„Jsou to okupanti, hanba vrahům.“ Co psal Sidon, když přijely ruské tanky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve čtvrtý den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa jeden vůz v pražském Podolí nepřibrzdil dost rychle sovětské hlídce. Vojáci spustili střelbu. Řidič vyvázl se zraněním, dva patnáctiletí hoši však zemřeli. Automobil provrtaný dávkou ze samopalu si byl prohlédnout i mladý novinář Karol Sidon. „Jsou to okupanti a střílejí do nás. Nikdo je nepozval a oni nejsou ničím jiným než vrahy. Vrahy bezbranných dětí, hanba jim,“ napsal pak do Literárních listů.

Stejně odhodlaný byl v jiném článku z téhož dne 28. srpna 1968, kde nabádá společnost, aby neustupovala. „Falešné přátelství s vrahy z nás může v krátké době učinit také vrahy,“ vyzývá Čechoslováky, aby trvali na odchodu okupačních vojsk. „Nikdy nesmíme mlčet o krvi, která tekla v naší zemi, o vině zrádců, o svém odporu ke všemu, co nám tyto dny bylo přivezeno ze zemí okupujících nás států na tancích a letadlech a dělech a kulometech: lži, zrada, faleš a hnus,“ vypočítává.

Nekompromisní publicistické texty pozdějšího prozaika, signatáře Charty 77 a dodnes vrchního zemského rabína Karola Sidona shrnuje nová kniha nazvaná Obrana absolutního postoje. Nakladatelství Akropolis ji vydalo nedlouho předtím, než si Češi tento čtvrtek připomenou 57. výročí sovětské invaze.

Dnes třiaosmdesátiletý Sidon si na začátek okupace dobře pamatuje. „Byl jsem u rozhlasu brzy ráno, ještě když se tam motali lidi, co se teprve vraceli z hospod,“ vzpomíná na 21. srpna 1968. Vybavuje si, jak v okolí Vinohradské před tankem klečel muž v pyžamu a se sepjatýma rukama prosil vojáky, aby odjeli. „Nebo jsem měl kamaráda fotografa. Celý život mu byla politika naprosto vzdálená. A najednou jede náklaďák, na korbě mezi lidmi s vlajkami stojí můj kamarád a provolává slávu Alexandru Dubčekovi. Tak moc byli lidé stržení,“ popisuje.

Sidon tehdy bydlel s manželkou a čtyřletou dcerou na Vinohradech. Celý první den invaze pendloval mezi budovou rozhlasu, kam přijížděly tanky, a redakcí Literárních novin, kvůli cenzuře již tehdy přejmenovaných na Literární listy. V nich také další dny, kdy vlivné periodikum se statisícovými náklady přešlo do ilegality, odvážně vyzýval k odporu.

„Celé to bylo něco strašlivého, ty dny opravdu dýchaly tím, že je všechno v pytli,“ odpovídá Sidon na dotaz, jak by tehdejší atmosféru přiblížil mladším ročníkům. „Bylo mi šestadvacet, pražské jaro mi přineslo svobodu, kterou jsem do té doby nezažil. Poprvé člověk mohl dělat, co chtěl, a nikdo mu do toho nesměl mluvit. Strašně jsem věřil, že to celé má smysl, pro mě konkrétně se to koncentrovalo v literatuře a umění. Ale ti Rusové přijeli zničit právě to, co mi bylo nejdražší,“ konstatuje.

Do té doby byl Karol Sidon apolitický, jak ukazuje i kniha Obrana absolutního postoje. Vystudovaný scenárista z pražské FAMU pracoval v polovině 60. let nejprve v rozhlasu a posléze u krátkého filmu, než na sebe upozornil spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem.

„Novinářem jsem se stát nechtěl asi nikdy,“ vzpomíná, že nejvíc mu vyhovovalo být na volné noze, a tak i do Literárních novin zprvu přispíval jen externě. Než ho tam v roce 1968 zaměstnali a začal chodit denně do redakce, posílal zejména osobněji laděné reportáže. „Většinou o nějakém problému, do kterého jsem se dostal či sám vložil. Bylo to psané hodně literárně,“ připouští.

