Kde domov můj? Druhá generace českých Vietnamců hledá sama sebe

V tuzemských kinosálech se promítá první celovečerní viet-film. Snímek Letní škola, 2001 se vrací k životu vietnamské komunity v Česku na přelomu tisíciletí a otvírá témata, která majoritní české společnosti možná dosud unikala – pošramocené mezigenerační vztahy, tlak na výkon nebo homofobie. Jak se vietnamská menšina, v Česku třetí nejpočetnější, za poslední čtvrtstoletí proměnila?

Rok 2001. Vietnamská tržnice v pohraničním Chebu, kde řada trhovců prodává zejména oblečení. Některé z kousků imitují známé značky, další nesou potisk animovaných postaviček z dětského seriálu Pokémon. Nakupují tady zejména turisté z Německa, kteří to nemají daleko. Prodávající mluví jen lámanou češtinou, přestože někteří – zejména děti – ji plynně ovládají. Zničehonic na místo vtrhnou pracovníci České obchodní inspekce a zboží zabaví.

Pak se příběh filmu Letní škola, 2001 stočí k rodině jednoho z prodejců, Zunga. Ten se svojí manželkou Lan vychovává mladšího syna Taie. A zároveň čeká na brzký návrat staršího potomka – Kiêna, který byl deset let u prarodičů ve Vietnamu. Právě na této čtveřici režisér snímku Dužan Duong ukazuje, s jakými problémy se potýkala a i dnes potýká komunita českých Vietnamců.

První český viet-film přichází desítky let poté, co do Československa a později do Česka přišlo postupně několik migračních vln Vietnamců. Podle Barbory Novákové, odborné asistentky na Ústavu asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, to úzce souvisí s tím, jak se tato komunita v tuzemsku vyvíjela. Během let u nás vyrostla takzvaná druhá generace českých Vietnamců, tedy lidí, kteří do Česka přišli jako malé děti nebo se tu narodili, a ta – jak říká odbornice – má větší prostor věnovat se i aktivitám, které je baví. Nutně tedy nejdou jen za výdělkem, jako tomu bylo u jejich rodičů.

„Je to takový luxus, který si mohou dovolit mladší příslušníci druhé generace s tím, že dnes už je ta komunita etablovaná a ty talenty začínají mít víc prostoru se projevit. Zároveň je to i společensky přijatelnější v rámci té komunity,“ popisuje expertka.

Tlak na dobré studijní výsledky a boj o dobré ekonomické zázemí jsou ostatně i témata, se kterými pracuje právě snímek Letní škola, 2001. Malý Tai a jeho starší bratr Kiên například musí chodit na doučování i během hlavních prázdnin, a to proto, aby „se dostali na gympl“.

Barbora Nováková popisuje, že právě to je jedna z věcí, která se u druhé generace Vietnamců v Česku a jejich dětí mění. Tito mladí naopak kladou důraz na komunikaci se svými dětmi nebo na to, aby se věnovali tomu, co je baví. „Takže je dost dobře možné, že – jak jsme viděli ve filmu – ty drastické výchovné metody jako výprasky nejspíš nebudou tak běžné. A ani ten obrovský tlak na úspěch možná nebude tak velký,“ říká expertka.

Změny ale podle odbornice přicházejí také v dalších aspektech výchovy. Na přelomu tisíciletí, kdy se děj snímku odehrává, například nebylo výjimečné, že vietnamští migranti žijící v Česku posílali své děti zpět do Vietnamu na měsíce i roky, protože neměli vedle práce prostor se o ně starat a zároveň ani příbuzné, kterým by je v tuzemsku mohli svěřit. Právě proto Kiên, starší z obou dětí ve filmu, deset let během svého dospívání prožije u prarodičů ve Vietnamu.

„Byl to způsob, jak řešit takovou situaci. Případně se k tomu ještě přidával strach z toho, že by ty děti mohly být příliš počeštěné a zapomenout na svou kulturu, zapomenout vietnamštinu,“ vysvětluje Nováková.

Část této druhé generace českých Vietnamců potom vychovávaly takzvané „české babičky“, tedy seniorky, které za relativně malý obnos peněz děti hlídaly hodiny a někdy i celé dny. „Naučily děti česky – to v té době bylo vnímáno jako velké pozitivum – a naučily je také do určité míry české kultuře. Slavily s nimi různé české svátky, chodily se koupat k rybníku, na houby, pekly koláče a takovéhle věci. Opravdu velmi často fungovaly jako babičky,“ říká expertka.

Tato výhoda se ale v určitých ohledech stala nevýhodou. Vietnamské děti druhé generace často kvůli tomu ztratily kontakt s vlastními rodiči nebo rodnou řečí a vytvořily se „mezigenerační propasti“.

Barbora Nováková připomíná, že třeba dnes už ve větších městech fungují naopak vietnamské chůvy, které učí děti vietnamské kultuře. I to má ale své problémy: „Vede to potom zase k tomu, že ty děti mají větší problémy ve školce, ve škole, protože paradoxně neovládají češtinu na takové úrovni jako ty dříve narozené děti v Česku, třeba v devadesátých letech.“

Výchova je nicméně jen jedním tématem, jež mladí Vietnamci – jak ve filmu, tak v realitě – řeší. Dnes se podle Novákové v rámci vietnamské komunity třeba vede debata o tom, kdo se bude starat o stárnoucí rodiče. Jestli o ně po vzoru vietnamské kultury pečovat doma, nebo je spíše v souladu s českými zvyky umístit do domu s pečovatelskou službou. A podobných kulturních rozporů je prý jejich život plný.

„Vlastně jsou pod dvojím tlakem. Jednak od té majoritní společnosti, která od nich očekává, že se plně integrují a zároveň že budou reprezentovat tu vietnamskou komunitu. (…) A ze strany rodičů je tlak na to, aby si zachovávali svoji vietnamskou identitu,“ říká odbornice.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, do jaké míry se podle expertky Barbory Novákové druhá generace Vietnamců v Česku dnes potýká s rasismem nebo jak se Vietnamci žijící v Česku staví ke vztahům osob stejného pohlaví. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.