Není žádné my a oni. Ruská spisovatelka popisuje stud a vinu za válku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco jsme spali, bombardovali jsme Charkov. A zatímco jsme jedli, bombardovali jsme Lvov, napsala v létě 2022 ruská spisovatelka Marija Stěpanovová. Do básně plné vjemů z červencového rána, prvních paprsků slunce, pískající konvice na čaj a koupání u vody se válečné verše bolestivě zaříznou. Množné číslo naznačuje, že neexistuje žádné my a oni. My Rusové žijící své všední, spokojené životy jsme zároveň těmi Rusy, kteří vraždí. Spali jsme a bombardovali. Jedli a bombardovali.

K tématu zodpovědnosti za ruskou válku na Ukrajině a obecně situaci exulantů po únoru 2022 se nyní Stěpanovová vyjadřuje také v novele nazvané Trik. Jednu z prvních literárních výpovědí o nové vlně ruské emigrace přeložila do češtiny Alena Machoninová, vydalo ji nakladatelství Akropolis.

Autorka, třiapadesátiletá moskevská rodačka, píše poezii, eseje i prózu. Dříve byla nominována na prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu a obdržela Cenu za evropské porozumění na lipském veletrhu. Téma novely prožívá denně: Po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu odjela z rodné země do Evropy.

Stěpanovová patří k těm Rusům, kteří válku okamžitě veřejně odsoudili. Nepřekvapivě. Absolventka moskevského Literárního institutu Maxima Gorkého založila v roce 2012 kulturní portál Colta.ru, který nikdy nepřejímal režimní postoje.

Už když její země dva roky nato anektovala ukrajinský Krym a napadla východ Ukrajiny, reagovala Stěpanovová poemou nazvanou Válka zvířat a živočichů. Po únoru 2022 uveřejnila básně o hanbě a vině, načež se tématu věnovala v anglicky otištěné eseji pojmenované Ruská otázka. „Stali jsme se tím zlem, o kterém čteme v učebnicích nebo dětských pohádkách,“ seznala v ní, že kdo násilí nedokáže zastavit, pak za něj nese částečnou zodpovědnost.

Podobné úvahy nyní rozvíjí novela Trik. Hrdinkou je zhruba padesátiletá spisovatelka, která odjela do Evropy poté, co její vlast zaútočila na sousední stát. Protagonistka míří do zahraničí na literární čtení, cesta se však zkomplikuje a ona v lehce snových kulisách končí u cirkusu.

Nejde v pravém slova smyslu o příběh. Ten místy slouží spíš jako kostra pro zachycení úvah, pocitů či vylíčení těžce symbolických scén, jako když se aktérka v rámci cirkusového čísla nechá zavřít do sarkofágu.

Hlavní je znázornění jejího rozpoložení: Kdy každá vzpomínka či podnět vedou k myšlenkám na válku, pocitům studu a viny nebo třeba nedůvěry k ruštině. Některé dny se veškerá její činnost omezuje na čtení válečných zpráv, vysedávání s počítačem na klíně a obnovování stránek se zpravodajstvím. Až se v tom začne ztrácet a utíkat z vlastního života. Celou knihu jako by zažívala dlouhý pád. Jen ne a ne dopadnout.

Marija Stěpanovová se také ptá sama sebe, zda za války dokáže psát a jestli to vůbec má smysl. Otázku si mezi současnými ruskými literáty neklade sama. „Od prvních dní po 24. únoru 2022 mnozí mluvili o nemožnosti psát, mnozí nepsali a někteří dodnes demonstrativně nepíší,“ přitakává překladatelka knihy, rusistka Alena Machoninová.

Podle ní se po vypuknutí plnohodnotné invaze současná ruská literatura znovu rozpadla na dvě části: domácí a exilovou. „Ta zahrnuje především texty pronásledovaných autorů nebo ty, které porušují současné ruské represivní zákony. Nicméně i tato literatura proniká na ruský trh. Je k sehnání na internetu nebo v nezávislých knihkupectvích,“ popisuje Machoninová.

Například uznávaný ruský spisovatel Vladimir Sorokin už dřív žil částečně v Německu, kam se po roce 2022 přesunul naplno. Totéž učinil Viktor Jerofejev. Perzekuci nyní čelí i režimem dříve přehlížení bestselleristé. Dmitrij Gluchovskij, také již exilový autor sci-fi série Metro 2033, byl v nepřítomnosti odsouzen k osmi letům odnětí svobody za domnělé šíření lží o armádě. V Londýně se pro změnu usadil tvůrce detektivních románů Boris Akunin, kterému minulý měsíc ruský soud vyměřil 14 let vězení za údajné ospravedlňování terorismu.

