraví. Takže každopádně v tomto směru jsem nyní odolnější.

Do historie vstoupil vám adresovaný výrok Andreje Babiše: „Nebuďte tak slušný, Adame!“ Je Adam stále tak slušný?

Nějaké osobní vlastnosti člověka se asi úplně zásadně nemění. Člověk na sobě může různě pracovat, vyvíjí se, s věkem získává nějakou zkušenost. Ale pokud jde o míru slušnosti, každý se na to dívá jinak.

Slušnost by spíš měla být plusovým bodem, po jejím návratu do politiky kdekdo volá.

Ale já to právě beru jako devizu. I na základě mé zkušenosti z Finska, kde celé prostředí i politika, je skutečně na velmi kultivované úrovni.

Každopádně jsem osobnostně nastaven na věcnou diskuzi a nikoliv nějaké osobní útoky, nevyhledávám konflikty. Možná, že to je příliš slušný přístup, ale třeba v oblasti diplomacie je to klíčové. Politika by podle mě potřebovala více diplomatického přístupu. Není to jenom o slušnosti, ale i o respektu, o věcné diskuzi, naslouchání. Takto já k tomu přistupuji a určitě se nezměním, to ani neplánuji.

Zdravotnická obec vám kdysi příliš nefandila, nyní se ozývají hlasy, že se na váš případný návrat docela těší. Jste překvapen?

Vždycky vás někdo má rád a někdo nemá, to je přirozené. Pokud budu na ministerstvu, přijdu tam samozřejmě s nějakou znalostí rezortu a prostředí. Upřímně řečeno jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl do toho znovu jít, tak byla právě určitá podpora ze strany zdravotnického prostředí.

K některým lidem chovám úctu a vážím si jejich názoru. Sami mě oslovili a řekli mi, jestli bych o tom neuvažoval. Toto byl vlastně jeden z mých důvodů. Je to rezort, kterému jsem se věnoval nejen na zdravotnictví, ale předtím na Ministerstvu financí. Takže snad o něm vím poměrně hodně, jsem připraven zkušenosti využít. A využít i zkušenosti z Finska.

Co konkrétně byste chtěl z Finska „přenést“?

Jednak vysokou míru digitalizace, ve Finsku už v podstatě není papírové zdravotnictví. Tímto směrem bychom měli jít. Kdysi jsem to už odstartoval elektronickým receptem, možná si pamatujete, jaká kolem toho byla diskuze a varování, že to celé zkolabuje. Dneska si už téměř nikdo nedokáže představit, že by mu esemeskou nepřišel eRecept.

Další věcí, které se musíme chopit, je oblast umělé inteligence ve zdravotnictví. Tam jsou obrovské příležitosti, musíme v tom pokročit. Velmi inspirativní je i oblast prevence a celého veřejného zdraví. Finové dlouhodobě a systematicky pracují s daty, dělají z toho analýzy a navrhují opatření. To u nás potřebujeme také, čelíme obrovskému nárůstu epidemii obezity, která způsobuje celou řadu chorob a bude to mít obrovský dopad na zdraví i rozpočet, pokud s tím něco neuděláme. To je jedna z mých základních priorit. Je nutné to měřit, mít data. Ta už sice třeba ÚZIS má, ale chybí nám tady instituce, která bude s daty pracovat.

Zvažujete vytvoření nové instituce? 


Ne, dnes máme Státní zdravotní ústav, který ale není tam, kde bych si ho představoval. Chtěl bych, aby pracoval s daty, navrhoval ministerstvu, co má změnit, jak třeba upravit legislativu. Na základě toho, že tam budou odborníci na epidemiologii, na ekonomiku zdravotnictví. Finsko takový odborný institut má, tam bych se chtěl inspirovat. Nebylo by to ale vytváření nové instituce, „napasovalo“ by se to na Státní zdravotní ústav a propojil by se navíc s ÚZIS, který sbírá ta data. Tím by se vytvořila moderní instituce, která bude dávat státu podklady.

