Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Řada Ukrajinců, kteří žijí v blízkosti frontové linie a aktivních bojů, se snaží zůstávat ve svých domovech tak dlouho, jak je to možné. Vlivem každodenních útoků jsou ale mnohdy nuceni je nakonec opustit.
„Nejsou to mladí lidé s rodinami, ti už většinou odešli. Jsou to staří nemohoucí lidé, často s nějakými zdravotními problémy, kteří se nyní museli přesunout, i když opravdu nechtěli,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitel humanitární a rozvojové sekce organizace Člověk v tísni Jan Mrkvička.
„Je to smutné, protože většina z nich asi nemá reálnou šanci, že by se někdy vrátila domů,“ popisuje zkušenosti z Ukrajiny, kde začátkem září navštívil centra pro evakuované seniory, podzemní školy i nemocnice.
Rusko předminulý víkend podniklo jeden z největších leteckých útoků na Ukrajinu od začátku války. Vy jste se právě o víkendu z napadené země vracel, jaké to bylo?
Noc, kdy probíhal největší útok, jsem byl v Kyjevě. Od tří hodin ráno mi přímo u oken bzučely průzkumné drony. Pak letělo několik raket a byly slyšet výbuchy. Jednalo se opravdu o poměrně masivní útok.
Jaká panuje nyní, více než tři roky od začátku plnohodnotné ruské invaze, atmosféra mezi lidmi, se kterými jste se setkal?
Většinu času mé cesty jsem strávil návštěvou projektů, které zde Člověk v tísni a naši partneři realizují. Pro představu: jde například o rozšiřování kapacit bunkrů pod školami, díky nimž mohou děti chodit do školy, zajištění péče o lidi, kteří jsou evakuovaní z míst, kde se bojuje a z území, která ruská armáda dobývá, či spolupráci s lidmi, kteří se starají o zajištění rozvodů tepla nebo vody.
Díval jsem se na to optikou toho, co si lidé na Ukrajině myslí o tom, zda má válka skončit a za jakých podmínek by mohla skončit.
Můj dojem ale byl, že - ne snad, že by si na to zvykli - mají dost práce s udržením relativně „normálního“ fungování. Toho, aby děti mohly chodit do škol, aby bylo postaráno o to nejnutnější. Dělají každodenní činnosti a nějakým způsobem se s tím vyrovnávají.
Navštívil jste i novorozenecká centra v tamních nemocnicích. Mohl byste popsat, v jakých podmínkách na Ukrajině fungují?
V zásadě platí, že když navštívíte nemocnici, máte pocit, že je to velmi dobře vybavená nemocnice se západními standardy, kde je motivovaný pracující personál. Jediná věc, která je tam jiná, je, že jim tam každou chvíli může přilétnout raketa. Nemohou s tím ale nic dělat.
I když dojde na poplach, děti z inkubátorů převést do krytu nemohou. Takže dál fungují a doufají, že tam raketa nepřiletí.
Byl jste i v centrech pro seniory evakuované z frontové linie. S jakými příběhy jste se setkal?
To bylo asi to nejsmutnější. Lidé, kteří jsou teď evakuovaní, zůstávali ve svých domovech tak dlouho, co mohli. Nejsou to mladí lidé s rodinami, ti už většinou odešli. Jsou to staří nemohoucí lidé, často s nějakými zdravotními problémy, kteří se nyní museli přesunout, i když opravdu nechtěli. Je to smutné, protože většina z nich asi nemá reálnou šanci, že by se někdy vrátili domů.
Další věcí je sociální systém. I když se ukrajinský stát snaží nějakým způsobem fungovat, zrovna třeba sociální systém je velmi podfinancovaný. My se tedy snažíme podporovat vládní organizace, které pracují v této sféře tak, aby alespoň to základní bylo zajištěné.
Celkově je ale vidět, že péče o tuto skupinu není úplně velkou prioritou a je to tak na hraně nějakého důstojného žití nebo přežívání.
Jaké péče se seniorům v centrech dostává?
