Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Měla to být oslava inkluze a stali jsme se svědky exkluze, alespoň jak vyplývá z reakcí na zahajovací ceremoniál loňských olympijských her v Paříži. Ve světě sociálních sítí zaznívaly často vášnivé reakce od těch, kteří ceremoniál vůbec neviděli, ale reagovali na některé záběry cílené na vyvolání bouřlivých emocí. Kontext a vysvětlení zapadlo v překladu, mediální zkratka o zneužití obrazu Poslední večeře žila vlastním životem.
Hravá provokace, která se nepotkala s touhou po uspořádané líbivosti a pohádkovém vizuálu, protože její protagonisté nesplňovali kritéria manekýnkovské krásy. Marně se snažila mluvčí organizačního výboru vysvětlit, že ceremoniál se snažil oslavit toleranci ve společnosti. Nepomohlo ani vyjádření lítosti nad tím, že se někdo cítil uražen.
Ve světě narůstajících nejistot touží čím dál více lidí najít pevný bod. Války, které nikdo nedokáže ukončit, rozmary počasí akcelerované klimatickou změnou a rychlý nástup umělé inteligence okrádají společnost o důvěru v budoucnost. Starší generace na sociálních sítích s dojetím vzhlíží k retro fotkám elegantních mladých dívek. Podívejte se, jak krásně se nám žilo. Naše babičky běhaly v minisukních. Vůbec jim nevadí, že záběry pocházejí z kapitalistické ciziny, kam neměly šanci vycestovat. Současné spory nejsou ale generační. Tato nostalgie je jednou z dílčích součástí frustrace ze světa, který je až příliš složitý.
K přehlednějšímu uspořádání běhu věcí a jasnému definování rolí ve světě a odmítnutí inkluzivity inklinuje i část mladých, stejně jako sympatie k tomuto modelu neoddělují bohaté od chudých, a dokonce ani ne vysoce vzdělané od těch, kteří disponují základním vzděláním. Napříč těmito skupinami se hlásí ke slovu ti, komu vadí až příliš velká pestrost, kdo netouží po překonávání hranic a rozdílů mezi lidmi, ale cítí se bezpečně ve vykolíkovaném prostoru. Náš svět se proměnil v soustavu rovnic o více neznámých. Neznámých je příliš mnoho a my nevíme, jaké je jejich řešení. Je jedno, je jich více, nekonečně mnoho – nebo snad řešení neexistují?
Více o zahajovacím ceremoniálu a reakcích na něj najdete zde:
Obraz soustavy rovnic výstižně ilustruje aktuální realitu. Společnost reaguje podobně jako studenti jedné konkrétní školy řešící právě toto zadání. Vyučující matematiky komentuje jejich výsledky a podivuje se, že značná část studentů nevěděla, jak příklad řešit, anebo používala zcela nevhodné postupy a dodává k tomu, že se jedná o jasnou ukázku studentské tendence bezmyšlenkovitě opakovat naposledy probíraný postup. Povzdychne si při tom, že je lepší se nejdříve trochu zamyslet. Zklamané zaúpění této vyučující se zdaleka netýká jen zmiňovaných studentů, ale celé naší společnosti.
Na touze po uspořádaném světě s respektováním pravidel a hranic není nic znepokojivého, odpovídá potřebě žít v komfortním uspořádaném prostředí. Potíž začíná přesně v okamžiku, kdy se tato touha změní v ovládání druhých a dominanci jedněch nad druhými.
Silný lídr není ten, kdo srovná do latě ty, s kterými nesouhlasíme, ale ten, kdo dokáže získat podporu napříč společností, kdo dokáže spojovat a podporovat odolnost společnosti. Bohužel znovu a znovu získávají podporu ti, kteří slibují pořádný klacek na jiné. Opakovaní bezmyšlenkovitých postupů. Minule to s tímto populistou nevyšlo, zkusíme znovu jiného. (Zdravím tímto Motoristy.)
Oblíbenou rekvizitou politiků se po vzoru Javiera Mileie, argentinského prezidenta, stala motorová pila. Řezat, krátit, propouštět, rušit, vyhazovat. Situace v Argentině před jeho zvolením volala po rázném řešení, ale jaké budou výsledky? Momentálně to vypadá opět na prohloubení rozdílů ve společnosti. Bezmyšlenkovité osekávání všeho bez ohledu na vzájemné souvislosti není garancí pro stabilní budoucnost.
K rozdělení společnosti ale nepřispívají jen ti naštvaní. Sociální sítě podporují prohlubování příkopů ve společnosti a posilují vzájemné vymezování se jedněch proti druhým. Nejsou tady voliči, kteří špatně volí, ale politici, kteří nedokážou získat voliče pro svoji vizi. Zní to tvrdě, ale o důvěru voličů musí každý příčetný politik pečovat. Sociální sítě a s nimi spojené dezinformace jsou realitou a lze se s nimi vypořádat, a to nikoliv jen zákazy, ale právě budováním důvěry. Nestačí jen mluvit o demokracii jako nezbytné podmínce, ale podporovat důvěru v instituce a v jejich spolehlivé a nestranné fungování. A nevylučovat nikoho.
