Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když se včera ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vracel do Bílého domu na bilaterální jednání s Donaldem Trumpem, musely mu v hlavě běžet obrázky z jeho předcházejícího setkání v únoru, které nedopadlo vůbec dobře. Po intervenci viceprezidenta J. D. Vance tehdejší diskuze před novináři nabrala skutečně konfrontační charakter a na dlouhé týdny přivedla americko-ukrajinské vztahy pod bod mrazu.
Okamžitě po únorovém fiasku se do celé záležitosti vložili evropští lídři, zejména francouzský prezident Emmanuel Macron a britský premiér Keir Starmer, kteří začali vztahy mezi Trumpem a Zelenským žehlit a obnovovat jejich vzájemnou důvěru. K tomu však vedla jen velmi dlouhá cesta plná omluv i díků ze strany Ukrajinců.
Po půl roce od setkání v Oválné pracovně a tři dny po summitu Trump-Putin na Aljašce však byly sázky spojené s uzavřením konečného míru na Ukrajině mnohem výš. Nebyl proto prostor na „dobrou televizi“, jak Trump pojmenoval únorovou přestřelku se Zelenským, nebo jiné možné rozpory, což si do Bílého domu přijeli pojistit i Evropané.
Hned sedm z nich investovalo do návštěvy Washingtonu, D.C. ve snaze podpořit společnou ukrajinsko-evropskou pozici proti celé řadě ruských podmínek a promluvit napřímo s americkou hlavou státu o výzvách spojených s urovnáním rusko-ukrajinské války, ale také o evropském zapojením do jejího řešení.
Sedm rozdílů z Evropy
Byl to právě francouzský prezident Macron – ale také německý kancléř Friedrich Merz – kteří byli ve svých úvodních poznámkách po skončení bilaterálního jednání mezi Trumpem a Zelenským nejvíce kritičtí k velké dohodě s Rusy o všem, kterou Putin prosazoval a Trumpovi se bezpochyby také líbila. Oba státníci mluvili o prvotní potřebě zavedení příměří a ukončení umírání lidí, které opakovaně zmiňoval i sám Trump. Rusové totiž ani během samotného jednání nepřestali s ostřelováním ukrajinských cílů.
Více k závěrům schůzky
Italská premiérka Giorgia Meloniová nastolila jiné výrazné téma. A to budoucích garancí pro Ukrajinu, které by v zásadě kopírovaly logiku článku 5 Severoatlantické smlouvy a mušketýrský princip jeden za všechny a všichni za jednoho, který by dnes v ukrajinských podmínkách znamenal prakticky okamžité nasazení jednotek západních států ve prospěch napadené země proti ruskému agresorovi. Další zastoupení lídři, včetně generálního tajemníka NATO Marka Rutteho nebo britského premiéra Starmera, to rovněž podpořili.
Další ze zastoupených Evropanů, včetně šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která nedávno s Trumpem dojednala rozsáhlou dohodu o vzájemném obchodu, zbraních a energetice, připomínali také humanitární aspekty rusko-ukrajinské války a potřebu návratu tisíců unesených ukrajinských dětí, které dnes Rusko na svém území zadržuje.
Nakonec evropská delegace zahrnovala i jednoho velkého přítele Donalda Trumpa, a to jeho partnera z golfu, finského prezidenta Alexandra Stubba. Se svým americkým protějškem se opakovaně potkával a mluvil s ním o chování Ruska, se kterým má jako sousední země rozhodně velmi dlouhou a strastiplnou zkušenost.
Další postup
Nejzásadnější věci, včetně diskuze o území a jeho potenciální výměně, se ovšem musí uskutečnit až následně po debatě v Bílém domě prostřednictvím trojstranného jednání mezi Ruskem, Ukrajinou a pravděpodobně i Spojenými státy zastoupenými Trumpem.
Tak o tom koneckonců přemýšlí i americká hlava státu, která ještě v průběhu jednání s Evropany informovala o průběhu a výsledcích setkání Vladimira Putina. Právě s ním by přímé jednání, zahrnující tentokrát i ukrajinského prezidenta Zelenského, mělo proběhnout v nejbližší době, možná již tento pátek, jak o tom spekulují některá americká média.
Dá se přitom očekávat, že cesta k uzavření míru (na rozdíl od okamžitého příměří) nebude snadná ani pro jednu stranu. Pro Ukrajince bude velmi bolestná jakákoliv diskuze o jejich území nebo případné výměně - zejména pak pokud by měla zahrnovat zbývající podíl Doněcké oblasti, která jí slouží jako obranný štít proti dalšímu postupu Rusů dovnitř ukrajinského území. Je to právě pás měst mezi Slavjanskem a Kramatorskem a okolní opevnění, o které Ukrajinci nechtějí přijít. Avšak v komunikaci s Putinem se Trump podle výpovědí ani tak daleko nedostal a držel se pouze frontové linie a existujících pozic. Z naší vlastní historie si ostatně pamatujeme, jaké to bylo vzdávat se pohraničního opevnění po mnichovské „dohodě“ z roku 1938, která odkryla týl země pro další postup agresora.
Naopak pro Kreml bude nepřijatelné, aby Ukrajina těžila z jakýchkoliv západních garancí typu článku 5 o NATO, které by zahrnovaly přímou vojenskou přítomnost na Ukrajině, zejména pak podpořenou Spojenými státy. Znamenala by totiž definitivní ztrátu další možnosti Ruska svého souseda pokořit či jakýmkoliv způsobem kontrolovat, což je konečný cíl tzv. denacifikace (čtěme svržení Zelenského) a demilitarizace (čtěme jako neutralizace) země.
V každém případě bude následující setkání na nejvyšší úrovni, kterému se Rusové dlouhou dobu bránili, naprosto klíčové. Posune totiž proces rozhodování konečně do relevantních míst a vytvoří tlak na obě hlavy států k problému se nějakým způsobem postavit. Kdo pomyslně mrkne a ukáže se jako nekonstruktivní, může platit. Například dodatečnými sankcemi ze strany USA, které se již zmiňují vůči Rusku.
Včerejší schůzka v Bílém domě tedy navzdory úvodním tenzím a tlaku na Ukrajinu nedopadla vůbec zle. A právě naopak, posunula jednání do konstruktivní roviny vyjasněním pozic jak samotné Ukrajiny, tak jejích evropských spojenců, kteří budou přejímat zodpovědnost za udržení dojednaných pořádků, ale v konečném důsledku také své vlastní bezpečnosti na evropském kontinentu.