Naznačil jste, že jednou z vašich priorit je boj s obezitou. Dalším současným bolem je i zhoršující se duševní zdraví. Jak byste tuto problematiku uchopil?

Je to těžké a není to jen problém České republiky, epidemie duševních onemocnění trápí celý západní svět. Důvody budou různé. Je to i dílem penetrace digitálních technologií mezi mladší populací, souvisí to ale i s nedostatkem pohybu, to je vědecky dokázané. Celé je to spojenou nádobou. Když jsem byl ministrem, tak jsme zahájili reformu péče o duševní zdraví, která má za cíl umožnit lidem, kteří mají nějakou duševní chorobu, fungovat v rámci běžné společnosti. I za podpory center duševního zdraví, která se musí dále rozvíjet.

Kde brát psychiatry? To je dnes kamenem úrazu, zejména dětští psychiatři jsou někde velmi nedostatkoví.

To máte pravdu a nemá to úplně zázračné řešení. Je to o kontinuální práci. Za naší vlády se podařilo navýšit kapacity lékařských fakult o dvacet procent, efekt je ale dlouhodobější, protože studují šest let. Teď bychom měli vidět výsledek, po šesti letech vyjde ten silnější ročník.

Bude navyšování kapacit lékařských fakult pokračovat?

Doufám, že ano. Zájem o studium medicíny je stále obrovský. Potřebujeme pak ale, aby vystudovaní lékaři šli do těch odborností, které jsou potřebné. To je samozřejmě primární péče, tedy potřebujeme mít silné praktické lékaře, a pak právě obory, jako je psychiatrie a další. Je to ale o tom mít finance na takzvaná rezidenční místa pro mladé lékaře, kteří jsou někde školeni a stát na to dává peníze do doby, než atestují. Na to prostě musí peníze být a musíme rezidenční místa směřovat právě do regionů, kde je větší problém.

Jako ministr jsem navrhoval to, že bychom měli Českou republiku rozdělit do určitých pásem. Tam, kde máme nedostatek určitých profesí, tak tam dát třeba dvojnásobnou dotaci na rezidenční místo, aby to bylo skutečně motivační. A třeba to i vázat na to, že ten mladý lékař, až atestuje, tak v té lokalitě zůstane.

To zní jako návrat umístěnek, které máme spojené se socialistickým zdravotnictvím, nicméně v některých evropských zemích podobnou cestu jdou.

Nevím, jestli jít touto cestou je řešením, ale finanční motivace může fungovat. Stát má nějaké své možnosti, pak jsou i obce a kraje, které mají dneska už své programy, financují a motivují mladé lékaře, aby k nim do regionu šli. Čili nějaké spojení těchto podpor ze strany státu a municipalit může efekt mít.

O zdravotnictví se říká, že je jako černá díra, která pohlcuje peníze a stále nemá dost. Nemáme v porovnání s počtem obyvatel příliš nemocnic? A měla by mít každá nemocnice všechna oddělení?

Nemyslím si, že to je o rušení nemocnic. Je to o tom říct si, jakou strukturu péče budeme potřebovat. Ne zítra nebo příští rok, ale za deset, patnáct let. Díky datům víme, kolik třeba bude onkologických pacientů. Víme, že budeme potřebovat víc lůžek dlouhodobé péče, že naopak u akutních hospitalizací každý rok počet klesá.

Produkce nemocnic se tak podle dat každý rok snižuje. Důvod je ten, že se to přesouvá do ambulantního řešení. Třeba ve Finsku se dnes padesát procent případů řeší nějakou ambulantní jednodenní péčí, což je výhodné pro všechny. Pro pacienta, protože nemusí ležet v nemocnici, i pro systém. Tento trend by tak měl pokračovat i u nás.

Tedy opakuji, otázka není rušit nemocnice, ale přizpůsobit je na trendy, které vidíme. Zdravotní pojišťovny by si také měly s nemocnicemi udělat nějaký výhled a transformační plán. A i nemocnice by spolu měly více spolupracovat, nedává smysl, aby každá nemocnice dělala všechno.

Právě onkologie byla nosným tématem někdejší Babišovy vlády. Bude tomu tak i nyní, pokud ve volbách zvítězíte?

