Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém redaktoři SZ Byznys každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Pivo, kostely, hamburgery i leccos dalšího, co dělá Ameriku Amerikou, jsme měli v Evropě mnohem dřív. I politický populismus, který právě teď v USA dostává novou korunu v podobě razantního snížení daní.
Po triumfu v Kongresu měl Donald Trump svůj „velký krásný“ daňový zákon připraven na stole včas, jak si přál. Podepsal ho v rámci oslav Dne nezávislosti.
Dobře načasovaná show a ohromující čísla budí dojem, že jde o něco dosud nevídaného. Ale v Česku už podobný zákon čtyři roky máme. Prošel před minulými volbami v rámci rušení superhrubé mzdy a paralel s dnešní situací v USA je v něm překvapivě hodně. Včetně toho, že v obou případech jde o líbivou politiku ignorující ekonomickou racionalitu.
Oba balíky stojí – relativně k velikosti ekonomiky – zhruba stejně peněz. Podobnost platí i v základních principech, jako je zvýhodnění bohatších vrstev, nekryté zvyšování státního dluhu a složité manévrování s dalšími výdaji, aby rozpočet držel i po výpadku příjmů jakžtakž pohromadě.
Liší se jen to, že Trump teď část balíku financuje velkými škrty ve zdravotnictví, respektive v krytí základních zdravotních pojistek pro chudší vrstvy a v příspěvcích na provoz veřejné sítě nemocnic. Od toho je Česko naštěstí daleko. I tak ale lze s odstupem pěti let říct, že nekryté snižování daní u nás žádnou celospolečenskou výhrou nebylo.
Číslo, které se pro souhrnnou kvantifikaci Trumpova balíku používá nejčastěji, je navýšení státního dluhu o 3,3 biliony dolarů během příštích deseti let. To vychází v přepočtu na rok na 1,1 procenta hrubého domácího produktu USA.
Když se v Česku rušila superhrubá mzda, země se právě vzpamatovávala z covidu, recese a rekordních schodků. Vláda se rok nato u voleb měla zodpovídat z ne právě povedeného zvládnutí pandemie, a tak tehdejší premiér Andrej Babiš přišel před Vánoci do Sněmovny s osobním poslaneckým návrhem, který spočíval v návratu ke zdanění hrubé mzdy místo superhrubé.
Díky neobvyklé koalici ANO, ODS, SPD a komunistů daně pro fyzické osoby při té příležitost klesly zhruba o 100 miliard korun. Což v poměru k tehdejšímu HDP vycházelo na 1,7 procenta, tedy ještě víc než dnes v USA.
Nejdřív mělo jít jen o dvouleté nouzové opatření, než se ekonomika vzchopí z covidových ztrát. Nakonec ale po volbách sekera zůstala. Fialova vláda ji sice slíbila vyřešit jinde, což se v rámci konsolidačního balíčku částečně povedlo. Jenže přišly jiné výdaje v souvislosti s válkou a energetickou krizí a 100 miliard v rozpočtu pořád chybí. Což znamená další dluh a debakl některých dřívějších priorit, jako jsou třeba platy učitelů.
Navíc se nedostavilo ani slibované nakopnutí ekonomiky. Možná jsme mohli dopadnout ještě hůř, ale Česko se po covidu dostávalo zpět do kondice skoro nejdéle ze všech států EU. Rozumní ekonomové před tím Babiše i Fialu varovali hned na začátku.
Aby daňový stimul zabral, musí poplatníci ušetřené peníze utratit za spotřební výdaje. Jen pak se ekonomika roztočí a vstupní impulz se může vrátit. Jako když jedoucí benzinové auto dobije baterii vysátou startérem. Praxe, teorie i selský rozum říkají, že nejlepším startérem jsou ti, kteří peníze nejvíc potřebují – tedy ti nejchudší, které navíc covid ekonomicky zválcoval nejvíc.
Zrušení superhrubé mzdy ale paradoxně cílilo úplně jinam. Úprava měla všem plošně zvednout čistou mzdu o sedm procent, ale má to háček. Za prvé, sedm procent z minimální mzdy je něco úplně jiného než sedm procent ze sta tisíc. A za druhé, ti nejchudší kvůli zdejšímu systému slev často nedostali vůbec nic.
Jak po roce a půl spočítali ekonomové z CERGE-EI, pětina zaměstnanců s nejnižšími příjmy získala z rozdělovaného koláče jen čtyři procenta peněz. Naopak na nejbohatší pětinu připadlo 36 procent. Mimochodem, i proto tou dobou tak akcelerovaly ceny nemovitostí. Nových bytů se ročně prodá v Česku jen pár tisíc, stačí tedy málo početná skupina dobře situovaných poplatníků, u kterých sedmiprocentní bonus zaplatí splátku další hypotéky. Nabídku si rozeberou a realitní horečka je na světě.
Stejně teď postupuje Trump. Pětina nejlépe situovaných Američanů si díky jeho zákonu polepší v průměru o 6055 dolarů, zatímco spodní dvě pětiny zůstanou daňově v minusu. Navrch se mnohým ještě zhorší přístup ke zdravotní péči. Nemluvě o riziku, že místo nakopnutí ekonomiky se dostaví jen dluh a inflace, na což se už připravují ratingové agentury.
Trumpův zákon je zkrátka „krásný“ jen pro někoho. Stejně jako ten, který před pěti lety upekl Babiš s Fialou a Okamurou a Česko si ho nese jako zranění dodnes.
Zajímají vás plány českých podnikatelů, dotace v energetice nebo trh s nemovitostmi? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
