„Nejhorší je okupace.“ Ukrajinská autorka líčí život pod ruskou nadvládou

Válka začala na mém dvorku, říká jen s mírnou nadsázkou Ljuba Jakymčuk. Ukrajinská básnířka prchala před ruskou okupací dvakrát, v letech 2014 a 2022. Poprvé to bylo u ní doma v Luhanské oblasti, když východ země obsadili proruští separatisté. Už v metropoli Kyjevě autorka později pomáhala rozvážet chleba a vyrábět Molotovovy koktejly, když se blížila invazní vojska.

„Nejhorší nejsou raketové nálety ani útoky sebevražedných dronů nebo odstávky elektřiny, ale okupace. Protože v okupaci ztrácíme kontrolu nad svými těly, která jsou vystavována mučení, znásilňování, zabíjení, a nad svým jazykem a kulturou, které se nepřítel snaží zničit v prvé řadě,“ konstatuje Ljuba Jakymčuk v doslovu ke své sbírce poezie Meruňky Donbasu. V českém překladu Alexeje Sevruka ji právě vydalo nakladatelství Fra.

Devětatřicetiletá básnířka, která roku 2022 účinkovala se zpěvákem Johnem Legendem na předávání hudebních cen Grammy a jejíž audioknihu francouzsky namluvila herečka Catherine Deneuve, čtenáři přibližuje život na okupovaném území. Vojákům se samopaly se člověk nevyhne ani v samoobsluze. Při ostřelování umírají celé rodiny, na běžném pořádku jsou odposlechy telefonů i zatýkání. V jedné scéně spisovatelka s kamarádkou míjejí barikádu z pneumatik před obsazeným sídlem bezpečnostních služeb. „Ve sklepě téhle debilní budovy máme společné známé. Mučí je. Procházíme kolem, vidíme samopaly a nemůžeme nic dělat. To vyvolává vztek,“ zmiňuje Ljuba Jakymčuk.

Některé situace přímo převedla do básní. Například v té nazvané Housenka ozbrojenci na checkpointu nařizují dívce rozpřáhnout ruce a zkoumají její ukazováček. „Mé sestře na kontrolním stanovišti na předměstí Luhansku prohlíželi ruce a záda. Podle popisu se podobala ostřelovačce, po které okupanti pátrali. Hledali stopy po ostřelovací pušce, například mozoly nebo sedřené úseky kůže,“ vysvětluje autorka.

Jinou báseň začala parafrází křesťanské modlitby „Otče náš, jenž jsi na nebi, chraň před smrtí mé rodiče, jejichž dům stojí na linii ostřelování a oni ho nechtějí opustit“. I to se stalo. Teprve když jejím rodičům nad hlavou denně začaly létat dělostřelecké granáty, vyslyšeli Ljubu Jakymčuk a přestěhovali se za ní do Kyjeva. „Několik měsíců po jejich odjezdu granát zničil babiččin dům a v domě rodičů se zabydlel separatista,“ doplňuje spisovatelka.

Rodiče si v metropoli připadali ztracení, měli sbaleno a chystali se vrátit na okupovaný východ Ukrajiny. S novým životem se smířili teprve poté, co si sehnali dům na venkově a vybavili ho uvnitř přesně jako ten starý. „Koupili tapety, o jeden odstín světlejší, než byly ty v Luhanské oblasti. Táta zřídil ve vesnické chalupě stejný sprchový kout, dal sem podobnou kuchyňskou linku a olepil kuchyň tapetami s lístečky,“ nastiňuje básnířka.

Meruňky Donbasu však mají i vysloveně literární rovinu. Například v básni Rozklad se slova rozpadají na hlásky, stejně jako realita. „Nemluvte mi o žádném Luhansku / už dávno je z něj jenom hansk / lu srovnali s červeným asfaltem,“ píše vypravěčka původem z města Pervomajsk, které pro změnu „rozbombardovali na pervo a majsk“. Nakonec to potká i ji. „Už nejsem Ljuba / jenom ba,“ konstatuje.

Psát začala ze vzdoru. Jednu báseň ve sbírce ironicky věnovala známému spisovateli Juriji Andruchovyčovi, který se před lety nelichotivě vyjádřil o východu Ukrajiny. „Celou tvorbu Ljuby Jakymčuk lze vnímat mimo jiné jako polemický hlas odporující těm, kdo tvrdili, že Donbas není tak úplně Ukrajina. Jako by říkala: podívejte se, jsem z východu, píšu ukrajinsky a mé básně zprostředkovávají ukrajinskou zkušenost se světem, i když je trochu jiná než ta kyjevská nebo lvovská,“ vysvětluje překladatel knihy a ukrajinista Alexej Sevruk.

Spisovatelka chtěla zpochybnit stereotypní představu o zaostalém východu, kde se jen dobývá uhlí. Také v její sbírce najdeme haldu, továrny Donbasu čadící do nebe barevným kouřem nebo toxickou vodu stoupající přes šachty. Není to ale levné vytěžování kulis ani glorifikace těžkého průmyslu jako za časů komunistické propagandy. Ljuba Jakymčuk, jejíž otec fáral déle než dvacet let, jen ukazuje úzké sepětí zdejších životů s krajinou.