To musí být nosné téma pro každého, protože dneska víme, že onkologická onemocnění mohou být do budoucna číslo jedna. Tam, kde je dnes deset onkologických pacientů, bude za patnáct let dvacet. Nesmí se podcenit prevence, protože drtivá většina těchto onemocnění jsou preventabilní, přispívá k nim obezita, konzumace alkoholu, kouření, plus samozřejmě i životní prostředí.

Je proto nutné, aby lidé chodili na screeningy, které dnes sice fungují, ale stále nejsou využívány tak, jak by měly. To je tedy také jedna z našich priorit. A pokud už ta nemoc vznikne, tak chceme, aby lidé mohli dostat špičkovou léčbu, včetně inovativní léčby, která se rychle vyvíjí. Nádory, které by před patnácti lety skončily smrtí pacienta, jsme dneska schopni léčit. Je nutné, aby tyto inovativní léky do systému vstupovaly co nejsnadněji.

Mohlo by být soukromé připojištění cestou českého zdravotnictví?

V tuto chvíli si myslím, že to není téma. Spíš se musíme podívat na efektivitu vynakládání prostředků v českém zdravotnictví.

Spolu s Robertem Plagou jste vnímáni jako takové liberálnější křídlo ANO. Existuje v hnutí prostor pro ideovou pluralitu?

Těžko říct, jestli se to takto dá paušalizovat. Možná že jsou i jiní kolegové, kteří mohou mít liberálnější přístup. Každopádně je to legitimní. O hnutí ANO se stále říká, že je hnutí jednoho muže. Ale oni tam jsou různí lidé s různými názory. Za mě je pozitivní, když má někdo na určité věci odlišný pohled. Je to přeci o kombinaci. Hnutí ANO nebylo kdysi založeno na ideologii, ale na řešení problémů v různých oblastech. Takto k tomu stále přistupuji. Někdy mám třeba řešení jiné, ale dívám se na to racionálně a pragmaticky.

Vstupujete nyní ale do trochu jiného klubu, než bylo ANO dříve. Hraje se víc národovecká karta, mění se mezinárodní společenství, i postavení ANO v rámci Evropy. Jak se s tím vyrovnáváte?

Já se chci, upřímně řečeno, věnovat hlavně zdravotnictví, to je pro mě to hlavní téma.

Ale přicházíte z diplomacie, tedy mezinárodní dění vás určitě nenechává chladným.

Není to tak, že by v tomto směru byly názory, které jsou vždy u všech jednotné. Třeba téma migrace, dnes vidíme v řadě jiných zemí, že se otevírá. Takže nedívejme se na to jenom nějakým nálepkováním, že to jsou ti národovci a ti patrioti, témata se nyní prolínají.

Dovedete si představit, že byste seděl v jednom kabinetu se zástupci SPD a hnutí Stačilo!?

To je skutečně velmi předčasné. Nechci to v tuto chvíli komentovat, protože neproběhly volby, voliči nějak rozhodnou a pak se bude jednat. Pro mě je určitě důležité a zásadní, aby se orientace České republiky ve smyslu zahraničněpolitickém a bezpečnostním nezměnila. EU a NATO je pro mě naprostý základ. Pokud by to mělo být jiné, tak to považuji za problém.

Referendum o setrvání v EU a NATO byste podpořil?

Ne. Není to na místě. Ale tím neříkám, že souhlasím s tím, jak aktuálně vypadá Evropská unie. Třeba v oblasti zdravotnictví nebo lékové politiky se stalo velké množství chyb, které vedou třeba k tomu, že jsme závislí na zemích, jako je Čína. Vysoká míra regulace vedla k tomu, že prakticky dneska farmaceutický průmyslu opouští Evropu a stává se z toho bezpečnostní otázka. Tedy EU se musí zaměřit na deregulaci. Nicméně Evropská unie a NATO jsou pilířem naší ekonomiky a bezpečnosti. Jsou nepřekročitelné. A to není jen můj názor, je to názor hnutí ANO.