Odmítání jídla, které ohrožuje zdraví. Problémy s ním mají i nejmenší děti

Odmítání zeleniny, ale i dalších důležitých složek potravy, není u dětí ničím výjimečným. Někdy ale může vše přerůst v problém, který ohrožuje zdraví malých strávníků a dopadá na fungování celé rodiny. Léčba vyžaduje komplexní přístup i dávku trpělivosti.

Správné stravování je základ pevného zdraví. Mnoho dětí s ním má ale takové problémy, že je jejich prospívání v ohrožení. Problematikou se zabývá ergoterapeutka a zakladatelka Školy papání Jitka Ludvíčková. Jak u dětí poruchy příjmu potravy vypadají a co s nimi, přiblížila v podcastu MUDrování s Danielou.

Ergoterapeutka Jitka Ludvíčková před lety zjistila, že stravování dětí, poruchy příjmu potravy a celkově problémy s jídlem, jsou pro řadu rodin mnohem větším tématem, než by se mohlo zdát.

„Pro spoustu rodin je to opravdu velká zátěž. Když pokaždé krmí dítě třeba hodinu, k tomu nějaká příprava a úklid, tak je to taková práce na plný úvazek. Staví se na hlavu, aby za tu hodinu do dítěte vůbec nějakou porci dostali. Zjistila jsem, jak velké a komplexní téma to je,“ říká odbornice.

Zdaleka nejde jen o občasné vrtochy nebo typické odmítání určitých druhů zeleniny, jako je brokolice nebo kapusta. Někdy se může tolerovaný jídelníček tak zúžit, že jde o zdraví. Dítě jí málo, nebo zcela odmítá živiny, které jsou pro jeho zdravý vývoj klíčové.

„To neprospívání se samozřejmě odráží v únavě, na imunitě, ale i v mnoha dalších faktorech. Stejné problémy ale mohou být i u dětí, které trpí obezitou - mají úplně stejně úzký jídelníček, akorát sní více kaloricky denzitních potravin. Pořádně se nenasytí, ale zároveň zkonzumují za den obrovské množství kalorií,“ vysvětluje odbornice. Zrod potíží podle ní často nastává už v útlém věku, při přechodu na pevnou stravu.

Problémy s příjmem potravy z dětství se zdaleka nemusí překlápět do vážných poruch příjmu potravy v dospívání či dospělosti. Rodiče by ale například na děti neměli tlačit a k jídlu je za každou cenu nutit. Známé „dokud to nesníš, nesmíš od stolu!“ dokáže do budoucna napáchat velké škody.

„Nucení k jídlu, nebo k dojídání je čím dál víc spojované se záchvatovitým přejídáním v dospělosti. Je to porucha příjmu potravy, která není chápána stejně jako anorexie nebo bulimie, ale je to obrovský problém. Děti, které musí dojídat, vlastně vypínají takovou tu vnitřní regulaci hladu a sytosti,“ dodává Jitka Ludvíčková.

Snaha dostat do dítěte všechny potřebné živiny a zkrátka u něj vybudovat vztah ke zdravému stravování, může být během na dlouhou trať. Podle odbornice je ale klíčové zbavit se psychického tlaku i stresu okolo jídla, nesrovnávat s vrstevníky a celkově „uklidnit situaci u stolu“.

Pokud je úzkost na obou stranách - u rodičů i u dítěte - až příliš velká, přichází na řadu různé skupinové či individuální terapie. Ve Škole papání prý k věci přistupují kreativně - třeba i formou tvoření a her s potravinami. „Pokud dítě učíme jakoukoliv novou dovednost, skrze hru je to nejrychlejší. Není důvod, proč tu hru nevyužít právě i při budování vztahu s jídlem,“ dodává ergoterapeutka. Praktické a odborné poznatky sama nedávno převedla i do knižní podoby v publikaci S jídlem se (ne)hraje.

Když opadne strach a odpor k daným potravinám, je na čase přesunout se od hry opět k jídelnímu stolu a pracovat na dalších krocích. Jitka Ludvíčková se ale setkává i s tím, že děti při jídle vyžadují velké rozptýlení - u jídla je například udrží jen zapnutý tablet s pohádkou.

Jednou z možností je elektroniku natvrdo odebrat, někdy je ale třeba postupovat trpělivě a krok za krokem. „Pracujeme s tím, že dítě u jídla trochu otravujeme a odtahujeme jeho pozornost od tabletu zpátky na jídlo. Pracujeme i s tím, že ho stopujeme a podobně,“ dodává odbornice.