Jeden z prvních článků zachycuje, jak Karol Sidon roku 1965 vyráží za Prahu na dělnickou brigádu. Uprostřed rozryté půdy, zmoklých bagrů a buldozerů nachází značně pokleslou náladu. Kopáč se hádá se ženou, jestli venku prší, nebo svítí slunce, a všichni už v devět ráno vyjíždějí na valníku s koňmi do hospody. Vrací se příliš pozdě odpoledne na to, aby ještě něco dělali. Vrchol textu představuje, když inženýr pošle mladého novináře pro výplaty. „To vzniklo jednoduše tak, že jsem jel na brigádu a očekával jsem, že tam budu pracovat,“ směje se dnes Sidon.

V další reportáži vykresluje slovenskou ves zatopenou po protržení hráze. V jiné líčí, kterak se s mladými fanynkami vypravil taxíkem k pražské vile rodičů textaře Jiřího Štaidla a uvnitř potkali Karla Gotta. Následující článek shrnuje, kolik přišlo Sidonovi rozhořčených dopisů v reakci na jeho tvrzení, že Gott přestává být hvězdou.

Kniha dále zahrnuje dobové rozhovory, filmové recenze či divadelní hru. Pozoruhodné jsou reportáže z romských osad až na hranici s Maďarskem. Sidon je nelakuje narůžovo, popisuje desetičlennou rodinu tísnící se na pěti postelích, ubohé kojence zabalené do barevných šátků nebo mladíka odsouzeného za znásilnění, napadení a krádež. Stejně tak ale zmiňuje častou vřelost, zdůrazňuje to lepší a varuje před důsledky do budoucna, pokud stát vůči Romům nezmění politiku.

„Popravdě nevím, co přesně mě k zájmu o Romy přivedlo. Mám podezření, že jsem si tím už trochu začínal řešit ty své židovské problémy. Jako bych si v hlavě Židy nahradil těmi Romy,“ připouští dnes rabín, jehož zájem o judaismus se v té době protnul s posunem od publicistiky k psaní beletrie.

Stihl být vedle Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala či Milana Kundery ještě součástí generace spisovatelů publikujících v 60. letech. „Pro mě byl ale nejdůležitější Ivan Klíma, tomu jsem své prozaické pokusy nosil jako první. Nedávno mi jeho děti vzkazovaly, jak je hrdý, že mě jako literáta našel,“ poznamenává Sidon, jenž debutoval roku 1968 románem Sen o mém otci.

Zápletka autobiografické prózy se točí okolo zapření žákovské knihy. Zdánlivě banální klukovina však přeroste v existenciální situaci, kdy hoch lže matce, náhradnímu otci, učitelům a nakonec i na zdi visícímu portrétu svého židovského otce zabitého za holokaustu. To má stejně jako velká část knihy reálný předobraz. Alexandra Sidona zavraždili roku 1944 nacisté v terezínské Malé pevnosti.

Karol Sidon už v 60. letech tvrdil, že z nejranějšího dětství, kdy jej nežidovská matka schovávala na venkově, si nic nepamatuje. „Předpokládám, že to byly pro dítě příliš silné zážitky, tak jsem to prostě vytěsnil,“ vysvětluje. S problémem zavražděného židovského otce ale podle něj určitě souvisí jak začátky beletristické tvorby, tak i rozhodnutí přihlásit se k židovství.

„Nejdřív jsem byl v Terezíně. Vždycky jsem hledal místo, kde maminka říkala, že tatínka zabili, ale nikdy jsem ho nedokázal přesně identifikovat,“ popisuje Sidon.

V nynějším publicistickém výboru nechybí text z roku 1966 zachycující jeho první návštěvu koncentračního tábora v Osvětimi. Je dvacet let po válce, pozdě večer, a budoucí rabín sám ve sněhu přichází k branám Auschwitz-Birkenau, kde je stále natažený ostnatý drát. „Pak jsem prošel branou. Opuštěným koncentračním táborem, čtyřmi miliony lidských prázdnot, vanul ledový vítr,“ píše.

