Článek
Město Cherson na Dněpru už je téměř tři roky – od listopadu 2022 – osvobozené od ruské armády. Ovšem ne svobodné. Město se stalo dějištěm (a zřejmě i „laboratoří“) pro nový typ války vedené primárně s pomocí levných dronů.
Nejde přitom o přípravu na nějakou budoucí ofenzivu. Cílem je učinit život ve městě a jeho okolí nesnesitelným a vytvořit neobyvatelnou zónu. Cherson tak slouží jako varovný příklad, jak mohou vypadat budoucí „zamrzlé“ konflikty, nebo život podél jakékoliv budoucí demarkační linie.
Cynický lov na lidi
To, co se ve městě a jeho okolí v posledním zhruba roce odehrává, popsali někteří pozorovatelé termínem „lidské safari“. Tento výraz, který se dostal i do názvu nedávného dokumentárního filmu z oblasti, popisuje systematický a zdánlivě náhodný lov na lidi pomocí takzvaných FPV dronů – malých, dálkově řízených strojů, jejichž operátor vidí obraz z kamery v reálném čase, jako by seděl přímo v kokpitu. Terčem přitom nejsou primárně vojáci či vojenská technika. Cílem se stávají běžní občané v každodenních situacích.
Nejde o ojedinělé selhání jednotlivců. Ruské zdroje, často s chlubivým podtónem, otevřeně deklarují, že jakékoliv vozidlo pohybující se v Ruskem vyhlášené „červené zóně“ je legitimním cílem. Systematicky se zaměřují také na výškové budovy, přičemž ve svých prohlášeních v některých případech explicitně zmiňují i školy a školky jako místa, kde se má ukrývat ukrajinský vojenský personál. Tato bezohledná a cynická praxe proměňuje civilní infrastrukturu v bojiště.
Podle odhadů založených na lokálních zprávách dochází na území města a v přilehlých obcích zhruba ke stovce útoků denně. Většina z nich rozhodně není vedena přímo na civilní cíle a nemá civilní oběti: nechceme tvrdit, že ruské síly nemíří na vojenské cíle a „loví“ všechny civilní obyvatele města. Ale zároveň takové útoky nejsou výjimkou a jejich účinek se postupně sčítá. Vytvářejí atmosféru neustálého strachu a nejistoty. Každá cesta pro nákup, každý výjezd na pole, každá oprava poškozené infrastruktury se stává smrtelně rizikovou operací.
Patrně nejznámějším je příběh místního farmáře Oleksandra Hordiienka, kterého dron zabil v září 2025 při práci na poli, přestože se sám aktivně snažil proti dronům bránit vlastní technikou.
Zaznamenány jsou i případy útoků na jednotlivce, například na lidi, kteří venčili psy, cyklisty, záchranáře nebo na dvojici opravářů, kteří se snažili obnovit přerušené elektrické vedení. Jindy dron zasáhl dodávku vezoucí humanitární pomoc, zranil řidiče a zničil náklad. Ruské stroje také opakovaně shazovaly malé granáty na lidi čekající na autobusových zastávkách a v jednom případě spuštěná nálož zabila roční batole na dvorku domku jeho prarodičů.
Vzhledem k tomu, že drony jsou velmi přesné zbraně, je vyloučeno, že by tolik útoků na civilisty bylo dílem náhody nebo nějakého tragického omylu. Pokud pomineme sadismus (o který se pochopitelně z části nejspíše jedná), jako nejpravděpodobnější vysvětlení se nabízí snaha narušit běžný civilní život v dané oblasti.
Cílem je „šedá zóna“
Ruské taktice nahrává i geografie. Řeka Dněpr tvoří jasnou a přehlednou frontovou linii. Ruské síly okupují levý, východní břeh, který je v mnoha místech mírně vyvýšený. To poskytuje operátorům dronů skvělý přehled o dění ve městě a zároveň dostatečné krytí. Mohou operovat z relativního bezpečí a navádět své stroje, aniž by se výrazněji vystavovali riziku.
Důsledkem dronového teroru je postupné vylidňování a ekonomická paralýza Chersonu. Společenský život upadá, zemědělská činnost v okolí města je prakticky nemožná a opravy kritické infrastruktury se stávají bojem o život.
Jaký je vojenský smysl takového postupu? Pokud bychom uvažovali v klasických vojenských kategoriích, pak téměř žádný. Velká ruská pozemní operace s cílem překročit Dněpr a znovu obsadit Cherson je v dohledné době vysoce nepravděpodobná. Byla by spojena s extrémními logistickými nároky a hrozivými ztrátami. Útoky tedy neslouží jako dělostřelecká příprava bojiště pro nadcházející ofenzivu. Jejich logika je jiná, strategičtější a pro budoucnost Ukrajiny možná nebezpečnější.
Hlavním cílem se zdá být vytvoření „šedé zóny“ a postupné ničení sociálního a ekonomického kapitálu v celé oblasti. Rusko se touto cestou snaží vytvořit na jihu Ukrajiny pás neobyvatelné, zničené země, která pro ukrajinský stát představuje permanentní zátěž. Je to strategie opotřebovávání nikoliv armády, ale celé společnosti. Každý den, kdy je Cherson pod palbou, stojí Kyjev peníze na jeho podporu, brání návratu uprchlíků a blokuje ekonomický potenciál celého regionu.