Kdo v represivní zemi zůstává a dál píše, čelí stále více překážkám. „Režim literaturu dlouho přehlížel jako poměrně bezvýznamnou oblast, což se letos začalo měnit. Byl zahájen takzvaný případ nakladatelů, v nezávislých knihkupectvích probíhají prohlídky, jsou zabavovány knihy autorů označovaných za zahraniční agenty nebo členy smyšlené ‚extremistické mezinárodní organizace LGBT‘. Stát chce také nad literaturou převzít kontrolu, snad i proto se novým předsedou Svazu ruských spisovatelů stal poradce Vladimira Putina a jeho hlavní vyjednávač v Istanbulu Vladimir Medinskij,“ popisuje rusistka Machoninová.

Někteří skončili ve vězení. Za čtení protiválečných veršů v Moskvě byli odsouzeni básníci Arťom Kamardin a Jegor Štovba, kteří si odpykávají tresty v délce sedmi let a pěti a půl roku. Existují nicméně i režimní spisovatelé: Invazi na Ukrajinu podpořili Zachar Prilepin nebo Sergej Lukjaněnko, autor fantasy ságy Noční hlídka.

U evropských čtenářů, pokud o ruské autory nyní vůbec projevují zájem, jsou válka a politika často na prvním místě. Zmiňuje to i hrdinka novely Trik od Mariji Stěpanovové: Když už vystoupí na festivalu, místo jejích děl se lidé chtějí bavit o aktuálním dění. Přitom konkrétně v případě Stěpanovové je nejzajímavější kniha, která politická není a také již vyšla česky. Jmenuje se Památce paměti, v roce 2017 získala nejvýznamnější ruské knižní ocenění Bolšaja kniga a právě za ni byla autorka nominována na Mezinárodní Bookerovu cenu.

V jedné její scéně se vypravěčky ve washingtonském Muzeu holokaustu ptá americký historik, o čem vlastně píše a proč mu pořád klade nějaké dotazy. „Aha, to je jedna z těch knih, kde autor jezdí po světě a hledá svoje kořeny, takových je teď spousta,“ shrne to pak Američan. „Ano. A bude ještě jedna,“ dodá protagonistka. Akorát že ta její je nakonec o dost jiná.

Marija Stěpanovová v ní kromě kořenů zkoumá i to, jak o nich vyprávět. Píše o své úplně obyčejné rodině, která nebyla ani slavná, ani bohatá. Nikdo z příbuzných nezahynul během revoluce, holokaustu či čistek. Pracovali jako inženýři, lékaři nebo účetní a příliš neutkvěli v širším povědomí. Stěpanovová po nich pátrá na ruském venkově, v chersonských i oděských archivech. Po sto letech svědomitě přepisuje korespondenci, navštěvuje židovské hřbitovy. Její nepříběhový, fragmentární, esejistický text pozvolna přerůstá v úvahu nad tím, proč je ruská společnost tak posedlá minulostí. A proč mrtvé předky nedokáže jednou provždy pohřbít.

Po Památce paměti je Trik nyní již druhou knihou Marije Stěpanovové přeloženou do češtiny. Z dalších zajímavých, které se týkají současné situace a zatím se ke zdejším čtenářům nedostaly, Alena Machoninová upozorňuje třeba na prózu feministické aktivistky a spisovatelky Darji Serenkové nazvanou Ať můj dům lehne popelem. „Zachycuje posledních 14 dní před ruskou invazí na Ukrajinu, které autorka strávila ve vazbě za demonstraci symboliky spojené s opozičním aktivistou Alexejem Navalným. Kniha vznikala částečně ještě za mřížemi, částečně už za války, která jako by dávno visela ve vzduchu. Je to naléhavé a zároveň i poetické svědectví o možnostech odporu v represivní společnosti,“ popisuje odbornice.

Dále jmenuje závěrečný díl trilogie básnířky Oksany Vasjakinové. Machoninová už do češtiny převedla její prózy Rána a Step, v nichž autorka psala o sobě i zemřelých blízkých. Ve třetí knize nazvané Růže se zaměřuje na tetu, která téměř celý život strávila mezi čtyřmi stěnami na malém sibiřském městě. Současně Vasjakinová líčí vlastní nemožnost pohnout se z místa, způsobenou válkou.

Před rokem ve vazební věznici na Dálném východě zesnul klavírista a politický aktivista Pavel Kušnir. Bylo mu 39 let, za mříže se dostal kvůli opakovaným protestům proti režimu. Až posmrtně mu nyní v ruském exilu vyšla próza sestavená ze zápisků, které si vedl od září 2022.

„Kušnirův případ je dvojnásob tragický, jednak pro jeho zbytečnou smrt, jednak proto, že za života o něm téměř nikdo nevěděl,“ zmiňuje rusistka. Podle ní intelektuálové, jimž pianista posílal svá experimentální díla, nereagovali na jeho dopisy a nejspíš ho pokládali za grafomana. „Vzpomněli si na ně, teprve když se dozvěděli o jeho smrti. Tehdy začali vydávat jeho texty, které nemohou nebýt čteny prizmatem jeho smrti,“ uzavírá Alena Machoninová.