Tehdejší hledání sebe sama, publicistika a literární tvorba u Sidona zjevně souvisely jedno s druhým. Do výboru například zařadil i literární reportáž o útěku z domova a tuláckém přespávání na venkově, která se později stala součástí jeho druhého románu Sen o mně.

„Psaní je konfrontace se sebou samým, způsob, jak vytáhnout z hloubky sebe sama obsahy, které máte za jiných okolností tendenci odsouvat,“ řekl jednou o svých prózách. Vlastním publicistickým textům až takovou váhu nepřikládá. Tříbil si jimi styl. „Pokud se v mém případě o něčem jako stylu dá mluvit. Ale hlavně to pro mě zprvu byla jediná možnost, jak něco vydávat na veřejnosti, navíc v době, kdy jsem se ještě necítil tak pevný v kramflecích,“ ohlíží se.

Některé své texty nyní četl po více než půlstoletí. Karolu Sidonovi v 70. letech komunisté zakázali publikovat. Jako signatář Charty 77 byl odsouzen k manuálním zaměstnáním topiče nebo hrobníka, odkud ho z politických důvodů vyhazovali. Zažil domovní prohlídky, výslechy, zadržení na několik dnů nebo i situaci, kdy ho příslušníci tajné policie StB vyvezli za Prahu a pohodili v lesích. „Platil jsem tím za svobodu si myslit, a dokonce říkat a psát, co jsem chtěl,“ shrnul to muž, kterého režim v roce 1983 nakonec donutil emigrovat. Když odjížděl do Německa, rukopisy publicistických textů si s sebou nebral.

V exilu jeho literární dráha načas ustoupila náboženství. Ještě doma se naučil hebrejsky a přestoupil na židovskou víru. Po studiích judaistiky v Německu pokračoval na rabínský institut v Jeruzalémě, až se po sametové revoluci v roce 1992 stal pražským, o něco později i zemským rabínem.

To už je jiný příběh, který kniha Obrana absolutního postoje nereflektuje. Pro současné čtenáře bude v době, kdy ruské tanky již tři a půl roku útočí na Ukrajinu, inspirativní zejména vzdorem vůči okupantům ze srpna 1968. „Ten den, 21. srpna, jsem měl takovou až halucinaci. Šel jsem po Václaváku, někde v dáli nahoře se už kouřilo z budovy rozhlasu a já najednou zřetelně slyšel Jeremiášův pláč: Pusto je ve městě…“ cituje teď Karol Sidon starozákonní žalozpěv. „Každá generace zažije okamžik, kdy se víra vkládaná do všech úžasných myšlenek a ideálů ukáže jako iluzorní. Každá generace zjistí, že je ten svět na spadnutí. Tak jako dnes lidé, kteří si na Ukrajině stavěli krásné baráky, než přijeli Rusové a všechno zničili,“ uvažuje.

Nedávno se mu zdál sen. „Někdo mi v něm říkal: Nemysli si, že tě nechávám tak dlouho naživu, to není nějaká tvoje zásluha. To je zásluha jednoho spravedlivého člověka,“ vypráví. Když se probudil, došlo mu, že je řeč o jeho otci.

Toho podle legendy nacistický dozorce v Terezíně roku 1944 zkopal do bezvědomí. Když se otec probral, bachař mu ukázal na zem. Prý ať slíže svou krev. „Otec odmítl se slovy: ‚Copak jsem zvíře?‘ Do poslední chvíle si zachoval hrdost,“ vypráví Karol Sidon, podle nějž člověka utváří souhra toho, co je v něm od narození, a vnějších okolností, jež ho donutí se nějak zachovat. „Pro mou generaci to byl u někoho srpen 1968, u jiného nátlak ze strany StB. Pro mě vždy vzorem zůstal ten tatínek, který si až do smrti udržel svou svobodu. A tímhle svým postojem mi celý život pomáhal se zorientovat,“ uzavírá Karol Sidon.