V tomto ohledu se Cherson stává modelem pro možný budoucí vývoj. Pokud by došlo k příměří nebo zamrznutí konfliktu v současných liniích, nic nebrání Moskvě v tom, aby v tomto nízkonákladovém teroru pokračovala. Pro Kreml by bylo z hlediska dlouhodobé strategie oslabování Ukrajiny naprosto racionální upřít svému sousedovi možnost obnovy a efektivního využití rozsáhlých území podél celé demarkační linie.
Taktika použitá v Chersonu, která je relativně levná a pro útočníka bezpečná, by se mohla stát trvalým nástrojem nátlaku, který by udržoval Ukrajinu ve stavu neustálé nejistoty, nutila ji k nákladné obraně a efektivně by bránila jakékoliv poválečné normalizaci a obnově v oblastech v dosahu ruských strojů.
Asymetrie teroru
Nabízí se otázka, proč ukrajinská armáda nedokáže město před těmito útoky ochránit efektivněji. Odpověď leží v technologické, a především ekonomické asymetrii, která v této nové formě boje hraje jednoznačně do karet útočníkovi. Obrana proti rojům malých, levných dronů je mimořádně obtížná, nákladná a komplexní.
Výhody útočníka jsou zřejmé. FPV dron s výbušninou je zařízení v ceně několika stovek, maximálně tisíců dolarů. Jeho operátor jej může ovládat na dálku z dobře ukryté pozice, a je tedy vystaven jen minimálnímu riziku. Technologický vývoj navíc neustále zvyšuje dolet a schopnosti těchto strojů, čímž se zóna ohrožení rozšiřuje stále dál od samotné frontové linie.
Pro obránce naopak neexistuje jednoduché a účinné řešení. Fyzické zábrany, jako jsou sítě či kovové „klece“, mohou sice ochránit jednotlivý kus techniky nebo konkrétní zákop, ale je naprosto nemyslitelné jimi pokrýt celé město, silnice a pole.
Druhou možností je elektronický boj, tedy rušení navigačních a řídicích signálů dronů. Plošné nasazení takového systému nad obydlenou oblastí by ovšem paralyzovalo i veškerou civilní komunikaci a fungování vlastních ukrajinských systémů. Navíc je neúčinné proti dronům naváděným pomocí optického kabelu, který je proti rušení imunní.
Zbývají tedy klasické systémy protivzdušné obrany. Jejich nasazení proti takto levným cílům je ovšem ekonomicky neudržitelné. Používat rakety v hodnotě statisíců či milionů dolarů proti dronům za pár stovek dolarů je přesně ten typ opotřebovávací války, ve které chce útočník obránce vyčerpat. Drahých systémů PVO je navíc na Ukrajině kritický nedostatek a země je musí nasazovat k ochraně strategických cílů, jako jsou elektrárny nebo velká města hlouběji ve vnitrozemí.
Bezvýchodnost situace a selhání individuálních pokusů o obranu patrně nejlépe ilustruje již zmiňovaný příběh místního farmáře Oleksandra Hordiienka. Šlo o činorodého (a také poměrně zámožného) muže, který se nechtěl stát jen pasivní obětí. Hordiienko investoval do vlastní obrany: pořídil si vlastní drony, kterými sledoval pohyb ruských sil, i techniku pro elektronický boj, jíž se snažil bránit proti nepřátelským dronům.
Stal se tak v jistém smyslu lokálním symbolem odporu. Ani to ho ovšem neochránilo. V září 2025 ho zabil ruský FPV dron. Jeho osud je tragickým důkazem, že proti systematickému, státem vedenému teroru nestačí ani odhodlání, finance a technologie jednotlivce.
Úspěšná a děsivá inovace
Pokud se proti systematickým útokům nedokáže ubránit ani jednotlivec s nadprůměrnými prostředky a odhodláním, jaké jsou tedy systémové možnosti řešení? Při pohledu na současnou realitu bojiště je nutné přiznat, že jsou omezené. Útoky v Chersonské oblasti neustávají a ukrajinská armáda musí své omezené zdroje logicky soustředit na aktivnější úseky fronty, kde probíhají pozemní boje.
Ideálním řešením by bylo vytvoření komplexního deštníku protivzdušné obrany nad celou oblastí. To je ovšem v současné realitě iluzorní. Na celém světě neexistuje dostatek systémů a především munice, které by dokázaly efektivně pokrýt stovky kilometrů dlouhou frontovou linii a zároveň chránit vnitrozemí.
Druhou teoretickou možností by byl nějaký druh mezinárodního monitoringu a systému pro trestání pachatelů. Zkušenosti z takzvaných Minských dohod a jiných podobných pokusů o deeskalaci ve vztahu s Kremlem ovšem ukazují, že takový mechanismus je funkční pouze tehdy, pokud mají obě strany vůli jej respektovat. To v tomto případě neplatí.
Chersonské „safari“ je tak nutné vnímat jako úspěšnou a děsivou inovaci v šíření teroru. Je to recept, který je pro útočníka levný, relativně bezpečný a vysoce efektivní v dosahování dlouhodobých strategických cílů, jako je oslabování a destabilizace sousedního státu.
Dá se tedy očekávat, že tuto taktiku nejenže bude Kreml nadále využívat, ale že se stane inspirací i pro jiné autoritářské režimy a nestátní aktéry po celém světě. Válka se možná i kvůli tomu posouvá do éry permanentního, nízkoúrovňového teroru vedeného na dálku proti civilním společnostem. A na tuto hrozbu zatím nemáme připravenou účinnou odpověď.