Největší problém je v tom, že je zde velký nedostatek sociálních pracovníků a zároveň financí. To, co my třeba děláme s partnery, je, že se v rámci služeb snažíme vybrat z centra lidi, kteří jsou trochu mladší a nemají zdravotní problémy. Ty pak školíme jako jakési sociální pracovníky, kteří se starají o své nemohoucí sousedy.
Představte si to tak, že máte panelák se spoustou malých bytečků a v každém z nich je jeden nebo dva lidé, často imobilní. Mají postel, televizi, mobil, ale to je tak asi všechno. Samozřejmě mají k dispozici základní péči, dostávají najíst. Panuje tam ale hlavně beznaděj, jelikož oni tuší, že už se domů nevrátí.
Zmínil jste i podzemní školy. Jak to v nich funguje s výukou? Jak často do nich děti musí chodit?
Navštívil jsem dvě. První byla škola, kterou zřídili přímo v metru, což je docela zajímavé. To metro normálně funguje, lidé jím jezdí do práce a do toho tam jsou vestavěné takové místnosti, kde je několik tříd, ve kterých probíhá úplně normální, standardní výuka.
S dětmi pracují psychologové, jelikož velmi často byly několik let mimo školy, vzdělávaly se jenom online, což mělo velmi zásadní dopady na jejich psychické zdraví a pohodu. A to se snažíme nějakým způsobem překlenout.
Druhá škola, kterou jsem viděl, byla běžná velká škola, která může fungovat díky tomu, že má kryt. Školy na Ukrajině, které kryt nemají, se totiž nesmí otevřít. Ten kryt si představte jako takový velký sklepní komplex. Děti tomu říkají Hobitín, protože je zde všechno nízké. Kapacita je zhruba 900 dětí.
Když jsem se ptal, jak to funguje, tak říkali, že vždy jdou do školy nahoru a když je poplach, což je skoro každý den, přesunou se do podzemních místností. Takhle to střídají denně.
Panuje mezi dětmi v těchto případech panika nebo už jsou tyto přesuny natolik automatizované, že to v nich nevzbuzuje větší emoce?
Panika nepanuje, je to jejich denní rutina. Když zahouká poplach, tak se zvednou a jdou.
Mluvil jste o zajišťování rozvodů tepla na Ukrajině. Právě začíná podzim a Ukrajinci se chystají na zimní sezonu, která bývá z tohohle pohledu kritická. Jak přípravy probíhají?
Příprava na zimu má více rozměrů. Není to jenom o tom, že podporujeme plynové teplárny - několik z nich jsme dovybavili elektrickým systémem, který umožňuje flexibilnější fungování. To znamená, že když je nějaká část vyřazená nebo dojde na výpadek elektřiny vlivem útoků, systém si s tím dokáže poradit, jelikož je chytrý.
Zároveň děláme i to, že distribuujeme brikety lidem, kteří žijí v domech blízko fronty nebo třeba někde pomůžeme opravit střechu či okna, které vyrazil bombový útok v posledních dvou, třech měsících. Příprava na zimu, nebo též winterizace, jak tomu říkáme, má tedy různé podoby.
Mohli byste z vaší zkušenosti popsat, s jakými podmínkami se na Ukrajině setkávají humanitární pracovníci, kteří přijedou pomáhat za zahraničí?
Ukrajina je funkční země. Když to člověk srovnává třeba s Afghánistánem nebo Etiopií, tak je to samozřejmě něco úplně jiného. Funguje tam infrastruktura, vlaky, restaurace.
Zároveň je důležité to, že jde o zemi, která nás přijímá. Humanitární pracovníci velmi často pracují v zemi, která je uprostřed války a pohybují se na frontové linii. To, že tady jsme na straně, kde nás lidé chtějí a vítají, je vlastně docela netypické. Ne vždycky to prostředí je tak jednoduché.
Respekt vůči humanitárním pracovníkům a shoda na tom, že mají být chráněni, jsou bohužel v současném světě poměrně výjimečné. Zrovna na Ukrajině to ale platí.
