Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kam byste pozvali turistu z ciziny? Jak by vypadal český superhrdina? A co nový suvenýr, který reprezentuje Česko? Nad takovými otázkami diskutovali před pár týdny obyvatelé Ústeckého kraje. Setkání - přesněji občanský dialog - na nezasvěceného pozorovatele mohl působit jako nezávazná hra anebo teambuilding středně velké lokální firmy.
Netvořil se tam nový leták pro turisty. Za započatým dialogem je hlubší myšlenka. Česko - minimálně podle byznysu - potřebuje posílit svoji reputaci ve světě. To se nedá nařídit zákonem, ani provést jednou sebelepší kampaní. Největším reklamním nosičem země jsou totiž její občané. A Češi - i když je to národ hokejových trenérů a odborníků na všechno - se chlubí neradi, anebo nevědí jak na to.
Moc dat na to upřímně nemáme. Každý z nás ale zažil, že na rozdíl třeba od Poláků nebo Italů se Češi k sobě v cizině moc nehlásí a nedávají svůj původ příliš na odiv. Sociologové se víceméně shodují, že naše národní hrdost je spíše slabší.
V mezinárodním šetření World Values se jen 28 procent občanů cítí být velmi hrdí na Českou republiku. Dalších 48 procent se cítí „celkem hrdí“. To nevypadá tak úplně špatně, když to sečteme. Ale celosvětový průměr pro podíl „velmi hrdých“ je skoro dvojnásobný. Taková čísla mají Rakousko, Dánsko, Švédsko, „introvertní“ Finové, Francie nebo i Slovinsko a Rumunsko. Je třeba dodat, že podobně nízkých hodnot dosahuje třeba Nizozemsko nebo Německo. Ovšem to jsou země s dosti jinou startovní pozicí.
Máme se rádi, ale…
Není to o tom, že bychom neměli svoji zemi rádi - v tom, jak nám je blízká, jsme ve světě průměrní. Podle sociologa Ondřeje Slačálka si dokonce pěstujeme jistý skrytý, pasivní nacionalismus. Nechceme, aby nám někdo říkal, co máme dělat. Jsme nejchytřejší na světě - kdo také ne. Ale máme stále jistou skepsi, že naše země není moc silná, schopná, úspěšná. Prostě nám chybí sebevědomí. Dalo by se to možná přirovnat k adolescentovi, který nad vším od rodičů ohrnuje nos, chce být nezávislý, ale zároveň se trochu bojí jít s kůží na trh a něco si ve světě skutečně vybojovat.
Diskuze na Seznam Zprávách ohledně projektu Dobré ráno, Česko
To se netýká jen země. Občané okolních států vnímají typického Čecha kladněji, než jak se vidíme my. Přestože si podle průzkumů připadáme obhroublí a nepříjemní, v testech z roku 2012 dosahujeme jedné z nejvyšších hodnot přívětivosti ze zkoumaných zemí.
Kdo se bojí, nesmí do světa
Toto národní nesebevědomí má paradoxní efekt. Z průzkumů, které kdysi začal provádět sociologický ústav STEM, plyne, že čím méně se cítí lidé spokojeni se svou zemí, tím více se bojí mezinárodní spolupráce anebo Evropské unie. Tím více se bojí cizinců, migrace, ale i Západu apod. Což nakonec dává smysl - nejvíce se brání a nejvíce si stěžuje ten, kdo se cítí nejslabší a nejohroženější.
To nás vede k hlavnímu problému s chlubením. Pokud chceme být ve světě vidět, nesmíme se bát světa. Potřebujeme jak úspěšné Čechy a Češky v zahraničí, tak lákat talenty ze světa k nám. Pro úspěch ve světě potřebujeme s tím světem být více v kontaktu.
Kdo to zařídí?
A v tom je kámen úrazu. Může nám takové sebevědomí dát stát? Například prostřednictvím kampaně Dobré ráno, Česko, kterou spustil spolu s byznysem? Ostatní země se o to pokoušejí - za vzor se dává Finsko, které propaguje dokonalou čistotu přírody, Estonsko, které se vyprofilovalo jako digitální šampion, nebo Jižní Korea, která dokázala exportovat K-Pop a další svébytnou kulturu. Takové kampaně někdy fungují, aniž byste si toho všimli. Jedna věc je spojuje. Totiž to, že se nezakládají jen na minulosti, ale na současnosti a výjimečnosti. A že jim sami občané té země do velké míry věří.
Jsme zpět u toho, že abychom byli vidět, musíme si věřit, že na to máme. Nemůžeme si hrdost dodat jen tím, že se budeme chlubit a srovnávat se s ostatními. Brzdí nás nejspíš hlubší věci, které možná nepůjde vyřešit jen tím, že si dáme na plakát nanotechnologie, sklo a třeba památky. Možná musíme začít konverzací, proč se bojíme světa, proč si nevěříme a co chceme dokázat v budoucnu. To znamená hodně diskusí, upřímných dialogů, zamyšlení - protože jednou kampaní ani nařízením vlády hluboké postoje nezměníme.