Kromě válečných básní či industriálních kulis sbírka obsahuje milostnou poezii nebo fantazii o paličatém dítěti zvaném Ňam, které si hraje s vojáčky a tanky. Meruňky Donbasu se tak vzpírají výslovné interpretaci. „Dobrá poezie zpravidla není jednoznačně významově vyhraněná, bývá v ní zakódováno více hledisek, rovin a významů,“ připomíná Alexej Sevruk. Navíc se mění kontext. Dnes už například Ukrajinci tolik nezpochybňují identitu Donbasu, přestože významnou část území momentálně ovládají ruští okupanti.

V ukrajinštině se Meruňky Donbasku poprvé objevily před deseti lety. Co do významu je dnes Sevruk přirovnává ke sbírce Maradona napsané Serhijem Žadanem nebo Písním pro mrtvého kohouta od Jurije Andruchovyče, tedy titulům, s nimiž se dva dnes celosvětově uznávaní ukrajinští autoři dostali do širšího povědomí. „Ukrajina je větší stát než Česko. I když tam knihy zpravidla vycházejí v podobných nákladech, lidí zajímajících se o poezii je v absolutních číslech víc. Současná poezie tak má mnohem silnější dopad, je těsněji spjatá se společenskými a politickými procesy v zemi a reflektuje je pohotověji,“ přibližuje Alexej Sevruk.

Tři a půl roku po začátku plnohodnotné ruské invaze však žije i současná ukrajinská beletrie. Jen v českém překladu nedávno vyšly kniha válečných reportáží Bachmut od Myroslava Lajuka nebo zápisky Artema Čecha z Donbasu, přibližující službu v ukrajinské armádě očima mladého kyjevského spisovatele. „Doporučil bych také román Dcerka od Tamary Dudy, popisující dynamiku ruské invaze na Donbas v roce 2014. A určitě Sofiji Andruchovyč, která patří k naprosté špičce ukrajinské prózy. Nebál bych se rozsahu její Amadoky, skutečně ve všech smyslech velkého románu,“ zmiňuje Alexej Sevruk česky právě publikovanou knihu, jež čítá přes 700 stran.

Nejpřekládanějším ukrajinským autorem posledních let zůstává básník a zpěvák Serhij Žadan. Jeho popularitu dosvědčila předloňská návštěva na pražském veletrhu Svět knihy. Lidé na něj stáli frontu dlouhou desítky metrů a pořizovali si s ním selfie jako s rockovou hvězdou. Žadan tu kromě autorských čtení měl i koncert s punkrockovou kapelou Žadan i sobaky.

Jen od té doby mu česky vyšly další tři knihy, kromě sbírky poezie Nový pravopis to byly prózy Depeche Mode a nejnověji Jazz na Donbase. „Z těch dvou je myslím přístupnější Depeche Mode, iniciační cesta velmi mladých lidí, příběh, který by se mohl stát kdekoliv, ale stal se v Charkově, což mu dodává specifické nasvícení,“ zmiňuje Sevruk. Román se odehrává začátkem 90. let minulého století v čerstvě postsovětských kulisách studentského života, fotbalových stadionů a tržnic.

Sami ukrajinští literáti nyní válku zejména osobně zakouší. I držitel prestižní Mírové ceny německých knihkupců Žadan vloni narukoval do útočné brigády. „V jednu chvíli jsi spisovatel, v dalším okamžiku je z tebe voják a obráceně,“ shrnuje Sevruk aktuální zkušenost mnohých dalších, od Artema Čecha po novináře Jevhena Spirina. „Olena Herasymjuk, Dmytro Lazutkin, Artem Čapaj, Siarhej Pistnčyk a další nasazují životy, abychom tady mohli psát, jezdit na rezidenční pobyty a udílet si literární ceny,“ shrnuje překladatel.

Ne všichni přežili. Předloni svět obletěl osud Viktorije Amelinové, kterou zavraždili Rusové při raketovém útoku na pizzerii v Kramatorsku. Po sedmatřicetileté ženě zůstal malý syn. Vloni zase na frontě padnul talentovaný básník Maksym Kryvcov, bylo mu 33 let.

Mnozí v reakci na válku změnili jazyk. „Po 24. únoru 2022 jsem si předsevzal, že napříště už rusky nenapíšu a nevydám ani jeden text. Nechci být srozumitelný pro zrůdy zabíjející ukrajinské děti,“ deklaroval třeba spisovatel Vladimir Rafejenko. Na literárních festivalech zase Ukrajinci nechtějí debatovat s Rusy. Ani s těmi opozičně naladěnými. „Rozhodně si nepřejí, aby za ně o ukrajinských záležitostech hovořili všelijací ‚hodní‘ Rusové. To se v ukrajinské společnosti setkává s výrazným odporem. Rusové by neměli mluvit za nás. Na tom panuje široká shoda,“ uzavírá Alexej Sevruk.